NPD documents search: Váž. tr., 14 (1932)

Čís. 4482.

Souběh přečinu § 283 tr. zák. s přest. §§ 3, 19 shrom. zák., nevzdálil-li se kdo při rozptylování hloučků po výzvě, by místo opustil, nýbrž obcházel jednotlivé hloučky a vyzýval je, by šly na jiné místo, kde se pak konal nedovolený tábor lidu.
S hlediska přest. §§ 3, 19 shrom. zák. nezáleží na tom, že pořadatel (svolavatel) nebyl shromáždění osobně přítomen.
(Rozh. ze dne 5. října 1932, Zm I 573/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 1931, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem shluknutí podle § 283 tr. zák. a přestupkem podle §§ 3, 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák. o právu shromažďovacím, mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnost nesprávně směsuje hmotněprávní zmatek § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. s pojmem spisového rozporu (§ 281 čís. 5 tr. ř.) námitkou, že není podkladu ve spisech pro to, by stěžovatel byl uznán vinným přečinem podle § 283 tr. zák. a přestupkem podle §§ 3 a 19 shrom. zák. Dostačujícím podkladem v tom i onom směru je tu skutkové zjištění, že se obžalovaný při rozptylování hloučků po výzvě četníka Š-y, by místo opustil, nevzdálil, naopak obcházel jednotlivé hloučky a vyzýval je, by šly do písníku, kdež se pak skutečně shromáždil větší počet lidí (asi 250), bylo řečněno a byl konán i nedovolený tábor lidu, jenž zavdal popud k novým zákrokům četnictva a k demonstracím; že se stěžovatel, nemaje úřední povolení, stal takto svolavatelem shromáždění pod širým nebem, jež bylo též konáno. Tato zjištění obsahují zákonné znaky oněch trestných činů, při čemž s hlediska subjektivní stránky přečinu § 283 tr. zák. nalézací soud větou, že strážmistr Š. několikráte silným hlasem vyzval shluklé hloučky k rozchodu, nepochybně projevil též skutkové zjištění, že obžalovaný tento rozkaz také zaslechl, neboť zjišťuje, že účastníci hloučků, mezi nimiž byl i stěžovatel, výzvě té vyhovovali jen potud, že, poodešedše, počali se shlukovati zase na jiném místě; podle svědectví Ludvíka Š-y, které soud vzal za základ svého zjištění, jednal tento svědek opětovně s obžalovaným a přímo mu nařídil, by odešel. S hlediska objektivní stránky přečinu shluknutí nedostačuje k vyvinění, jak se stížnost domnívá, že obžalovaný na výzvu k rozchodu odešel kousek dále a zůstal pak na náměstí, jaž bylo přece místem srocování se, a nemůže se stěžovatel odvolávati na nějaké právo procházeti se po náměstí, jakmile se mu stala zjevnou vůle stráže, překaziti, by v místech těch docházelo ke shluknutím ohrožujícím veřejný klid a pořádek. Pokud se pak týče skutkové podstaty přestupku podle §§ 3 a 19 shromažď. zák., nevyžaduje tato, by pořadatel (svolavatel) nepovoleného shromáždění pod širým nebem byl osobně při něm přítomen. Nebylo tudíž třeba zjištění, že se obžalovaný pak osobně súčastnil i onoho dalšího shromáždění a shluknutí v písníku. Rovněž jest bez významu, zda všechny osoby, které vybízel k účasti na projevu v písníku, skutečně se tam dostavily.

Citace:

Čís. 4482. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 219-220.