Čís. 1733.
Není »uspokojením« vymáhajícího věřitele, převyšuje-li sice to, co placeno dlužníkem, základní pohledávku, nelze-li však dosud zjistiti, zda jest kryto též rozsudečné.
(Rozh. ze dne 21. června 1922, R II 277/22.)
Žádosti dlužníka, by zrušena byla exekuce, ježto vymáhající věřitel byl uspokojen, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud ji zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle § 40 ex. ř. může strana povinná žádati o zrušení exekuce, byl-li vymáhající věřitel po vzniku exekučního titulu uspokojen. V tom směru uznal rekursní soud, že pohledávka vymáhajícího věřitele jest dlužníkem přeplacena celkem o 3887 K 72 h. Rekursní soud nepokládá přes to vymáhající věřitelku za plně uspokojenou, poněvadž není dosud s jistotou známa výše rozsudkových poplatků ze směnečných platebních rozkazů, na něž dosud ničeho zaplaceno nebylo, a výše vkladného ze tří reálných immobilárních exekucí. Vzhledem k ustanovení § 27 čís. 2 ex. ř. má za to nejvyšší soud, že by bylo lze nicméně exekuční řízení zastaviti, kdyby povinná strana složila dostatečnou jistotu, odpovídající přibližně součtu všech dalších poplatků, jež z platebních rozkazů a na vkladném bude nutno zaplatiti. Přebývajících 3887 K 72 h k tomu nestačí a tudíž jistotu neposkytuje. Do té doby, dokud se tak nestalo, nelze mluviti o uspokojení vymáhajícího věřitele a nelze proto exekuci zrušiti; lze ji nejvýše dle § 41 ex. ř. obmeziti.