Čís. 13652.
Sociální pojištění (zákon ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n.). I státní kliniky jsou léčebnými ústavy ve smyslu § 153 (§ 220 čís. 4 písm. c) zákona). Poměr mezi státem, jeho klinikou, a nemocenskou pojišťovnou, která poukázala ošetřovance do klinického ošetřování, je poměrem soukromoprávním. Pro žaloby z tohoto poměru je výlučně příslušným pojišťovací soud (§ 216 zákona).
(Rozh. ze dne 15. června 1934, R I 655/34.)
Československý erár domáhal se na strojnické nemocenské pojišťovně v Praze zaplacení 2550 a 2825 Kč a odůvodňoval žalobní nárok takto: Členové žalované strany Karel K. a Antonín K. byli poukázáni žalovanou stranou na léčení na II. chirurgickou kliniku v Praze a tam též léčeni prvý od 11. listopadu 1929 do 3. března 1930 t. j. 113 dnů za léčebné Kč 25— denně, druhý od 12. listopadu 1929 do 21. února 1930 t. j. 102 dny a byl žalované zaslán účet za léčení Karla K-a v částce Kč 2825— a za léčení Antonína K-a účet z 15. března 1930 na Kč 255—. Žalovaná odepřela zaplacení účtů, poukazujíc k ustanovení §§ 149 a 193 zák. o sociálním pojištění čís. 221 z roku 1924 sb. z. a n. Toto ustanovení však nepřichází v úvahu, ježto jmenovaní členové žalované strany byli léčeni na druhé chirurgické klinice na výslovný poukaz žalované strany, čímž tato projevila vůli zaplatili veškeré náklady, nebo je jí dobře známo, že druhá chirurgická klinika nespadá pod zákon o sociálním pojištění, poněvadž není veřejnou nemocnicí, nýbrž vyučovacím ústavem státním, školské správy (university) a nikoliv nemocnicí, léčebným ústavem ve smyslu zákona o sociálním pojištění. K námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Soud prvé stolice odmítl žalobu z důvodu, že druhá chirurgická klinika Karlovy university v Praze, ač je veřejným ústavem vyučovacím, přece je léčebným ústavem ve smyslu § 153 pojišť. zákona čís. 221/24 sb. z. a n. v doslovu zák. čís. 184/1928 sb. z. a n. a že proto veškeré spory o náklady ošetřovací patří před pojišťovací soudy podle § 220 čís. 4 písm. c) pojišť. zákona. Prvý soud posuzuje povahu druhé chirurgické kliniky Karlovy university v Praze jako ústavu léčebného přidržel se definice »léčebného ústavu«, jak ji stanovil Nejvyšší správní soud v rozh. ze dne 6. prosince 1930 čís. 18788/1930, v němž praví, že léčebným ústavem je každé zařízení, mající za účel poskytnouti lékařské ošetření v případech, kde povaha nemoci, osobní poměry nemocného, nebo lékařský zákrok, který má býti proveden, vyžadují, aby nemocný nebo osoba, která se má podrobiti lékařskému zákroku, byla ošetřována po delší dobu pod přímým dozorem lékařským. Soud prvé stolice míní, že tyto znaky má druhá chirurgická klinika a že proto jest ji považovati za léčebný ústav ve smyslu § 153 pojišť. zákona a že v důsledku toho veškeré spory o náklady ošetřovací patří přece, pojišťovací soud. Rekursní soud s tímto názorem prvého soudu nesouhlasí a ve shodě s vývody stěžovatele jest toho názoru, že definice léčebného ústavu shora uvedená se na souzený případ nehodí. V souzeném případě jde o ústav státní vyučovací, na nějž se nevztahují ustanovení zákona čís. 68/1870 říš. zákona (zákona čís. 332/1920 sb. z. a n.) a proto nelze výklad případu podléhajícího ustanovení určitého zákona aplikovati i na případy, jež tomuto zákona nepodléhají. V souzeném případě jest zjištěno, že druhá státní chirurgická klinika jest ústavem vyučovacím, tedy ústavem státním, složkou organisace školské, nemající právní osobnosti, Nevztahují se na ni ani ustanovení výše citovaných zákonů, ježto stát nevykonává nad ní dozor, nýbrž ji přímo spravuje a řídí vyučování na ní. Nelze tedy odloučiti kliniku jako takovou od školské organisace státní, nýbrž jest ji pokládati za pouhou součást státního ústavu vyučovacího (university fakulty lékařské), který nemůže jako takový býti pokládán za léčebný ústav, neboť jest nadán nejen výsostnou pravomocí v oboru správy vyučovací zdravotní, nýbrž i policejní a j. Kliniky jako ústavy vyučovací nemohou také přijímati nikoho, kdo dobrovolně nesvolí k přijetí na kliniku a nemají obráceně zase povinnosti přijímati pacienty, jakž jest tomu na veřejných nemocnicích. Odůvodněnost tohoto názoru vyplyne též i ze srovnání s I. chirurgickou klinikou v Praze, která jest umístěna ve Všeobecné veřejné nemocnici v Praze. Nemůže býti pochybnosti o tom, že jen Všeobecná veřejná nemocnice v Praze jest oprávněna vymáhati pohledávky, které vznikly náklady ošetřovacími na této I. klinice chirurgické nikoli I. klinika chirurgická sama. Chirurgická klinika jest ústavem vyučovacím, nemající právní osobnosti, jsouc včleněna v organisaci státní správy školské.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu s opravou, že se žaloba odmítá pro nepříslušnost dovolaného řádného soudu.
Důvody:
Žalující připouští, že poměr mezi státem, klinikou, a žalovanou, která poukázala ošetřovance do klinického ošetřování, je poměrem soukromoprávním, z čehož dovozuje, že žalobní nárok náleží před řádné soudy, protože kliniku jako státní ústav vyučovací, náležející do organisace státní školské správy, bez samostatné právnické osobnosti, nelze počítati k léčebným ústavům ve smyslu § 153, případně § 220 čís. 4 písm. c) zákona čís. 224/24 sb. z. a n. a že tu tedy není výlučné příslušnosti pojišťovacího soudu podle § 216 cit. zákona. Než shora zmíněné okolnosti, k nimž poukázal k odůvodnění svého rozhodnutí také rekursní soud, nijak nevylučují, že také kliniky jsou ústavy léčebnými, jak v souhlase s definicí takových ústavů v nálezu nejvyššího správního soudu (čís. 8932 sb. rozh. n. spr. s.), vyložil soud první stolice; nesejde ani na tom, že kliniky jsou také vyučovacími ústavy a že proto a podle instrukcí mohou býti do nich na léčení přijímáni jen pacienti, kteří se takovému přijetí podrobí a s ním souhlasí. Klinika jako vyučovací a léčebný ústav je státním podnikem, a stát jako podnikatel je v oboru této působnosti účasten jak nároků plynoucích ze soukromého práva občanského tak i z něho vyplývajících závazků; platí tedy také pro něho ustanovení zákona, kterým se určité nároky přikazují místo před řádné soudy před výlučné soudy zvláštní, v souzeném případě před soud pojišťovací. Podobně má se věc na př. u cvičných strojíren a podobných ústavů, sloužících také účelům vyučovacím, pokud zároveň zařízeny jsou jako podniky a jako takové vyvinují podnikovou činnost spadající jinak pod předpisy soukromoprávní. Nerozhoduje, podléhají-li snad zvláštnímu odbornému dozoru státnímu, či mají-li vlastní správu odpovědnou také v tomto směru, a jsou-li osobnosti jejich správou pověřené k ústavu, přípádně ke státu jako podnikateli, v poměru soukromoprávním či jako veřejní úředníci v poměru veřejnoprávním. Tyto otázky vyskytnouti se mohou i ve správě veřejných státních nemocnic anebo u jiných podobných léčebných ústavů, aniž lze z toho dovozovati, že by ony ústavy byly proto vyloučeny z rámce zákona čís. 221/24, 184/28 sb. z. a n. Protože pak podle § 220 cit. zák. je stanovena výlučná příslušnost pojišťovacího soudu (§ 216 cit. zák.) pro žaloby na náhradu podle tohoto zákona mezi pojišťovnami, k nimž patří také žalovaná, o čemž mezi stranami není sporu, a »nemocnicemi« (čís. 4 písm. c) a protože se tento předpis podle § 153 cit. zák. týká léčebných ústavů vůbec, tedy také ústavů klinických, nebyl dovolaný řádný soud příslušným. Jde vpravdě o nepříslušnost a nikoli o nepřípustnost pořadu práva, bylo proto obnovené usnesení prvního soudu v tomto smyslu opravili. K vývodům rekursu jest dodali, že v rozhodnutích čís. 4826, 7756 sb. n. s., k nimž se tam poukazuje, nebyla řešena otázka, patří-li kliniky k ústavům léčebným, oč jde v souzeném případě.