NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 3643.

Zajištění daně dědické lze soudu naříditi jen za podmínek §§ 45—49 nesp. říz.
(Rozh. ze dne 26. března 1924, R I 197/23.)
Rekursní soud zrušil usnesení pozůstalostního soudu, jímž bylo nařízeno dědicům, by k zajištění dědické daně složili na soudě cenné papíry požívající sirotčí jistoty.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Příkaz prvního soudu, by dědici zajistili dědickou daň složením 100 000 Kč v papírech, požívajících sirotčí jistoty, opírá se o mylný výklad §u 43 pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák. Tento předpis lze vykládati jen v souvislosti s ostatními předpisy, mezi které jest zařaděn, a jež jednají vesměs jen o tom, co má soudní komisař, pověřený šetřením a zápisem o oznámeném úmrtí opatřiti o penězích, skvostech, papírech a jiných movitostech zesnulého. Jsou-li dědici, jako v tomto případě, známí a způsobilí, by svůj majetek sami spravovali, má jim pozůstalost býti z pravidla ponechána v opatrování, a má býti vzat jenom zřetel na předepsané (§ 72 popl. zákona) zajištění poplatků pozůstalostních, tedy ovšem i dědické daně. Toto zajištění může se ve smyslu §u 43 nesp. pat. státi jenom způsobem, vytčeným v §§ 45 až 49 nesp. říz. Není ho tedy třeba, náleží-li do pozůstalosti nemovitost dostatečné ceny (§ 49 nesp. říz.), a patrně ani tehdy, jsou-li tu cenné papíry, peníze nebo jiný majetek uložené již u soudu, úvěrních ústavů, bank anebo jiných osob, které z povolání se zabývají uschováváním a správou cizího jmění a nesmějí je beze svolení pozůstalostního soudu vydati (§ 28 cís. nař. ze dne 15. září 1915 čís. 278 ř. zák.); jinak provede se uložením přiměřené části nalezených peněz, skvostů, cenných papírů nebo listin u soudu, zapečetěním jiných nalezených svršků, neb odevzdáním movitostí, nepřipouštějících ani soudního uschováni, ani zapečetění, do správy vhodné domácí neb jiné osobě. K jiným opatřením není soud podle §u 43 nesp. říz. povinen, ale ani povolán. Mělo-li býti v tomto případě některého z přípustných opatření užito, nelze z úmrtního zápisu, sepsaného dne 13. srpna 1923 notářem jako soudním komisařem, posouditi, neboť zápis jest neúplný, neodpovídá na otázky č. 17 a 18 použitého úředního formuláře a neposkytuje proto vysvětlení o stavu a výši pozůstalostního jmění, aniž o tom, zda náležejí do pozůstalosti peníze nebo cenné papíry, které by mohly býti vzaty do soudní úschovy. Jiné zajištění dědických poplatků a jmenovitě nařízení dědicům, by ze svého vlastního jmění je zajistili, nelze o citovaný zákonný předpis opříti. Nelze ho dovoditi ani z císařského nařízení ze dne 15. září 1915 čís. 278 ř. zák., jež v této příčině stanoví jen zákaz předčasného odevzdání pozůstalosti, knihovních převodů a vydání uložených částí pozůstalostního jmění, ani ze zákona o dani dědické ze dne 12. srpna 1921 čís. 337 sb. z. a n.; naopak vyhražují oba tyto zákony péči o zaplacení a zajištění dědické daně úřadům finančním, nařizujíce za tím účelem jich uvědomění a jich účast na soupisu inventury i jiném jednání o pozůstalostním jmění (§ 25 cís. nařízení, §§ 7 a 8 zákona o dědické dani). První soud překročil svým usnesením meze, v nichž mu zákon ukládá péči o zajištění a zaplacení dědické daně; zrušení tohoto usnesení rekursním soudem vyhovuje zjištěnému stavu věcí i zákonu.

Citace:

č. 3643. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 432-433.