Čís. 4270.

Uloženo-li dědici, by byla ve výroční den zůstavitelova úmrtí pokaždé sloužena zádušní mše, nejde o příkaz, nýbrž o zřízení nadace. Platnost posledního pořízení není závislá na tom, zda odkazy jsou co do rozsahu určité, stačí, jsou-li určitelné. Jest zůstaviti slušnému uvážení církevních úřadů, by samy určily, kolik jest třeba pro sloužení žádaných mší.

(Rozh. ze dne 15. října 1924, R I 619/24.)
V závěti ustanovila zůstavitelka kromě jiných zbožných odkazů, by ve výroční den jejího úmrtí byla pokaždé sloužena zádušní mše svátá (bod 4. závěti). Pozůstalostní soud vyrozuměl o tom univer- sálního dědice s tím, že před zapravením veškerých odkazů nebude vydána odevzdací listina. Rekursní soud vyhověl rekursu universálního dědice potud, že mu uložil zapraviti pouze ostatní zbožné odkazy. Důvody: Pokud se týče ustanovení bodu 4. závěti, nelze je považovati za nadaci, jelikož zůstavitelkou peníz, který má na onen účel býti věnován, vůbec nebyl určen, a také v přípisu zemské správy politické ustanovení toto za nadaci se neuznává. Nelze proto toto ustanovení vykládati jinak, než příkaz dědici, nikoliv však v ten smysl, že zůstavitelka měla v úmyslu, zříditi zvláštní právnickou osobu po způsobu nadace.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu finanční prokuratury uložil dědici, by ve smyslu 4. bodu závěti buď zaplatil potřebný peníz děkanskému úřadu v N. anebo by jej dle § 159 nesp. říz. zajistil.
Důvody:
Má-li ustanovení 4. bodu závěti býti vykládáno, jak toho vyžaduje povinná úcta k poslední vůli, též zákonem uznávána (na př. §§ 709 a násl. a § 817 obč. zák.), nutno ji vykládati tak, že zůstavitelka uskutečnění svého přání, by slouženy byly určité mše svaté, nechtěla učiniti závislým na dědicově žití, nýbrž že je chtěla zabezpečiti pro věčné časy. Kýženého účelu nemohla proto dosíci příkazem podle §u 709 obč. zák., nýbrž jen buď zřízením nadace v užším smyslu (§ 646 obč. zák.) tím, že onomu účelu věnovala částku jako neosobní účelové jmění, jemuž právo přiznává povahu osobnosti, zejména způsobilosti býti podmětem práv a závazků, nebo zřízením tak zvané nadace nesamočinné, nadace v nevlastním smyslu, odporučujíc totiž onu částku určité osobě — tu podle povahy věci farnímu chrámu (obročí) v N. — se závazkem, aby jí k určitému účelu užívala. Ať zůstavitelka zamýšlela nadaci v té neb oné formě, vždy jde buď o nadaci neb alespoň o odkaz k zbožným účelům a v obou případech nelze podle §u 159 nesp. říz. pozůstalost dědici odevzdati, pokud nadace nebo onen odkaz nebyly zaplaceny neb alespoň zajištěny. Nijak nesejde na tom, že zůstavitelka ve své závěti neudala částky, kterou hodlá tomuto účelu věnovati. Platnost posledního pořízení není na určitosti odkázaných částek závislou, jak jasně plyne z §§ 665, 668, 669, 672 obč. zák. Stačí, je-li věnovaná částka alespoň určitelná, jak plyne z §u 673 obč. zák. Že pak v tomto případě o určitelnosti nemůže býti pochyby, nutno uznati vzhledem na dosti rozšířený zvyk zůstavitelů, ponechati slušnému uvážení církevních úřadů, by samy určily, kolik pro sloužení žádaných mší sv. je třeba, a vzhledem k tomu, že u těchto je k obdobným účelům používáno jistých sazebníků. Stejně na tom nezáleží, že v dopisu politické zemské správy ze dne 13. března 1924 ono ustanovení zůstavitelky prý za nadaci považováno není. Onen dopis se o něm vůbec nezmiňuje, patrně vzhledem k výnosu býv. rak. minist. pro osvětu a vyučování ze dne 5. prosince 1903, čís. 29155 z roku 1899, podle něhož rozhodnutí o čistě církevních nadacích přináleží úřadům církevním.

Citace:

č. 4270. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 446-447.