— Čís. 5611 —
Čís. 5611.
Námitkou započtení nenastávají ohledně vzájemné pohledávky následky zahájené rozepře.
(Rozh. ze dne 5. ledna 1926, R I 1054/25.)
Proti žalobě o 350 Kč namítl žalovaný, že zažalovaný, nárok byl namítnut započtením v dřívějším sporu. Soud prvé stolice námitce zahájené rozepře vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Jest nesporno,že nárok touto žalobou vymáhaný zamítnut byl započtením ve sporu С III 316/25. Dle ustanovení §u 232 druhý odstavec c. ř. s. nastal ohledně toho nároku stav zahájení rozepře. Ježto téhož nároku domáhá — Čís. 5611 —
4
se žalobce žalobou, slušelo se dle §u 233 c. ř. s. žalobu odmítnout). Že námitkou započtení domáhá se žalovaná nároku, o tom nemůže býti sporu, když v rozsudku musí býti stanoveno, zda nárok po právu trvá čili nic. Odchylný názor judikatury, že námitkou k započtení nevznáší se nárok, nýbrž proti vznesenému nároku uplatňuje se námitka a žádá se jen zamítnutí žaloby, nezdá se míti zření k úmyslu zákonodárce. Nejen podle jasného doslovu §u 232 c. ř. s. namítaným nárokem k započtení nastává stav rozepře zahájené, nýbrž i podle úmyslu zákonodárce, který byl podkladem ustanovení §§ 232, 233 c. ř. s. Chtěl prostě se zameziti stav, by o témže nároku nebyla vynesena dvě rozhodnutí různých soudů. Poukazuje-li odchylná judikatura na ustanovení §u 190 c. ř. s. jako ochranu proti tomuto nebezpečí, dlužno říci, že soud sice může přerušiti spor, ale nemusí a mohl by při odchylných rozsudcích vyvinouti se stav, že jedním rozsudkem prohlášen by byl kompensační nárok existentním a žaloba by byla zamítnuta a druhým rozsudkem by byl nárok oduznán. To samozřejmě zákonodárce nechtěl a proto každý případ, který by byl tomu úmyslu v cestě, dlužno posuzovati podle §§ 232 a 233 c. ř. s. Rekursní soud zamítl námitku zahájené rozepře. Důvody: Také soud rekursní přikloňuje se k právnímu názoru soudu prvé stolice, že i uplatňování vzájemné pohledávky za účelem započtení zakládá námitku rozepře zahájené dle §u 232 druhý odstavec a 233 c. ř. s. a poukazuje v tomto směru na odůvodnění soudu prvé stolice, které je v souladu se zákonem i částí theorie (srov. zejména Hora: Čsl. civ. právo procesní díl II. (X), str. 168 a 169, Cícha v Soudc. listech 1924 na str. 176 a 191 i Klein, Vorlesungen str. 217 a 218). Přes to však uznal rekurs opodstatněným proto, že soud prvé stolice nedocenil další důležité skutečnosti jinak nesporné, že spor, v němž byla namítána pohledávka zažalovaná započtením, sice byl ponechán v klidu, to však jen formálně, poněvadž spor byl mimosoudně vyrovnán. Je sice pravda, že klid sám o sobě nedotýká se jinak litispendence, jakmile však je zjištěno, že spor odklizen byl mimosoudně a že tedy již se v něm nebude pokračovati, padá základ i účel litispendence. Právní ústav litispendence spočívá na myšlence, že o vzájemné pohledávce bude roz- hodnuto rozsudkem, a že toto roz účastno právní moci (srv. Hora 1. c. str. 168) a že tedy i o této pohledávce se spor vede. Účelem pak litispendence je snaha zabrániti, by se dva soudy nezabývaly touže věcí a nevydaly po případě rozhodnutí sobě odporující. V tomto případě podle nesporného přednesu stran je jisto, že spor С III 316/25 jest odklizen mimosoudní dohodou, že již se nepovede i odpadá také obava, že by snad mohlo dojiti k dvěma různým sobě odporujícím rozhodnutím. Z toho usuzuje soud rekursní, že za tohoto stavu věci jest námitka rozepře zahájené neodůvodněna, neboť by v tomto případě, ač jest jisto, že ve sporu dřívějším vůbec nebude pokračováno, vůbec nemohl žalobce nárok svůj uplatňovati. I v §u 227 čís. 6 j. ř. ke konci se uvádí, že mimosoudní události, jimiž spor se vyřídil, mají se, jakmile soud o nich zví, vyznačiti v rubrice pro poznámky.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Nárok na započtení vzájemné pohledávky s pohledávkou zažalovanou má, byl-li uplatněn pouhou námitkou, tedy nikoliv žalobou navzájem neb určovacím návrhem dle §§ 236 a 259 c. ř. s., podstatně jinou procesní povahu, než zažalování téže vzájemné pohledávky k placení. V prvém případě odráží se jí zažalovaný nárok, o němž má býti soudem rozhodnuto, soudní rozhodnutí pak vztahuje se na namítanou vzájemnou pohledávku a vejde ohledně ní dle §u 411 c. ř. s. v moc práva pouze potud, pokud jest toho k výroku o zažalované pohledávce potřeba. V druhém případě jest vzájemná pohledávka prvním a hlavním předmětem sporu a musí býti o její platnosti a splatnosti rozhodnuto bezvýjimečně a bez ohledu na nárok odpůrcův. Proto nelze ustanovení §§ 232 a 233 c. ř. s. o zahájení rozepře rozšiřovati na pouhé námitky započtení a brániti žalovanému, by pohledávky, již uplatnil posud pouhou námitkou, nezažaloval zvláštní žalobou (třebas žalobou navzájem), a nelze souhlasiti s nižšími soudy, že by pouhým uplatněním námitky započtení nastaly již následky zahájené rozepře. Nejvyšší soud nemá důvodů, aby se v této příčině odchýlil od dosavadní stálé, po celou dobu platnosti nového civilního soudního řádu zachovávané prakse, a obnovil usnesení prvního soudu, spočívající na opačném právním názoru. Dovolací rekurs musil býti proto zamítnut.