Čís. 28.


K zatajení zásob (§ 32 čís. 1 a 4 cís. nař. ze dne 26. května 1917 č. 235 ř. z.) stačí již úmyslné zamlčení, po případě výslovné popření zásob. Tím jest čin dokonán.
(Rozh. ze dne 22. března 1919, Kr II 17/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných manželů Jana a Anny O. do rozsudku zemského soudu v Brně, pokud jím byli vinnými uznáni přečinem dle § 32 č. 1 a 4 cís. nař. ze dne 26. května 1917 čís. 233 ř. z., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti § 281 č. 9 lit a a b, správně jen 9 lit. a tř. ř. Popírá, že obžalovaní ukryli zásoby obilní vědomě, totiž v úmyslu, aby se o nich komise nemohla dověděti. Tomu by prý tak bylo, kdyby komise obilí byla bývala sama našla. Naříkaný rozsudek však zjistil, že obžalovaní ukázali komisi zásoby obilí po dlouhém, marném hledání dobrovolně, nejsouce k tomu nuceni. Neměli prý v úmyslu odníti zásoby veřejným zájmům a není zde prý přečinu dle § 32 č. 1 a 4 cís. nař. Zmateční stížnost není odůvodněna. Rozsudek zjišťuje, že manželé Jan a Anna O. předložili obecnímu úřadu výkaz zásob, odhadující celkový výnos obilí za rok 1917 na 31.60 q, že však tento výkaz nebyl uznán správným a vykonána proto u obou manželů dne 12. prosince 1917 z nařízení okresního hejtmanství prohlídka. Předseda komise poučil oba obžalované, že mají povinnost, ukázati veškeré zásoby, a upozornil je na možné následky neuposlechnutí. Obžalovaní ukázali na to komisi obilí celkem 16.70 q. Poněvadž toto množství neodpovídalo vypočtené sklizni, bylo hledáno. Komise nalezla v komoře ve skříni mezi šatstvem 86 kg žitné mouky a v bedně na půdě ve slámě 103 kg ječmene. V hledání bylo pokračováno 14. prosince 1917. Obžalovaní na opětovné vyzvání, aby zásoby ukázali, prohlásili, že ničeho více nemají. Po dlouhém, bezvýsledném, půl druhé hodiny trvajícím hledání ukázali konečně obžalovaní po opětném vyzvání tajnou skrýši nad průjezdem, v níž bylo uloženo 16.04 q obilí různého druhu v ceně 571 K 97 h. Uváží-li se, že obžalovaní udali již v písemném výkazu zásob vědomě daleko menší množství, než skutečně měli, že byli při obou prohlídkách dne 12. a 14. prosince 1917 předsedou komise opětovně, několikráte vyzváni, ukázati veškeré zásoby, a upozorněni na následky neuposlechnutí, že však nejen vyzvání neuposlechli a zásob neukázali, nýbrž výslovně tvrdili, že ničeho nemají, a hledající komisi přímo pasivní odpor kladli, při čemž obžalovaná Anna O. hledání ve stodole dokonce provázela neslušnou, posměšnou poznámkou, a uváží-li se dále, že teprve potom, arciť pomocí obžalovaných, byly odkryty značné zásoby, uložené v tajné skrýši nad průjezdem, v ceně nesporně 500 K převyšující, o nichž doznali sami obžalovaní, že je ukryli proto, aby je nemuseli odevzdati eráru, nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že obžalovaní svým jednáním znemožnili nebo alespoň značně stížili úřadu, by nabyl vědomosti o těchto zásobách a tím nabyl disposiční moci nad nimi, a že se dopustili trestního činu zatajení zásob. Tohoto trestního činu dopouští se každý, kdo, ač má dle zákona povinnost zásoby vyjeviti, jakoukoliv činností znemožní neb stíží úřadu, by nabyl vědomosti o stávajících zásobách a aby tím později nabyl disposiční moci nad nimi. K zatajení stačí již úmyslné zamlčení, po případě výslovné popření zásob, buď že popře je držitel vůbec nebo udá jich množství způsobem nedostatečným, pravdě neodpovídajícím. V tomto případě byl trestní čin dokonán již prvním úmyslně nesprávným udáním zásob a dovršen jich ukrytím a opětovným výslovným popřením před pátrající komisí; neboť skutková povaha zatajení zásob jest splněna tím okamžikem, kdy byly zásoby skutečně úmyslně zatajeny. Okolnost, že obžalovaní na konec zásoby komisi dobrovolně ukázali, uznal soud při výměře trestu právem za okolnost polehčující, ježto tím škoda z trestního činu hrozící byla odvrácena, nemohla však ničeho změniti na trestnosti činu již dokonaného. Nelze proto z ní dovozovati, jak činí zmateční stížnost, že obžalovaní neměli úmyslu, zásoby zatajiti; vždyť sami tento úmysl doznali a výsledky průvodního řízení s tímto doznáním souhlasí.
Citace:
Čís. 28. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 52-53.