Čís. 4211.

Konto W.
Třebas komisionář (tuzemec), prodav na vídeňské burse pro komitenta cenné papíry, vstoupil do obchodu jako kupitel, nelze na něm požadovati kupní cenu v Kč, jsou-li dle jeho obchodních podmínek při provádění bursovních obchodů směrodatny podmínky platné pro takové obchody na té burse, na které mají býti obchody provedeny.
(Rozh. ze dne 1. října 1924, Rv II 320/24.)
K příkazu žalobce (bydlícího v Moravské Ostravě) prodala tuzemská filiálka bankovního spolku na vídeňské burse cenné papíry. Žalobě, domáhající se na bankovním spolku, filiálka v M., nedoplatku kupní ceny v Kč, oba nižší soudy vyhověly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Podle zjištění prvého soudu, které převzal též odvolací soud, koupil žalovaný bankovní spolek prostřednictvím své vídeňské ústředny v měsíci říjnu 1918 z příkazu žalobce pro něho na vídeňské burse 25 akcií cukrovaru v K., které jen na vídeňské burse jsou znamenány, ponechal je pro žalobce v úschově vídeňské ústředny a prodal je zase prostřednictvím vídeňské ústředny z příkazu žalobcova ze dne 5. února 1919 na vídeňské burse. Prodej byl oznámen vídeňskou ústřednou žalovanému bankovnímu spolku dopisem ze dne 12. února 1919 a žalovaným spolkem žalobci dopisem ze dne 14. února 1919, který v úvodu zní: »Wir erkennen Sie für zu Lasten Ihres Depots an uns verkaufte Effekten laut nachstehender Aüfstellung ...« Správně vyvodil odvolací soud z tohoto oznámení, že žalovaný bankovní spolek vstoupil ve smyslu čl. 376 (odstavec prvý) obch. zák. sám jako kupitel do obchodu. Souhlasí to též s odstavcem čtvrtým všeobecných obchodních podmínek žalovaného spolku, na které se tento opětovně ve sporu odvolává a podle nichž jest bankovní spolek oprávněn sám jako prodatel nebo kupitel podle čl. 376 obch. zák. nastoupiti a podle nichž vstupuje jako přímý smluvník do obchodu, neoznámí-li při provedení obchodu uzávěrku s třetí osobou. Shora zmíněné oznámení jest zcela jasné a nedopouští jiného výkladu, takže nebylo třeba znaleckého posudku o smyslu tohoto oznámení. Na tom nic nemění ani poznámka »Konto D. Ö. zinsenfrei« ani poznámka »Valuta 23 cts.« ani ta okolnost, že si bankovní spolek účtoval courtage, provisi a daň, protože v prvních dobách platnosti nařízení vlády ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. nebyl si nikdo plně vědom významu a dosahu zvláštních kont, zejména t. zv. konta W., protože též splatnost kupní ceny mohla býti odložena v předpokládaném souhlasu komitentovu a protože při účtování oněch poplatků použila banka jen práva vyhrazeného komisionáři v odstavci druhém čl. 376 obch. zák. Rovněž nerozhodnou jest okolnost, že žalovaná banka akcie v pravdě sama nekoupila, nýbrž effektivně na burse prodala, když něco jiného komitentovi oznámila (§ 915 obč. zák.) a když každý jiný výklad jasného oznámení příčil by se zásadě obchodnické poctivosti a předpisům článku 278 a 279 obch. zák. a umožňoval by mentální reservaci bank. Avšak rozhodnutí sporu nezávisí jen na těchto okolnostech, nýbrž ještě na okolnostech jiných. Žalovaný bankovní spolek namítal totiž mezi jiným také, že žalobce podrobil se dopisem ze dne 2. února 1919 všeobecným obchodním podmínkám žalovaného, zejména též bodu 2., podle něhož platí za splniště a platiště pro všechny závazky vzešlé z obchodního spojení při obchodech s odbočkami ono místo, kde odbočka má své sídlo; při provádění bursovních obchodů však jsou směrodatny podmínky, platné pro takové obchody na dotyčné tuzemské nebo cizozemské burse, na které tyto obchody mají býti provedeny, a to i tehdy, když banka vyřídila takový obchod tím, že sama do obchodu vstoupila. Žalovaný tvrdil dále, že při bursovních obchodech, uzavřených na vídeňské burse, jest splništěm Vídeň. Pro všechna tato tvrzení, která zástupce žalobcův jako nesprávná popřel, nabídl žalovaný důkazy. Odvolací soud, právě tak jako procesní soud, neposoudil věc po stránce právní správně, když shora uvedeným tvrzením žalovaného nepřikládal váhy, vycházeje z názoru, že splništěm pro závazek žalovaného bankovního spolku, který jest vůči žalobci přímým smluvníkem, jest podle čl. 324 odstavec druhý obch. zák. Moravská Ostrava, kde nutno platiti zbytek kupní ceny za akcie v korunách československých. Názoru tomu nelze přisvědčiti, neboť kdyby tvrzení žalovaného bankovního spolku bylo správným, neplatil by odstavec druhý čl. 324, nýbrž odstavec prvý obch. zák. a poslední věta bodu 11. všeobecných obchodních podmínek, podle kterých ujednáno bylo splniště ve Vídni pro všechny závazky vzešlé z obchodního spojení — tedy i pro závazky banky vůči žalobci — při provádění bursovních obchodů ve Vídni a to i tehdy, když banka sama do obchodu vstoupila. Tím byl by odejmut podklad žalobě, která žádá zaplacení v Kč, neboť při zjištění procesního soudu, že byly akcie prodány na vídeňské burse, že tedy šlo o vídeňský bursovní obchod, měla by banka závazek platiti kupní cenu za akcie v tehdejších korunách rakousko-uherských, závazek tento nebyl by splatným v oblasti Československého státu a neměl by tu místa předpis §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., nýbrž platily by tu podle §u 905 obč. zák. a čl. 336 obch. zák. měnové předpisy vydané v Rakousku, podle kterých žalobce placení v Kč zajisté požadovati by nemohl. Vládní nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. netřeba pro rozhodnutí tohoto sporu v úvahu bráti, protože, je-li splniště v Mor. Ostravě, bude nutno platiti v tuzemsku v Kč a, je-li splniště ve Vídni, nebude možno žalobní prosbě vyhověti.

Citace:

č. 4211. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 350-352.