Čís. 1614.

Nárok pozůstalého manžela dle § 796 obč. zák. nelze pokládali za odkaz »výživy«. O nároku tom lze rozhodovati jen pořadem práva, o jeho zajištění platí §§ 381 a n. ex. ř.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, R I 430/22.)
K pozůstalosti po manželovi přihlásila stěžovatelka, pozůstalá, dobrovolně rozvedená manželka nárok na placení výživného 100 Kč měsíčně ze smíru zemského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1907. Dále přihlásila další nárok na poskytnutí slušné výživy 500 Kč měsíčně, přihlédajíc ku svému společenskému postavení, ku výši pozůstalostního jmění a nynějším drahotním poměrům, při čemž prohlásila, že souhlasí s tím, by započteno bylo oněch 100 Kč měsíčně. Přihlášení dědicové nárok na 100 Kč uznali a byl tento také do stavu dluhů místopřísežného seznání jmění penízem 12000 Kč zařaděn: oproti tomu prohlásili někteří z dědiců, že, pokud nároky stěžovatelky jakékoliv a z jakéhokoliv důvodu těchto 100 Kč měsíčně převyšují, nároku jejího na nějakou výživu, natož na »slušnou« výživu neuznávají. Pozůstalá manželka žádala proto na soudě, by pozůstalost nebyla dědicům dříve odevzdána, až bude pravoplatně skončen spor, jímž domáhá se na pozůstalosti slušné výživy. Pozůstalostní soud návrh zamítl, maje za to, že prosté sdělení o podání žaloby není důvodem, by chod pozůstalostního řízení byl zdržen, to že mohlo by se státi teprve na základě pravoplatného rozsudku. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a přikázal prvému soudu, by k pozůstalosti přihlášený nárok pozůstalé vdovy zařadil do stavu pasiv jako sporný a pozůstalost dříve neodevzdal, dokud nebude o nároku stěžovatelky rozhodnuto právoplatně sporem. Důvody: V tomto případě jde o nárok manželky na slušnou výživu (§ 796 obč. zák.). Nárok ten jest svou právní povahou po rozumu §§ 687 a 688 obč. zák. odkazem. Dle § 688 obč. zák. se zřetelem k ustanovení § 161 odstavec druhý nesp. říz. může odkazovník zajištění takového odkazu žádati, právě tak, jako ve všech případech, ve kterých věřitel na dlužníku zajištění žádati oprávněn jest. Vzhledem k tomu nemůže pozůstalostní soudce dříve vydati dědicům odevzdací listinu, dokud není prokázáno, že nárok stěžovatelky, žalobou vymáhaný, jest po právu, aneb, že stěžovatelka svolila výslovně k tomu, aby pozůstalost bezpodmínečně byla odevzdána. Znění odstavec čtvrtého poslední vůle zůstavitele nemohou se dědicové dovolávati. Závazek k placení výživného 100 Kč měsíčně přechází tu po zákonu (§ 547 obč. zák.) na dědice a zůstavitel nemohl poslední vůlí zajištění závazku toho znemožniti, pokud se týče dědicům zajištění onoho závazku prominouti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Názor rekursního soudu, že nárok pozůstalého manžela na nedostávající se slušnou výživu dle § 796 obč. zák. jest odkazem, jest právně mylným. Přehlížíť rekursní soud, že zůstavitel ve své poslední vůli odkazu »výživy« pro svou rozvedenou manželku, jak má na mysli § 672 obč. zák., neustanovil a že ostatně tento odkaz nemá nic společného s výživou dle § 796 obč. zák. Tato jest nárokem ze zákona samého plynoucím, pozůstalost, jsou-li tu předpoklady jeho, k plnění zavazujícím, jest tedy nárokem obligatorním, o jehož existenci, je-li dědici neuznáván a jsou-li předpoklady proň popírány, může jedině vzhledem na otázky, jež dlužno řešiti, pořadem práva býti rozhodnuto a následkem toho mohlo by se zajištění tohoto nároku státi jen za zákonných předpokladů § 381 a násl. ex. ř. Nemá tudíž názor, aby nárok dle § 796 obč. zák. byl pokládán za odkaz »výživy«, zákonného podkladu. Podobně dovolávání se ustanovení §§ 687 a 688 obč. zák., jak činí rekursní soud, nemůže na právní povaze nároku dle § 786 obč. zák. nic změniti, jelikož ona ustanovení předpokládají, že byl odkaz zůstavitelem učiněn a vztahují se tedy jen na skutečně nařízené odkazy, rovněž tak i § 161 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.

Citace:

č. 1614. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 381-382.