Dr. Ladislav Rašín, Vznik a uznání Československého státu. Praha 1926, str. 327. — Reklama, která předcházela publikaci syna našeho velikého státníka, vzbudila přirozeně naši zvědavost, jaké světlo a jaká nová hlediska přináší kniha po stránce právní o vzniku a uznání československého státu. Tato zvědavost byla u nás tím zdůvodněnější, ježto nepatříme do řady těch kritiků, kteří by měli radost nad methodickými i věcnými poklesky autorovými. Bohužel četba Rašínovy knihy, posvěcené památce velkého Rašína, trpce zklamala naše očekávání, poněvadž autor nesnaží se o objektivní hodnocení právní skutečnosti, kterou představuje československý stát, nýbrž zjevně usiluje umělými právními argumentacemi podepírati svůj politický názor o tom, kdo má vetší politickou zásluhu o utvoření našeho státu, zda akce legií či akce domácích revolucionářů.
Náš autor rozdělil si práci na 11 kapitol.
V kapitole první všímá si základních pojmů veřejného práva mezinárodního. Z práva mezinárodního chce dělat právní primitivismus, což svědčí jasně o tom, že prakticky ani theoreticky neměl příležitost vážněji se obírati problémy práva mezinárodního. Prohlašuje s emfasí, že právo mezinárodní je nejsrozumitelnější z věd právních, neboť prý tu technické pojmy .a abstraktní theorie nehrají velkou úlohu. Je přece snad i u nás s dostatek známo, že žádné právní odvětví nemůže pracovati bez abstrakcí, rekte pojmů, a bez konstrukcí; o právu mezinárodním nelze však vážně tvrdili, že by na př. v něm abstrakce, presumpce a fikce byly méně zastoupeny než v jiných právních odvětvích, ha naopak zdá se nám, že v něm presumpce a fikce mají politování hodnou převahu. Není ovšem naším zaměstnáním provozovat) statistiku vědeckých pojmů a dle jejích výsledků puncovat to které právní odvětví za vědu prvního nebo nižšího stupně.
S hlediska klasifikačního drží se autor obvyklého dělení práva mezinárodního na veřejné a soukromé, aniž by si blíže uvědomil, že dnes ještě nemáme skutečného mezinárodního soukromého práva.
Kapitolu druhou věnoval autor pojmu státu, rozdělení států, vzniku a jich zániku, jakož i právním důsledkům vzniku, rozšíření zániku státu. Definici státu a suverenity státu podává ve smyslu tradičních definic sociologických, aniž by zdůraznil náležitě řádovou jednotu státu. Nesprávně se domnívá, že stát může vzniknouti mezinárodní smlouvou.
Kapitola třetí jedná o uznání státu.
V kapitole čtvrté věnuje autor pozornost uznání povstalců za válčící stranu. Při tom klade nesmírnou váhu na to, že držba určitého území je nutnou pro uznání za válčící stranu. Z toho později dedukuje, že Čechoslováci nemohli býti uznáni za válečnou stranu. Toto stanovisko není v souhlase s právem mezinárodním.
Vyloživ v páté kapitole problém uznání vlády, obrátil autor svou pozornost k otázce vzniku a uznání československého státu. V kapitole šesté všímá si otázky vzniku a uznání československého státu na mírové konferenci, a má za to, že o uznní tohoto státu lze mluviti teprve tehdy, když byli čs. delegáti připuštěni na mírovou konferenci t. j. od 18. ledna 1919. Toto stanovisko je právně zcela neudržitelno, nehledě ani k tomu, že již před touto dobou byly některé státy u nás diplomaticky zastoupeny. V kapitole sedmé přechází autor k otázce vzniku a uznání našeho státu v reparační komisi. V následující pak kapitole podrobuje kritice jednotlivé uznavací akty a popírá, že by se některý z nich týkal uznání našeho státu. S reparační komisí je míti za to, že akty, vyslovující uznání Národní rady československé za provisorní vládu, znamenají uznání státu. Autor náš odmítá možnost anticipovaného uznání státu, aby mohl hodně vysoko vyzvednouti politický význam domácí revoluce, které Pekař říká »slavnost osvobození«. Tak jako prof. Dr. Hobza, tak i my stojíme na stanovisku, že anticipované uznání státu je možné, neboť právo mezinárodní jiz před válkou takové možnosti vůbec nevylučovalo. Právu mezinárodnímu není totiž institut uznání státu pod výminkou suspensivní nebo resolutivní neznám.
V kapitole desáté prozrazuje autor, že se neseznámil s institutem mezinárodní sukcese států, kterou velmi naivně pokládá za ústav soukromoprávní. Má na zřeteli posloupnost dědickou. Sukcesí není pouze cese, nýbrž i revoluce, vedoucí k osamostatnění části starého státu, je to arci sukcese jednostranná. А k té došlo v případě vzniku našeho státu.
V kapitole jedenácté dotýká se autor morálního významu 28. října 1918.
Kniha je zakončena sbírkou některých dokumentů, a je přirozeno, že mnoho dokumentů v ní chybí, ježto jsou dosud nepřístupnými.
Již úvodem jsme řekli, že kniha nás zklamala. O slavné naší revoluci jistě potřebujeme knihy, která by objektivní analysou i synthesou řešila celou řadu problémů mezinárodně-právních, souvisejících se vznikem nového státu. Jest ovšem otázkou, zda dosavadní plichtění methody právní se sociologickou může splatiti dluh československých právníků, dluh — 28. říjnu 1918.
Dr. Bohumil Kučera.