Čís. 17472.

Vymáhající věřitel ručí za jednání i opomenutí uschovatele zabavených věcí, a to nejen v době do zrušení exekuce, nýbrž i po jejím zrušení až do doby, kdy se zabavený předmět ocitne opětně v moci dlužníka neb osoby, které patří.
38* Neuposlechl-li uschovatel výzvy soudu, aby po zrušení exekuce vydal auto vylučovateli, dovolávaje se retenčního práva pro nezaplacené úschovné, ručí za toto jednání uschovatele vymáhající věřitel, zvláště když vyvolal tento postup uschovatelův tím, že nezaplatil včas úschovné.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1939, Rv II 862/38.)
Pravoplatným usnesením krajského soudu v O. z 2. dubna 1931 byla protokolované firmě L. J. Kohn a spol. v Ž. povolena k vydobytí jejího vykonatelného pohledávání 95000 K mobilární exekuce zabavením, uschováním a prodejem svršků povinné strany A. R., majitele měšťanského pivovaru v O. Při výkonu této exekuce okresním soudem pro B. na přihlášku a za intervence právního zástupce nynější žalované strany Dr. H. bylo zabaveno dne 13. dubna 1931 nákladní auto značky »Opel« ev. č. P 19 663, které bylo uschováno u Antonína S., jenž byl určen exekučním soudem jako uschovatel auta. Manželka dlužníkova, t. j. žalobkyně, se domáhala excindační žalobou podanou dne 7. listopadu 1931 vyloučení tohoto auta z exekuce. K návrhu žalující byl usnesením exekučního soudu ze dne 9. listopadu 1931 povolen podle §§ 42 čís. 5, 44 ex. ř. odklad nuceného prodeje vylučovaného nákladního vozu do pravoplatného rozhodnutí o vylučovací žalobě, jež byla pravoplatně zamítnuta a to hlavně proto, že žalobkyně opřela nárok jedině o bezvýhradné vlastnictví k autu, který jí nepatří, nikoliv o právo, plynoucí z koupě s vyhraženým vlastnictvím. Na to podala žalobkyně na žalovanou stranu dne 21. června 1934 novou vylučovací žalobu, opírajíc žalobní důvod hlavně o právo k držbě ke spornému autu, žádajíc zároveň odklad exekuce, který jí byl povolen pod podmínkou složení jistoty 2000 K do 8 dní usnesením exekučního soudu z 22. srpna 1934. Při prvním roku 24. září 1934 uznala žalovaná žalobní nárok a navrhla zrušení exekuce ohledně zabaveného auta. Dle tvrzení žalobkyně (v nynějším sporu) stálo zabavené auto po celou dobu uschování, t. j. od 13. dubna 1931 na úplně volném místě na dvoře domu pouze nedostatečně chráněno před deštěm malou stříškou a následkem tohoto nedostatečného uskladnění nastalo prorezavění železných částí, zpuchření pneumatik a trouchnivění karoserie, čímž utrpěla žalobkyně škodu 32000 K; za tuto škodu odpovídá toliko žalovaná, jež přes upozornění nestarala se o řádné uskladnění auta a nezrušila exekuci, ačkoliv již při zabavení byla upozorněna, že sporné nákladní auto nepatří dlužníku, nýbrž jeho ženě, t. j. žalobkyni. Domáhá se proto žalobkyně náhrady této škody. Nižší soudy uznaly žalobní nárok důvodem částečně po právu, odvolací soud z těchto důvodů: Pokud jde o žalobní nárok uplatněný z titulu náhrady škody vzniklé na autě žalující straně patřícím neodborným jeho uschováním, rozhodl prvý soud, že vymáhající věřitel ručí za uschovatele pouze do zrušení exekuce. Nevydal-li uschovatel auto po zrušení exekuce ať z toho neb onoho důvodu, neručí za škodu tím způsobenou vymáhající věřitel, nýbrž uschovatel osobně, neboť zrušením exekuce zanikla i úschova a tím i jakékoliv ručení vymáhajícího věřitele za uschovatele. Tento názor odvolací soud nesdílí. Úschova zabavených movitých věcí se děje na návrh vymáhajícího věřitele, v jeho zájmu a k jeho zajištění. Vzetím věci do úschovy odnímá se dlužníku po případě třetí osobě, které věc patří, moc nad věcí a jest proto jen spravedlivo, aby vymáhající věřitel ručil za všechny následky této úschovy a tedy i za jednání neb opomenutí uschovatele po zrušení exekuce až do doby, kdy se zabavený předmět octne opětně v moci dlužníka neb osoby, které věc patří. Neuposlechl-li tedy uschovatel výzvy soudu, aby po zrušení exekuce auto žalobkyni vydal dovolávaje se retenčního práva pro nezaplacené úschovné, ručí za toto jednání uschovatele vymáhající věřitel, obzvláště když vymáhající věřitel tento postup navrhovatele vyvolal tím, že nezaplatil včas úschovné. Má proto odvolací soud za to, že žalobní nárok uplatňovaný z titulu náhrady škody jest co do důvodu po právu i za dobu po zrušení exekuce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, neshledav zákonného důvodu, aby rozsudek odvolacího soudu byl změněn nebo zrušen (§ 510 odst. 3 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 17472. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 615-617.