Čís. 17477.

Ustanovením § 1 nař. Reichsprotektora für Böhmen und Mähren o židovském majetku z 21. června 1939 jsou zakázána jen právní jednání, jimiž žid sám nakládá se svými nemovitostmi.
K vedení exekuce na nemovitost, jejímž vlastníkem je žid, není třeba zvláštního písemného schválení podle § 2 dotč. nařízení.

(Rozh. ze dne 23. listopadu 1939, R I 662/39.)
Prvý soud povolil zajišťovací exekuci nuceným záznamem zástavního práva na nemovitost dlužníka-žida. Rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Podle nařízení Reichsprotektora für Böhmen und Mähren o židovském majetku ze dne 21. června 1939 č. 6 Věstníku nařízení Reichsprotektora für Böhmen und Mähren jest židům, židovským podnikům dovoleno nakládati nemovitostmi jen se zvláštním písemným schválením, které udílí Reichsprotektor für Böhmen und Mähren (§§ 1 a 2). Povinná strana jest židem a poněvadž exekuce vede se na její nemovitost, byla podle citovaných ustanovení strana vymáhající povinna předložiti současně s návrhem ono zvláštní písemné schválení. To se však nestalo. Tento nedostatek jest povahy materielní, poněvadž všechny právní úkony a za takové jest pokládati i exekuci zajišťovací, nemají právní účinnosti, když odporují předpisu § 1 cit. nař. (§ 1, odst. 3 nařízení Reichsprotektora für Böhmen und Mähren). K tomuto nedostatku bylo hleděti i z moci úřadu, poněvadž nařízení jest vydáno v zájmu veřejném. Ježto napadené usnesení odporuje nařízení Reichsprotektora für Böhmen und Mähren ze dne 21. června 1939, odporuje i § 54 č. 3 ex. ř. a proto soud pochybil, když exekuci povolil.
Nejvyšší soud uložil rekursnímu soudu nové rozhodnutí.
Důvody:
Podle § 1 nařízení Reichsprotektora für Böhmen und Mähren o židovském majetku ze dne 21. června 1939, Věstník Reichsprotektora für Böhmen und Mähren č. 6 str. 45 jest židům a židovským podnikům dovoleno nakládati s nemovitostmi a právy na nemovitostech jen se zvláštním písemným schválením. To značí, že jsou zakázána jen právní jednání žida, jimiž on sám nakládá se svými nemovitostmi atd., tedy takové úkony, k jichž platnosti se vyžaduje projev jeho svobodné vůle; při nich musí býti dán souhlas k nakládání s jeho nemovitým majetkem. Exekuce na nemovitý majetek není však podmíněna projevem vůle dlužníkovy, naopak děje se i proti jeho vůli, takže dlužník není při nakládání se svým nemovitým majetkem, vede-li se na něj exekuce, sám zúčastněn způsobem výše vytčeným. Nebylo proto zapotřebí zvláštního písemného schválení podle § 2 zmíněného nařízení k tomu, aby mohla býti povolena exekuce zajišťovací na nemovitost dlužníkovu. Poněvadž však rekursní soud, vycházeje z opačného právního názoru, se nezabýval ostatními námitkami dlužníkova rekursu proti povolení navržené exekuce, bylo uloženo rekursnímu soudu nové rozhodnutí.

Citace:

čís. 17477. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 637-638.