NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 2259.

Beze změny v průvodním řízení nemůže se odvolací sond odchýliti od zjištění prvého soudu (§ 470 tr. ř.).
Nejde o urážku na cti, obvinil-li lesní orgán z pytláctví osobu, prodlévající s puškou, třebas bezelstně v revíru, podléhajícím jeho dohledu a vykázal ji z lesa slovy: »marš ven«.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1926, Zm II 584/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem zemského trestního soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 20. července 1925, pokud jím byl obžalovaný odsouzen pro přestupek proti bezpečnosti cti podle §u 491 tr. zák., spáchaný výrokem »marš ven, marš za drát«, porušen byl zákon v ustanovení §u 491 tr. zák. a §u 470 tr. ř., rozsudek ten v uvedené části a pokud se týče i ve výroku o útratách, dále pak usnesení okresního soudu ze dne 26. září 1925 se zrušují a u ponechání ostatní části rozsudku v platnosti sprošťuje se obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti podle §u 491 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že dne 28. února 1925 na »N-ckých lukách« poblíž P. vydal soukromého obžalobce před více lidmi u veřejný posměch volaje na něho: »Marš ven, marš za drát.«
Důvody:
Dne 28. února 1925 jel obžalovaný, ředitel velkostatkářského lesního úřadu v B., v průvodu vrchního lesního správce Stanislava M-у s povozem, jejž řídil kočí Martin D. podle drátěné ohrady, kterou je ohrazena část tak zvaných »N-ckých luk« poblíž obce P., by se osobně přesvědčil, zda se ohrada nalézá v bezvadném stavu. Při tom spatřil za drátem dva muže, z nichž jeden, soukromý obžalobce, byl ozbrojen loveckou puškou. Obžalovaný upozornil soukromého obžalobce, že je to jejich, »knížecí pozemek«, načež mu soukromý obžalobce namítal, že zde honí již 3 leta a že se bude ohledně toho informovati u honebního výboru. Tu obžalovaný mu řekl: »Tak jste pytlačili všichni a vy také pytlačíte,« a pak se naň obořil slovy: »Marš ven, marš za drát, jak nepůjdete, tak vám dám sebrat pušku.« Rozsudkem okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. května 1925 byl obžalovaný osvobozen podle §u 259 čís. 3 tr. ř. od obžaloby pro přestupek podle §§ů 487 a 491 tr. zák., spáchaný závadnými výroky. Okresní soud sprostil obžalovaného ohledně výroku »tak jste pytlačili všichni« z obžaloby hlavně proto, poněvadž zadržením soukromého obžalobce konal jen povinnost, jemu co úředníku velkostatku náležející právě tak jako úřední osoba ustanovená ku hájení veřejných zájmů. Nejednal prý ani v úmyslu podrývati čest soukromého obžalobce, nýbrž v úmyslu zabrániti neoprávněnému provozování honitby. Ohledně druhé části závadného výroku »marš ven, marš za drát« uvádí okresní soud, že výrok ten potvrzuje jen svědek Jan P., ostatní dva svědci, vrchní správce St. M. a kočí Martin D. jej neslyšeli a též obviněný jej popírá. Vzhledem k odporujícím si výpověděm slyšených svědků okresní soud osvobodil obžalovaného i v tomto směru. Rozsudkem zemského jako odvolacího soudu v Brně ze dne 20. července 1925 byl rozsudek okresního soudu, aniž při odvolacím přelíčení došlo k provedení nových průvodů, částečně změněn a obžalovaný pro výrok »marš ven, marš za drát« uznán vinným přestupkem podle §u 491 tr. zák. K odůvodnění uvedeno, že odvolací soud vzal na základě svědectví Jana P-а za dokázáno, že obžalovaný výrok »marš ven, marš za drát« skutečně učinil a že slovy těmi vybočil z mezí svého oprávnění, neboť těmi slovy soukromého obžalobce před více lidmi sesměšnil, čímž je dána skutková podstata přestupku proti bezpečnosti cti ve smyslu §u 491 tr. zák. jak po stránce subjektivní tak i objektivní. Usnesením okresního soudu v Břeclavě ze dne 26. září 1925 bylo pak rozhodnuto, že se obviněnému povoluje podmíněný odklad trestu a zkušební doba se stanoví na dobu 2 let. Rozsudkem odvolacího soudu byl porušen zákon především tím, že pouze na základě čtených spisů vzal výrok »marš ven, marš za drát« za prokázaný, kdežto okresní soud, poukazuje na vzájemně si odporující výpovědi slyšených svědků výrok ten za prokázaný nevzal. Bez změny v řízení průvodním, které se tu omezilo jedině na čtení spisů o řízeni před prvým soudem, nebyl však odvolací soud podle předpisu §u 470 tr. ř. oprávněn uchýliti se od skutkového zjištění prvého soudu a nesrovnává se tudíž se zákonem, když nicméně dospívá k odchylnému přesvědčení. Tak uznal již zásadně Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 22. června 1925, č. j. Zm I 371/25, sb. n. s. č. 2028. Nehledíc k této formální závadě, rozsudek odvolacího soudu pochybuje i ve věci samé, když v uvedeném výroku shledává za každých okolností vybočení obžalovaného z mezí oprávnění a má skutkovou podstatu §u 491 tr. zák. za splněnu. Není pochybnosti, že onen výrok může býti urážkou na cti, je-li projevem nevážnosti, k níž nebylo příčiny a oprávnění. Odvolací soud neshledává ve výroku »jak nepůjdete, tak vám dám odebrati pušku« nic urážlivého proto, poněvadž obžalovaný jako přísežný lesní orgán měl právo soukromému obžalobci dáti po případě pušku odebrati. Ale i slova »marš ven, marš za drát« nejsou než vyzváním, by se soukromý obžalobce vzdálil z obvodu cizího revíru, drátem ohraničeného, ku kterémužto vyzvání obžalovaný měl stejné právo jako k pohrůžce odebrání pušky. Způsob tohoto vyzvání nebyl zdvořilý, ale za vylíčených okolností vysvětlitelný, když předcházela dokonce již vyhrůžka odebrání pušky. Přikládá-li odvolací soud obžalovanému výslovně vlastnost přísežné lesní stráže a dobrou víru v oprávnění jeho zakročování, takže ani ve výtce pytlačení neshledal urážky na cti, nelze ji spatřovati ani ve vyzvání, by domnělý pytlák opustil cizí revír, byť se to i stalo slovy ráznými a ostrými, pokud jen nevybočily v urážky, jež nemají s výkonem služby souvislosti. Závadné výroky nebylo proto v souzeném případě vůbec posuzovati jednotlivě, nýbrž jen v celku, neboť smyslem svým ten i onen výrok není než obviňováním z pytláctví, nikoliv však sesměšněním, které by spadalo pod ustanovení §u 491 tr. zák. Bylo proto k návrhu generální prokuratury ve smyslu §§ů 33, 479 tr. ř. podle §u 292 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2259. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 79-81.