NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 137.

Pro výši škody z majetkového deliktu nejsou výlučně rozhodny úředně stanovené ceny, nýbrž též konkrétní hospodářské a jinaké poměry poškozeného.
(Rozh. ze dne 19. února 1919, Kr I 513/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Viléma K. a Arnošta S. do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 21. srpna 1919, jímž byli uznáni vinnými Vilém K. zločinem dílem dokonané, dílem nedokonané krádeže dle §§ 8, 171, 174 II. a), c) tr. z. a Arnošt S. zločinem krádeže dle §§ 171, 174 II. a), c) tr. z., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska důvodu zmatečnosti č. 9 a) § 281 tr. ř. vytýká stížnost, že oba obžalovaní měli býti odsouzeni pouze pro přestupek krádeže, nikoliv pro zločin, poněvadž celková hodnota odcizených věcí u žádného z nich nepřevyšuje zákonné hranice zločinu (50 K). Správně uvádí stížnost, že při zjištění hodnoty odcizených věcí dlužno přihlížeti ku zmenšení jmění, jehož doznal majitel odcizených věcí tím, že je ztratil, a ke škodě, která ho bezprostředně stihá. Nesprávně a nedůsledně má však stížnost za to, že v přítomném případě neměl soud přihlížeti k tomu, kolik musil obžalovaný vynaložiti, by si od obce zjednal náhradu za odcizené brambory, poněvadž prý si sám ukradené brambory vypěstoval a má nárok jen na náhradu úředních cen maximálních. Stanovisko rozsudku by prý vedlo k tomu, že by bylo nutno přihlížeti i k cenám placeným v obchodě pokoutním. Pokud jde o chléb, poukazuje stížnost na to, že poškozený je pekařem, a, že nejvyšší cena za chléb, v níž zahrnut jest již výdělek pekařův, obnáší za bochník 1 K 30 hal. Dle výpočtu zmateční stížnosti činí hodnota odcizených věcí u obžalovaného Viléma K. za 60 kg bramborů po 28 h 16 K 80 h, za 11 chlebů po 1 K 30 h, 14 K 30 h, za půli kg kvasnic 3 K 30 h, — úhrnem 33 K 40 h, u obžalovaného Arnošta S. za 60 kg bramborů po 28 h 16 K 80 h, za 9 chlebů 11 K 70 h, úhrnem 28 K 50 hal. Stížnost není oprávněna. Závisí-li zločinná kvalifikace krádeže na hodnotě odcizených věcí, dlužno vycházeti z ustanovení poslední věty § 173 tr. z. Dle tohoto ustanovení nelze počítati hodnotu toho, co bylo ukradeno, dle užitku zlodějova, nýbrž dle škody okradeného. Tato pak záleží v majetkové ztrátě okradeného, t. j. v obnosu, o nějž se jeho jmění ztenčilo a kterýž se zpravidla dá určiti částkou, kterou musí okradený vynaložiti, by si opatřil věci stejné hodnoty. Pokud pak jde o způsob, jakým dlužno způsobenou škodu zjistiti, předpisuje § 99 tr. ř., že dlužno v prvé řadě přihlížeti k výpovědi poškozeného. V přítomném případě zjišťuje pak soud na základě výpovědi svědka a poškozeného, že brambory, jemu odcizené, byly určeny k jeho potřebě, nikoliv k prodeji, a že za účelem opětného opatření si bramborů musel vynaložiti částku 78 h za 1 kg, t. j. peníz, za který obec tenkráte brambory prodávala. Ohledně chleba pak zjišťuje naříkaný rozsudek, že poškozený dociloval při prodeji za bochník 2 K 20 h, a vzal proto za základ výpočtu škody v obou případech obnosy, o něž poškozený na svém jmění byl skutečně zkrácen, škodu, která poškozeného bezprostředně stihla. Námitka, že stanovisko rozsudku, který nedbá cen maximálních, by případně vedlo k respektování cen pokoutních, není odůvodněna, poněvadž ceny, požadované obcí, nelze pokládati za pokoutní. Nejvyššími cenami, stanovenými úřadem, nemusí nutně a v každém případě býti vyvážena škoda, již trpí poškozený trestným činem směřujícím proti jeho majetku. Stanovení výše ceny předmětů, na něž se vztahuje trestný čin a jež byly jím odňaty bezprávně poškozenému, pokud se týče výše škody, již takto trpí poškozený, nesmí se díti povšechně a paušálně, přihlížejíc snad výlučně jen k nejvyšším cenám, stanoveným úřady k tomu povolanými, nýbrž jest při něm dbáti konkrétních hospodářských a ostatních poměrů toho kterého poškozeného. Vezmou-li se dle zásady § 99 tr. ř., jíž právem se bylo v tomto případě přidrženo, za základ ceny, jež uvedl poškozený, převyšuje hodnota odcizených věcí hranici zločinu i tenkráte, kdyby se počítala hodnota bochníku chleba dle přání obžalovaných za 1 K 30 h. Odsuzující výrok dle § 174 II. a), c) u obou obžalovaných odpovídá tudiž zákonu a bylo proto nutno neodůvodněnou stížnost zavrhnouti.

Citace:

Čís. 137. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 205-206.