NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 9362.

Smlouva mezi československou republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných právních styků ze dne 17. března
1923, čís. 146 sb. z. a n. na rok 1924.
O přípustnosti opravných prostředků při povolení a při výkonu exekuce tuzemskými soudy na základě listin zřízených na území jugoslávském platí předpis § 83, třetí odstavec, ex. ř.
Samostatný návrh otce jako vymáhající strany proti matce jako povinné straně, by mu na základě listin zřízených na území jugoslávském
byla tuzemským soudem povolena exekuce, jest posuzovali podle § 84
ex. ř. a čl. 38—42 smlouvy.
Právoplatné rozhodnutí jugoslávského soudu, jímž bylo matce uloženo, by do určité doby vydala dítě otci, a usnesení jugoslávského soudu, jímž byla otci povolena exekuce nuceným odebráním dítěte, nejsou
exekučními tituly podle čl. 39 smlouvy. (Rozh. ze dne 14. listopadu 1929, R 1 903/29.)
K návrhu otce Artura Z-a v Sarajevě povolil okresní soud v Sarajevě usnesením ze dne 17. července 1929 exekuci příkazem Arnoštce Z-ové v Praze, by vydala dítě navrhovateli. K návrhu Artura Z-a povolil krajský civilní soud v Praze usnesením ze dne 14. srpna 1929 exekuci, by bylo vymoženo odevzdání dítěte navrhovateli. Re ku r s n í soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zamítl návrh na povolení exekuce.
Důvody: Mylný jest názor vymáhající strany, že dovolací rekurs jest nepřípustný. Poněvadž mezinárodní smlouva mezi republikou Československou a královstvím Jugoslávským čís. 146/1924 nemá o přípustnosti opravných prostředků zvláštních ustanovení, platí všeobecný předpis článku 40 smlouvy, že se povolení a výkon exekuce řídí předpisy platnými ve státě, kde exekuce má býti povolena nebo vykonána, pokud smlouva nestanoví odchylek, a ustanovení § 83 třetí odstavec ex. ř., že proti povolení nebo proti odepření exekuce na základě cizozemských exekučních titulů jest dovolací rekurs přípustný i tehdy, když soud druhé stolice potvrdil rozhodnutí prvého soudu. Ve věci samé jest předeslati, že nejde o dožádání jugoslávského soudu o právní pomoc za účelem provedení příkazu uděleného okresním jako opatrovnickým soudem v Sarajevě matce, by dítě vydala otci, kteréž dožádání by musilo býti posuzováno podle čl. 2—5 zmíněné již mezinárodní úmluvy a prvního odstavce § 19 nesp. říz. Jde o samostatný návrh otce jako vymáhající strany proti matce jako povinné straně, by na základě listin zřízených na území Jugoslávském byla mu zdejším soudem povolena exekuce. Tento návrh jest posuzovati podle § 84 ex. ř. a čl. 38—42 úmluvy. Podle těchto ustanovení neměla býti navržená exekuce na vydání dítěte povolena, neboť předložené listiny, totiž usnesení okresního soudu v Sarajevě ze dne 30. května 1929, jimiž bylo povinné straně uloženo, by do pěti dnů po skončení školního roku 1928/29 vydala dítě otci, potvrzující je usnesení vrchního soudu v Sarajevě ze dne 12. července 1929 a usnesení okresního soudu v Sarajevě ze dne 17. července 1929, jímž byla otci povolena exekuce nuceným odebráním dítěte, nejsou exekučními tituly po rozumu čl. 39 mezinárodní úmluvy, na jichž základě lze povoliti a vykonati exekuci také na území druhé smluvní strany. Jimi jsou jen rozsudky, usnesení a jiná rozhodnutí civilních soudů, které byly vydány o majetkoprávních nárocích, ale nárok na vydání dítěte není nárokem majetkoprávním. Exekuční návrh měl býti podle čl. 41 (3) čís. 2 úmluvy zamítnut.

Citace:

č. 9362. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 627-628.