Čís. 15051.

Ministerské nařízení z 18. září 1912 č. 191 ř. z. není v rozporu ani s čl. 6 státního základního zákona č. 142/1867 ř. z. ani s § 108 ústavní listiny Čsl. republiky.
Osoby, jimž majitelé licence svěřili (nedovoleně propachtovali) provoz kinematografické licence, jest považovati za jejich zmocněnce.
Z objednávek filmů učiněných těmito osobami jsou zavázáni majitelé licence.
(Rozh. ze dne 18. března 1936, Rv I 1010/34.) Žalující firma přednesla, že žalovaná, licenciátka kinematografické koncese, propachtovala koncesi Miloši H. a Josefu J., kteří ji dali do podpachtu Františku K. a Bohdanu A. Všechny závěrečné listy z objednávek filmů podepsal podpachtýř František K., který tím, poněvadž smlouvy o propachtování koncese jsou neplatny podle § 9 min. nař. čís. 191/12 ř. z., zavázal žalovanou, jež je povinna proto zaplatiti žalující zažalovaný obnos za půjčení (nájem) filmů k představení. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Dle § 9 ministerského nařízení ze dne 18. září 1912 čís. 191 ř. zák. jest pronájem i přenechání provozu biografické licence i za část na zisku jiné osobě zakázáno, tedy takové právní jednání nicotné, to týká se i podpachtu (§ 879 obč. zák.). Jelikož žalovaná trpěla, aby osoby jiné provozovali biografickou licenci, zůstává přes to na venek zavázána z provozu biografu a náleží jí se vypořádati s osobami, jimž provoz propachtovala, když tyto nezaplatily objednané filmy. Vzhledem k tomu, že propachtování biografické licence jest zakázáno, mohla žalobkyně právem předpokládati, že žalovaná provozuje podnik osobně, respektive svými oprávněnými zástupci, které nechala za sebe jednati a uzávěrky pod označením biografu znamenati, takže tu mlčky dávala svůj souhlas proti třetím osobám dle § 863 obč. zák. na jevo, ponechávajíc žalobkyni v omylu o pravé osobě objednatelově (§ 873 obč. zák.). Poněvadž licenční oprávnění a z něho vyplývající práva a závazky i rázu veřejnoprávního jsou nedělitelny, nutno z protizákonného přenechání provozu vyplývající i soukromoprávní závazky pokládati za nedělitelné, mimo to přichází u žalované v úvahu, že ona jako jednající licenciátka uzavřela onen protizákonný pronájem. Nepostarala-li se žalovaná aspoň o to, aby způsobem veškerou pochybnost vylučujícím žalobkyni včas vyrozuměla o pravém stavu věci s tím, že odmítá zodpovědnost za objednávky pachtýřů, resp. podpachtýřů, i za jich jednání, musí nésti důsledek toho.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ministerské nařízení ze dne 18. září 1912 čís. 191 ř. z. se zakládá na dvorském dekretu ze dne 6. ledna 1836 Sb. zák. politických čís. 5, jenž má moc zákona a jest tudíž zákonnou normou. Tento dvorský dekret se týká ovšem především podniků kočujících, avšak — jak lze seznati ze všeobecného znění čís. 2 — platí také pro podniky se stálým sídlem. Nutno proto považovati uvedené ministerské nařízení, jehož předpisy se staly podle zák. čís. 11/18 Sb. z. a n. součástí právního řádu Československé republiky, za zákonnou normu, jež není v rozporu ani s čl. 6 státního základního zákona čís. 142/1867 ř. z. ani s § 108 ústavní listiny Čsl. republiky, neboť oba ovšem obsahují ustanovení, že každý státní občan může vykonávati výdělkovou činnost, avšak to pouze v mezích všeobecných právních ustanovení. Poněvadž dle § 9 cit. min. nařízení jest propachtování kinematografické licence zapovězeno, nutno přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že smlouva, kterou žalovaný spolek propachtoval svoji kinematografickou licenci, jest nicotná dle § 879 obč. zák. (srov. rozh. Sb. n. s. čís. 6131, 12705 a 13846). Je-li však pachtovní smlouva nicotná, nutno považovati osoby, kterým majitelé licence svěřili provoz kinematografické licence, za zmocněnce majitele licence, kteří ovšem byli i oprávněni objednávati pro kino filmy v rámci jeho podniku, neboť bez filmů onen provoz vůbec není myslitelný, a je dovolatel zavázán z příslušných objednávek filmů, při čemž nesejde na tom, zdali osoby, jimž kinematografická licence byla propachtována, učinily objednávku osobně neb prostřednictvím třetích osob (podpachtýřů). Nesejde ani na tom, že neobehrané filmy nebyly dovolateli, pokud se týče jeho zástupcům skutečně odevzdány, nýbrž stačí, že jim byly dány k disposici. Jde o solidární závazek obou majitelů kinematografické licence, neboť vzájemné plnění žalobkynino jest podle povahy věci nedělitelné, a v takovém případě sluší smlouvě podle pravidel poctivých styků (§ 914 obč. zák.) rozuměti tak, že nedělitelnému plnění na straně jedné má odpovídati i nedělitelné plnění na straně druhé, pokud opak nebyl ujednán.

Citace:

Čís. 15051.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 334-336.