Č. 3181.

Dávka z přírůstku hodnoty: * Výrok úřadu vydaný před účinností zák. z 21. prosince 1922 č. 403 Sb., že převody stavebních parcel v r. 1922 nejsou osvobozeny od dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti po rozumu zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb., neodporuje zákonu.
(Nález ze dne 29. ledna 1924 č. 30.) Věc: Dr. Hanuš W. a »Dopz«, stav. a obch. družstvo obchodních a průmyslových zaměstnanců v Praze (adv. Dr. Rudolf Rabi z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle přiznání k dávce z přírůstku hodnoty prodal st-1 Dr. W. dům čp. — v Praze za 1000000 K trhovou smlouvou ze dne 18. ledna 1922 a kupující stavební a obchodní družstvo obchodních a průmyslových zaměstnanců »Dopz« v Praze převzalo dávku z přírůstku hodnoty k zaplacení. Proti platebnímu rozkazu podali jak zcizitel tak i nabyvatel stížnost, kterou žal. úřad rozhodnutím z 29. prosince 1922 zamítl, a to pokud se týče zcizitele proto, že od dávky z přírůstku hod- noty jsou osvobozeny toliko převody z roku 1920 a 1921 — v daném případě běží však o převod z roku 1922, — pokud pak se týče nabyvatelů již z toho důvodu, ježto nabyvatelé podle § 13, odst. 2 nejsou stranou na řízení zúčastněnou a nejsou tudíž legitimováni stěžovati si do platebního rozkazu zcizitelova.
I. Stížnost družstva směřuje jedině proti výroku žal. úřadu, jímž mu byla odepřena legitimace k instanční stížnosti do platebního rozkazu, vydaného Dru W.
Nss neshledal tuto stížnost důvodnou.
Dle § 13, odst. 2 dáv. řádu z r. 1920 provádí se vyměřovací řízení výhradně se zcizitelem a toliko jemu se dávka předpisuje. Z tohoto ustanovení plyne nade vši pochybnost, že v řízení ukladacím, tedy i v řízení instančním jest jediné zcizitel stranou vůči úřadu správnímu a že tudíž jen zcizitel může použíti opravného prostředku proti platebnímu rozkazu a nikoliv nabyvatel, jehož oprávnění i závazek stanoví odstavec 3tí § 13, nedávaje mu jiného práva, než možnost žádati, aby vyměřující úřad výši dávky, nad kterou na něm nemůže býti ručení požadováno, nejkratší cestou a bez závazku vůči zciziteli vyšetřil a jemu oznámil. Takovou žádost nabyvatel však na úřad nevznesl ani mu nebyl vydán záruční rozkaz ve smyslu § 18, odst. 2.
Právem proto neuznal zsv legitimaci nabyvatele ke stížnosti do platebního rozkazu vydaného zciziteli a jest proto stížnost nabyvatele bezdůvodnou.
II. Než ani stížnost zcizitelovu nelze uznati oprávněnou.
Nař. rozhodnutím žal. úřad nevyhověl stížnosti, v níž zcizitel hájil právní názor, že převody stavebních parcel z r. 1922 — o takový převod tu jde — po rozumu § 1 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb., resp. zák. z 1. března 1921 č. 100 Sb. nepodléhají dávkám z přírůstku hodnoty nemovitostí.
§ 3 dáv. řádu jednaje o věcném osvobození od dávky z přírůstku hodnoty poskytuje toto osvobození pod č. 3 převodům stavebních parcel po rozumu § 1 č. 4 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb. Zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb., jednající dle svého nadpisu o přechodných daňových výhodách pro stavby, ustanovuje pak v § 1, odst. 2. č. 4., že převody parcel stavebních v letech 1920 a 1921, jichž bude v celé jejich výměře použito k stavbám podle tohoto zákona, nepodléhají co do přírůstku dávkám z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Nárok na výhodu tuto není tudíž podmíněn jedinou skutečností, že se převod stavební parcely stal v letech 1920 a 1921, nýbrž jest vázán na další podmínku, že parcely té bude v celé výměře použito k stavbám podle tohoto zák. t. j. — jak vysvítá z úvodní věty odst. 2. § 1 — k novým stavbám domů s malými byty, dále přístavbám a nástavbám, které se v letech 1920-1921 započnou a stavebně ukončí.
Výhody tímto zákonem stanovené byly pak zákonem z 11. března 1921 č. 100 Sb. s odchylkou, týkající se osvobození od domovní daně třídní a činžovní, rozšířeny také na stavby, které budou stavebně ukončeny nejdéle do konce r. 1922 (§ 39), a zákonem z 27. ledna 1922 č. 45 Sb, stejným způsobem na stavby stavebně ukončené nejdéle do konce r. 1923 (§ 37).
Oba tyto právě zmíněné zákony zachovávají však v poslední větě citovaných §§ 39 a 37 platné předpisy, zejména pokud jde o výhody z důvodu stavby, na dále v platnosti.
Z toho vyplývá, že oběma právě cit. zákony přivoděna byla — nehledě k zmíněné odchylce, týkající se domovní daně třídní a činžovní — změna jen potud, že výhody poskytnuté zákonem z 30. března 1920 č. 209 Sb. byly rozšířeny jen co do druhé podmínky v § 1, odst. 2. č. 4. stanovené í. j. jen potud, že nárok na ně zůstával zachován, i když stavby nebyly dokončeny v letech 1920 a 1921, jak bylo v úvodní větě odst. 2. výslovně předepsáno, nýbrž i když se stavebně dokončily do konce r. 1922, resp. pokud se týče 1923. Nebyla však — pokud jde o osvobození od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí po rozumu § 1, odst. 2. čís. 4 — změněna podmínka na prvém místě uvedená t. j. že se převod stavební parcely stal v letech 1920 a 1921.
Změna podmínky této ve smyslu zastávaném stížností stala se teprve zákonem z 21. prosince 1922 č. 403 Sb., jenž v § 3, odst. 2 osvobození od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí podle § 1, odst. 2, č. 4. zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb. rozšířil na převody stavebních parcel v letech 1922 a 1923. Do vydání tohoto zákona, jenž nabyl účinnosti dnem vyhlášení (§ 4) t. j. 31. prosince 1922, převody stavebních parcel, které se staly r. 1922 podle platného stavu zákona výhod stanovených v § 1, odst. 2. č. 4. zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb. účastný nebyly.
Tento právní názor, k němuž nss dospěl ze srovnání obsahu výše cit. zákonů, jak vysvítá z vlastního významu slov v iejich souvislosti, nemůže býti vyvrácen poukazem na všeobecnou tendenci zákonů o stavebním ruchu. I kdyby bylo lze připustiti, že bylo úmyslem zákonodárných faktorů při vydávání zákonů z 11. března 1921 č. 100 Sb. a ze 27. ledna 1922 č. 45 Sb. skutečně osvoboditi od dávky z přírůstku nemovitostí převody stavebních parcel, které se staly roku 1922, nemohla by okolnost tato způsobiti nezákonnost nař. rozhodnutí, protože úmysl ten v uvedených zákonech nebyl vyjádřen.
Poněvadž pak v době vydání nař. rozhodnutí nebylo zákonného ustanovení, podle něhož by převody stavebních parcel z r. 1922 dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí nepodléhaly, neshledal nss, že by naříkané rozhodnutí, založené na tomto právním názoru, odporovalo zákonu.
Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3181. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 435-437.