NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14580.

Služební poměr dělníků státní tabákové továrny.
Pro nároky ze služebního poměru mezi stálou dělnicí státní tabákové továrny a státem jest pořad práva přípustný.
Soudy mohou přezkoumati disciplinární nález vydaný disciplinární komisí tabákové továrny (odvolací disciplinární komisí) jen po stránce formální.
(Rozh. ze dne 3. října 1935, Rv I 100/35.)
Žalobkyně (dělnice státní tabákové továrny) byla pravoplatným disciplinárním nálezem uznána vinnou služebními přečiny dle § 35 odst. 7 a 9 pracovního řádu, a propuštěna bez nároku na pensi, ježto předstírala nemoc a neospravedlněně nedostavila se do práce po více než 14 dnů. Žalobou domáhá se zrušení onoho disciplinárního nálezu jakož i výroku, že žalovaný čsl. stát je povinen přijmouti ji do stavu pensistů čsl. továrny na tabák, kde byla zaměstnána, a platiti jí pensijní požitky podle pensijního normálu pro zaměstnance z řad dělnictva tabákové režije. Prvý soud uznal podle žaloby. Důvody: Přezkumu soudu podléhá v daném případě disciplinární nález nejen po stránce formální, nýbrž i po stránce věcné, ježto poměr mezi stranami je poměrem soukromoprávním. Žalobkyně byla zaměstnankyní československé tabákové režie v továrně na tabák a její poměr byl založen na pracovním řádu, takže žalobkyni nelze považovali za zaměstnankyni veřejné správy, nýbrž soukromohospodářského podniku. Judikát čís. 191 na ni tudíž nedopadá. Ze spisů disciplinární komise oné továrny na tabák a ústřední disciplinární komise vyplývá, že je důvodná výtka neúplnosti
40 přípravného vyšetřování potud, že výroky lékařů, kteří uznali žalobkyni způsobilou k práci, nebyly vzhledem k námitkám žalobkyně ještě znalcem přezkoumány, zejména pak, že žalobkyni nebyla oznámena obžaloba podle předpisu § 40 pracovního řádu. Podstata však námitek žalobkyně proti disciplinárním nálezům leží v materielní stránce disciplinárního řízení. Žalobkyně totiž vytýká, že byla uznána vinnou služebními přečiny podle § 35 čís. 7 a 9 disciplinárního řádu, t. j. pro »dokázané předstírání nemoci« a pro »neospravedlněné nedostavení se do práce po více než 14 dnů«. Disciplinární komise továrny na tabák v T. opřela odsuzující výrok o lékařské posudky tří znalců lékařů, kteří po objektivní stránce neshledali u žalobkyně nezpůsobilost k práci. Žalobkyně byla však častěji nemocná, jak vypověděl jiný lékař, a trpěla ve druhé polovici měsíce ledna 1930, t. j. bezprostředně před disciplinárním řízením chronickým žaludečním katarem a již v r. 1928 na atonii žaludku a chronický zánět žlučníku. Podle posudku soudního znalce Dr. A-e trpí žalobkyně chronickým katarem hrtanu a hrotku plicního, dále chronickým katarem žaludku, žlučníku a neurasthenií, a je následkem těchto chorob trvale nezpůsobilá k práci. Všechny tyto choroby pak se u žalobkyně vyskytovaly již v čas disciplinárního řízení. Vzhledem k tomu jest míti za to, že v disciplinárním řízení uznána byla žalobkyně vinnou něčím, co jí naprosto nebylo lze prokázati, ani prokázáno nebylo, ježto podle znalce neustálý styk s tabákem při jeho výrobě může skutečně přivoditi těžké poruchy na zdraví, a to nemoci horních cest dýchacích, průdušek a plic, dále poruchy ústrojí trávícího a zažívacího, nehledíc k srdci a nervovému systému, takže subjektivní potíže žalobkyně, na něž si tato stěžovala, naprosto nebyly simulovány. Kdyby byla disciplinární komise, případně odvolací disciplinární komise, dala posudky místních lékařů přezkoumati nějakému znalci-internistovi, nebyla by mohla žalobkyni uznati vinnou nějakým předstíráním nemoci, resp. neospravedlněným vyhýbáním se práci po dobu delší 14 dnů. Pokládá proto soud disciplinární nálezy, jež žalobkyně napadá, formálně i materielně za vadné. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Judikát čís. 191 vyslovil zásadu, že disciplinární nálezy vydané proti zřízencům ve službách veřejných podle smluvního podrobení se pod služební moc zaměstnavatelů nelze materielně přezkoumávati, že však mohou býti přezkoumávány po stránce formální. Tento názor bývalého nejvyššího soudu ve Vídni je plně uznáván i nejvyšším soudem v Brně, jak patrno z četných jeho rozhodnutí čís. 1189, 2630, 9511, 6948, 8531 sb. n. s. Názor tento spočívá podstatně v úvaze, že se smluvní zaměstnanec přijetím listiny o služební smlouvě podrobuje služebním ustanovením, v nichž podle positivních předpisů disciplinární řízení prováděno orgány veřejné správy, aniž by v nich byla vyhrazena možnost přezkumu správních nálezů kárných řádnými soudy. Takovou listinou o služební smlouvě v našem případě je pracovní řád schválený výnosem ministerstva financí ze dne 23. května 1922 čís. 10054/146-19/22-IV/3, který upravuje pracovní poměr dělnictva v továrnách na tabák, stanoví povinnosti a práci dělnickou, obsahuje předpisy o disciplinárním řízení a stanoví podmínky pro přijetí a propuštění ze služby. Ustanovení pracovního řádu jsou obdobná jako ustanovení služební pragmatiky státních zaměstnanců veřejných. Stát provozuje výrobu tabáku a tabákových výrobků jako monopol tabákový, vykonává tak svoje výsostné právo, a to z důvodu zájmu veřejného, a výkony státních zaměstnanců na tomto poli veřejné státní správy konané sluší posuzovati vesměs jako úkon služby veřejné, což platí nejen o úkonech úředníků správních, nýbrž všech, kdo zde při výkonu této veřejné služby spolupůsobí k dosažení cíle, jehož toto odvětví státní správy sleduje, tudíž i o dělnicích. Tyto pak má zvláště na zřeteli citovaný judikát, který výslovně mluví o zaměstnancích ve služebním poměru smluvním, kteří ve veřejné službě spolupůsobí na veřejnoprávních úkonech. Jde tu vesměs o zastávání úkolu veřejné správy a nikoli, jak domnívá se soud prvé stolice, o soukromohospodářský podnik. Výkon tohoto výsostného práva je upraven zvláštními zákonnými ustanoveními, jak toho zvláštní povaha tohoto odvětví státní správy finanční vyžaduje, a správní instituce sem spadající (nákup tabáku, pěstování, jeho tovární zpracování, prodej atd.) nelze pokládati za podniky soukromohospodářské, nýbrž za zvláštní část veřejné správy finanční, vykonávanou orgány státní správy finanční. V důsledku toho sluší i žalobkyni považovati za zaměstnance smluvního, který spolupůsobí při úkolech veřejné správy a na její služební poměr dlužno proto vztahovati zásady judikátu čís. 191, jak vpředu jsou uvedeny; podle toho není soud oprávněn zasahovati do věcného obsahu kárného nálezu v odpor vzatého a může se nejvýše obírati formální stránkou jeho a neprávem proto rozhodl, že nálezy ty jsou materielně vadné. Soud prvé stolice dospěl ovšem i k názoru, že disciplinární nálezy, na základě jichž byla žalobkyně ze služeb propuštěna, jsou vadné i po stránce formální. V tom směru vytýká kárnému řízení, že přípravné vyšetřování je neúplné, ježto a) výroky lékařů nebyly přezkoumávány nějakým znalcem, a že b) žalobkyni nebyla oznámena obžaloba podle předpisu § 40 pracovního řádu. Předpisy o disciplinárním řízení obsaženy jsou v §§ 36 až 48 pracovního řádu a jak z předložených spisů o kárném řízení patrno, bylo těchto předpisů po stránce formální přesně dbáno a podle nich disciplinární řízení provedeno. Jestliže zdravotní stav žalobkyně přezkoumávali tři lékaři, kteří se ve svých dobrozdáních úplně shodovali, nebylo třeba přibírali nějakého zvláštního znalce, ježto shodné výsledky jejich zjištěny byly dostatečnou zárukou pro objektivní posouzení případu. Ostatně výtka v tomto směru soudem první istance činěná týká se spíše materielní stránky, nežli stránky formální. Tvrzení, že žalobkyni nebyla oznámena obžaloba, neodpovídá skutečnosti, neboť žalobkyně byla řádně zpravena o předběžném vyšetřování zprávou továrny na tabák s udáním důvodů a podala svým obhájcem proti ní svoje připomínky.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Není pochybnosti o tom, že služební poměr mezi žalobkyní jako stálou dělnicí státní tabákové továrny a žalovaným státem jako jejím zaměstnavatelem jest poměrem soukromoprávním a že nároky žalobkyně z tohoto poměru vyplývající mohou býti uplatňovány pořadem práva, ježto tu nejde o poměr státního zaměstnance pragmatikálního, nýbrž o poměr založený soukromoprávní námezdní smlouvou, která byla upravena pracovním řádem továren na tabák Československé republiky, schválený výnosem ministerstva financi ze dne 23. května 1922 čís. 100547/14619/22-IV/3. Z tohoto stanoviska vycházely jak obě strany, tak i oba nižší soudy. Leč tím není ještě rozřešena další otázka, která jest jádrem tohoto sporu, do jaké míry jest přípustné, by řádné soudy přezkoumávaly disciplinární nález vydaný proti žalobkyni disciplinární komisí tabákové továrny a odvolací disciplinární komisí při ústředním ředitelství tabákové režie. Odvolací soud vyslovil právní názor, že tento disciplinární nález nelze soudem přezkoumávati po stránce věcné (materielní), nýbrž jen po stránce formální, a dovolatelka vytýká tomuto názoru právní mylnost. Dovolací soud však schvaluje názor soudu odvolacího, vycházeje při tom z těchto úvah: Není sporné, že žalobkyně byla stálou dělnicí státní továrny na tabák a že pro její služební poměr platí pracovní řád, o němž byla již učiněna zmínka. V § 1 vládního nařízení ze dne 25. září 1924 čís. 206 sb. z. a n., kterým se provádí zákon ze dne 18. prosince 1922 čís. 404 sb. z. a n., byla tabáková režie prohlášena za státní podnik spravovaný podle zásad obchodního hospodaření. V § 5 odst. 1 tohoto vládního nařízení se praví, že práva a povinnosti úředníků, zřízenců a všech ostatních zaměstnanců v podnicích budou podrobně stanovena ve služebním řádu, po případě v instituci, kterou vydá příslušný nejvyšší správní úřad ve vlastním oboru, ale v § 23 odst. 2 bylo dále stanoveno, že dosavadní různé organisační, služební a pracovní řády, pokud neodporují tomuto nařízení, zůstávají prozatím v účinnosti do té doby, až případně budou nahrazeny novými. Podle § 24 odst. 2 se tímto nařízením nemění též příslušná ustanovení o disciplinární zodpovědnosti a příslušnosti. Předpisy o věcech disciplinárních a o disciplinárním řízení proti dělníkům v továrnách na tabák jsou obsaženy v pracovním řádě (§§ 36 až 48), Tento pracovní řád — jak bylo již uvedeno — schválilo ministerstvo financí (výnosem ze dne 23. května 1922 čís. 100547/14619/22-IV/3), do jehož oboru působnosti náleží podle § 6 odst. 1 vládního nařízení čís. 206/24 sb. z. a n. vrchní vedení podniku tabákové režie. Tento pracovní řád a v něm obsažené disciplinární předpisy zůstaly podle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 2 téhož vládního nařízení i po jeho vyhlášení dále v platnosti. Podle § 29 odst. 3 pracovního řádu se každý dělník podrobuje při svém přijetí do práce bez výjimky tomuto pracovnímu řádu, tedy také jeho disciplinárním předpisům a podle § 45 posl. odst. z rozhodnutí odvolací disciplinární komise není odvolání. Provedení disciplinárního řízení proti dělníkům ve státních továrnách na tabák bylo takto positivními předpisy uloženo správním orgánům státní tabákové režie a žádným předpisem nebyla řádným soudům vyhrazena možnost, aby přezkoumávaly po věcné stránce disciplinární nálezy příslušným disciplinárních komisí. Proti žalobkyni byl vydán disciplinární nález příslušnou disciplinární komisí a byl na její odvolání potvrzen i odvolací disciplinární komisí, z jejíhož rozhodnutí není dalšího odvolání (§ 54 posl. odst. pracovního řádu). Podle toho, co bylo vyloženo, lze tento disciplinární nález soudem přezkoumati jen po stránce formální, nikoliv i po stránce věcné. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka dále v tom, že odvolací soud pokládal disciplinární řízení za bezvadně provedené po stránce formální. Jako formální vadu disciplinárního řízení vytýká dovolatelka především, že se disciplinární komise spokojila s posudkem továrních lékařů a že nepřipustila navržený důkaz znalcem o zdravotním stavu žalobkyně, což prý odporovalo ustanovením §§ 38 a 40 prac. řádu. Touto výtkou se obíral již odvolací soud a vyvrátil ji poukazem na to, že nebylo třeba, by disciplinární komise přibrala ještě zvláštního znalce, když zdravotní stav žalobkyně přezkoumali tři lékaři, kteří se ve svých posudcích shodovali, a když shodné výsledky tohoto přezkoumání poskytovaly dostatečnou záruku pro objektivní posouzení případu. Dovolatelka ostatně sama připouští, že se všichni tři lékaři shodovali v závěru, že žalobkyně jest práce schopnou, což bylo rozhodné pro posouzení kárného provinění, kladeného žalobkyni za vinu podle § 35 čís. 9 prac. řádu. Z těchto důvodů dospěl i dovolací soud k názoru, že disciplinární řízení nebylo v naznačeném směru formálně vadné a že nepřipuštěním dalšího znalce nebylo znemožněno prokázání její viny ve smyslu § 38 prac. řádu. O tom, zda a pokud uvedená výtka dovolatelčina se týká také věcné stránky disciplinárního nálezu, netřeba tu uvažovati, protože — jak již bylo vyloženo — lze soudem přezkoumati v tomto případě jediné stránku formální. Další vadu disciplinárního řízení po stránce formální vidí dovolatelka v tom, že jí nebyla oznámena obžaloba podle § 40 prac. řádu. K vyvrácení této výtky uvedl soud odvolací, že žalobkyně byla řádně zpravena o předběžném vyšetřování správou továrny na tabák v T. s udáním důvodů ze dne 25. března 1930 a že podala proti obžalobě svým obhájcem M. svoje připomínky. Naproti tomu dovozuje dovolatelka, že podle §§ 37 a 40 prac. řádu musí býti obviněnému oznámeno nejen předběžné vyšetřování, nýbrž i obžaloba, která musí býti odůvodněna důkazy a předneseným podezřením, že však jí obžaloba oznámena nebyla a že to nemůže býti nahrazeno oznámením o zavedení disciplinárního řízení. K těmto dovolatelčiným vývodům se připomíná, že v §§ 37 a 40 prac. řádu se ovšem rozeznává mezi oznámením o zavedení disciplinárního řízení a mezi oznámením žaloby, ale že pro oznámení žaloby obviněnému není v § 40 prac. řádu předepsáno nic jiného, než že obviněnému oznámí žalobu buď správce továrny nebo vyšetřující úředník nebo předseda disciplinární komise. Kdy se toto oznámení žaloby má státi a v jaké formě, o tom není v pracovním řádě nic ustanoveno. Ze spisů disciplinárních, jež byly již v prvé stolici k důkazu přečteny, lze seznati, že žalobkyně byla dne 26. března 1930 vyslechnuta v předběžném disciplinárním vyšetřování, že pak byla správou tabákové továrny v T. písemně vyrozuměna, že ústní jednání v její disciplinární věci bude konáno dne 1. dubna 1930, že si zvolila obhájce Josefa M., že k zastupování žaloby byl ustanoven úředník František B., jenž vypracoval žalobní spis ze dne 28. března 1930, že při ústním jednání před disciplinární komisí ze dne 1. dubna 1930, k němuž se obviněná nedostavila, ač byla úředně vyzvána (§ 41 posl. odst. prac. řádu), byl tento žalobní spis přečten, načež obhájce obviněné Josef M. přednesl obhajovací spis podepsaný obviněnou Marií K., v němž byly proti vznesené žalobě činěny obsáhlé věcné připomínky a námitky, a že v odvolání, jež podala žalobkyně proti nálezu disciplinární komise tabákové továrny v T., nebylo vůbec vytýkáno, že by jí nebyla oznámena obžaloba. Za tohoto stavu věci nelze důvodně tvrditi, že žalobkyni nebyla disciplinární žaloba vůbec oznámena a že formální předpisy, platné pro řízení disciplinární, byly v tomto směru porušeny způsobem, jenž by měl za následek nějakou právní újmu pro žalobkyni.

Citace:

Čís. 14580.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 649-654.