NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15018.

Jest použíti § 26, prvý odstavec, druhá věta, konk. ř., sjednal-li sice úpadce (pronájemce) nájemní smlouvu na určitou dobu, avšak nájemce si vyhradil dáti čtvrtletní výpověď kdykoliv za trvání nájemního poměru, zaplativ předem nájemné za smluvenou dobu nájmu.
(Rozh. ze dne 6. března 1936, Rv I 1410/34.) — Čís. 15018 —
Žalobce (správce konkursní podstaty pozůstalosti po B. U-ovi) tvrdí, že žalovaný smlouvou ze dne 25. srpna 1931 najal od zůstavitele byt na tři roky od 1. října 1931 do 30. září 1934 za roční nájemné 4500 Kč, splatné za celou dobu ve výši 13500 Kč, z něhož zaplatil žalovaný 12000 Kč před uzavřením smlouvy a zbytek měl platiti při odevzdání bytu. Sjednána byla čtvrtletní výpověď, kterou mohl dáti žalovaný tři měsíce předem, zůstavitel nebo nový majitel domu pouze v posledním čtvrtletí uvedené lhůty s tím, že kdyby žalovaný dal výpověď dříve, než smlouva vyprší, vrátí se mu poměrná částka nájemného. Žalovaný byl upozorněn žalobcem na povinnost placení činže dne 5. ledna 1933 ve smyslu § 26 konk. ř., když při roku konaném při prvním shromáždění věřitelů uplatňoval z důvodu zaplaceného nájemného svoji pohledávku 7000 Kč, žalovaný nevypověděl byt a bydlí v něm až dosud a neplatí nájemné přes upomínky žalobcovy. Z nájemní smlouvy vysvítá, že zůstavitel předem vybral nájemné, očekávaje shroucení majetku a žalovaný, který si nezajistil placené nájemné v knihách, musí je platiti ve smyslu § 26 konk. ř. znovu vzhledem k tomu, že smlouva uzavřená jest rozvazatelnou, zejména pro žalovaného. Žalobě na zaplacení nájemného nižší soudy vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Podle § 26 konk. ř. odst. 2 může, bylo-li nájemné plněno napřed, a není-li to patrno z veřejné knihy, býti zaplacení správci podstaty namítáno bez újmy nároků na náhradu škody jen pokud jde o dobu, po kterou by trval nájemní poměr, kdyby byla dána okamžitá výpověď na smluvenou anebo, nebyla-li smluvena, na zákonnou výpovědní lhůtu. Nesporno je, že pozůstalost jest v konkursu, že do konkursní podstaty patří dům, v němž žalovaný bydlí a že žalovaný před nastěhováním se do tohoto domu, to jest před sjednáním nájemní smlouvy z 25. srpna 1931 zaplatil na nájemné předem 12000 Kč. Nájemní smlouva nebyla nevypověditelná z obou stran, nýbrž mohla býti žalovaným vypovězena čtvrtletně kdykoliv během nájemního poměru a měl žalovaný nárok na vrácení části předem placeného nájemného. Ustanovení § 26 konk. ř. nelze vykládati tak, jak to činí odvolatel, to jest, že by správce konkursní podstaty nemohl žádati opětné zaplacení nájemného, kdyby pouze se strany pronajímatelovy smlouva byla vypověditelná, neboť pro toto stanovisko není v zákoně žádné opory. Paragraf 26 mluví všeobecně o výpovědi a proto nutno za to míti, že má na mysli i výpověď se strany nájemcovy. Nájemce, žalovaný, vyhradil si pro sebe právo dáti výpověď kdykoliv čtvrtletně. Nelze tudíž nájemní smlouvu posuzovati tak, jakoby byla nevypověditelně uzavřena na určitou dobu, neboť z oné výhrady žalovaného a z toho, že bylo ujednáno vrácení části nájemného, vysvítá, že žalovaný již s tím při sjednání smlouvy počítal, že po případě v domě nebude bydleti po celou dobu, na kterou nájemní smlouva byla uzavřena. Platil-li přes to nájemné za celou dobu napřed, vzal na sebe risiko, že bude, nastane-li případ uvedený v § 26 konk. ř., museti nájemné platiti ještě jednou, když si nedal v pozemkové knize poznamenati, že platil nájemné předem. Z toho, že žalovaný mohl dáti výpověď i během doby, na kterou byla smlouva uzavřena, jasně vysvítá, že nejedná se toliko o jedno nájemní období, nýbrž nájemní období bylo vzhledem k tomu, že ujednána čtvrtletní výpověď, čtvrtletní a nutno toto období považovati za smluvenou výpovědní lhůtu, o níž mluví § 26 konk. ř. Smlouvou nájemní byla jen určena doba trvání nájemního poměru. Žalovaný měl možnost dáti výpověď do 14. ledna 1933 na dobu do 31. března 1933 a správně proto první soud věc posoudil, když uznal, že žalovaný jest povinen zaplatiti nájemné za dobu od 1. dubna 1933 do 31. prosince 1933. Žalovaný zaplatil předem 12000 Kč a nájemné za dobu od 1. října do 31. prosince 1933 jest úplně zaplaceno. Ježto žalobou požadováno je nájemné do 31. prosince 1933, které zcela bylo předem zaplaceno, nebylo zapotřebí se zabývati tvrzením, že i zbytek úhrnného nájemného, který měl předem býti zaplacen, to jest částka 1500 Kč byla zaplacena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Sporný nájemní poměr nelze pokládati za nevypověditelný v tom smyslu, že by zanikl teprve uplynutím doby, na kterou byl ujednán (§ 1113 obč. z.), jestliže žalovaný jako nájemce si vyhradil dáti čtvrtletní výpověď kdykoliv během ujednané nájemní doby. Na tom nemění nic, že pronajímatel byl oprávněn dáti výpověď až v posledním čtvrtletí této ujednané nájemní doby. Skutečnost pak, že měl nájemce podle smlouvy zaplatiti předem nájemné na celou dobu nájemní, lze správně hodnotiti jen, hledí-li se k té okolnosti, že si vyhradil vrácení poměrné části nájemného v případě předčasné výpovědi. Nemá tedy již z této příčiny vlivu na posouzení právní povahy předmětného nájemního poměru, který jest míti za zrušitelný výpovědí v určitých (čtvrtletních) obdobích (§ 1116 obč. z.), při němž se však jedna smluvní strana, pronájemce, vzdal práva na výpověď po určitou dobu, maje za to výhodu v předem zaplaceném nájemném. Nejde tedy o nájem s jedním nájemním obdobím, trvajícím od 1. října 1931 do 30. září 1934, a stanovenou dle toho smluvní lhůtou, končící dnem 30. září 1934. Celkové nájemné předem zaplacené zahrnuje proto i jeho částky, které připadají na budoucí období, a které tedy v tomto smyslu nebyly ještě splatné při prohlášení úpadku, t. j. dne 23. prosince 1932. Bylo-li takto nájemné plněno napřed, aniž to bylo patrno z veřejné knihy a je-li také možnost okamžité výpovědi, neboť zákon nerozeznává, od které smluvní strany by byla výpověď dána, není překážky pro použití § 26 odst. 1 druhá věta konk. ř., i když se při výkladu hledí k pamětnímu spisu k § 24 dřívějšího konkursního řádu (čís. 337/14 ř. z.).

Citace:

č. 15018. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 288-290.