NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4230.

K nedokonanému svádění ke zločinu vyhnání plodu podle §§ 9, 5, 144 tr. zák. není třeba, by sváděné osobě byla pojmenována žena, jíž mělo býti od plodu pomoženo, aniž se vyžaduje, by osoba, jíž má býti od plodu pomoženo, s vyhnáním plodu předem nebo dodatečně souhlasila.
(Rozh. ze dne 4. srpna 1931, Zm II 285/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 6. června 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedokonaného svádění ku spoluvině na zločinu vyhnání plodu podle §§ 9, 5, 144 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Při hmotněprávním důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. jest vycházeti ze skutkových zjištění rozsudku prvé stolice, podle nichž obžalovaný požádal Annu P-ou (jak ostatně sám doznal), by za odměnu pomohla určité ženě od těhotenství. Pokud zmateční stížnost napadá toto skutkové zjištění rozsudku prvé stolice, není provedena po zákonu a nelze k ní přihlížeti. Pokud důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. byl dolíčen po zákonu, neobstojí výtky zmateční stížnosti. Ve své podstatě popírají, že šlo o navádění Anny P-é k určitému činu trestnému, an se obžalovaný Františce K-ové ani slovem nezmínil o svém úmyslu hledati pomoc proti jejímu těhotenství, nejmenoval P-é, na kom by měl býti zákrok proveden, a po zamítavé odpovědi P-é ihned odešel. Při tom pomíjí stěžovatel další významnou, rozsudkem zjištěnou skutečnost, že P-é při své žádosti řekl, že by to mohlo státi i 1000 Kč. Na tomto základě, který dodává žádosti obžalovaného ráz pro právní posouzení pojmu návodu zcela odlišný, stěžovatel onu náležitost trestného činu podle § 9 tr. zák. nepopírá. Výtka, že obžalovaný nesváděl k určitému činu trestnému, není odůvodněna. Trestný čin, k němuž obžalovaný hleděl Annu P-ou svésti, byl určitě označen i bez pojmenování ženy, jíž měla P-á od plodu pomoci. Obžalovaný, dodávaje svému svodu důraz nabízením značné odměny, žádal porodní asistentku, jež nikdy není povolána a oprávněna těhotenství přerušiti, o pomoc od těhotenství nějaké ženy, tudíž o zákrok, který by byl u ní trestný v každém případě, ať byl podniknut na kterékoliv těhotné osobě. Vyznačil tedy návodce všechny podstatné složky zločinu podle §§ 5, 144 tr. zák., kterého se P-á měla dopustiti a který byl takto obžalovaným dostatečně konkretisován. Pojmenování předmětu zákroku, udání adresy a t. d. bylo by již specialisací, které není třeba k pojmu svádění k určitému zločinu. V rozsudku není zjištěno, že by K-á v žádném případě nebyla se zákrokem souhlasila, a nemůže proto po zákonu na tomto tvrzení ani zmateční stížnost budovati námitku, že vykonání činu bylo objektivně nemožné a neproveditelné. Ostatně jest zjištění ať již předchozího nebo dodatečného souhlasu nebo nesouhlasu Františky K-ové pro skutkovou podstatu zločinu obžalovanému přičítaného nerozhodné, neboť zákon v § 9 tr. zák. nerozeznává mezi příčinami, proč působení návodce k trestnému činu zůstalo bezvýsledným; stačí, že návodce působil na vůli jiné osoby, by se dopustila činnosti, která má vésti k trestnému výsledku, pokud jen tato konkrétní činnost není k jeho dosažení naprosto nezpůsobilá, jako by byl na př. návod k zákroku na ženě, která není vůbec těhotná a pod. Takovou naprostou nezpůsobilost nelze shledati v nesouhlasu ženy těhotné, na níž by podle návodu zákrok měl býti proveden, a to již proto, že po případě i bez tohoto souhlasu mohla by sváděná osoba — na příklad při předstírané prohlídce těhotné ženy — provésti na ní zákrok, trestný podle §§ 147, 148 tr. zák. Trestný čin podle § 9 tr. zák. jest vykonán, když se pachatel dopustil svádění, které pro příčinu jsoucí mimo jeho osobu zůstalo bezvýsledným. Poněvadž není zjištěno nic, z čeho by se dalo dovoditi, že se obžalovaný v tomto období své činnosti dopustil nějakého jednání, kterým by z jeho vůle bylo působeno k zahlazení jeho svádění ještě dříve, než by se ukázala bezvýslednost svádění, založená jinými, mimo svůdcovu vůli jsoucími příčinami, nemůže se stěžovatel dovolávati beztrestnosti pro domnělé dobrovolné odstoupení na tom základě, že po odmítnutí P-é odešel a že není jisto, co by byl učinil, kdyby P-á byla přivolila. Tvrzené přestrašení jeho po sdělení K-ové o jejím těhotenství jako pohnutka činu nemůže pro otázku viny přijití v počet.

Citace:

Čís. 4230. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 383-385.