Čís. 4036.

Uzavřena-li o předmětu nájmu se souhlasem posavadního nájemníka nová nájemní smlouva mezi vlastníkem a osobou třetí, může se vlastník domáhati výmazu vkladu nájemního práva pro dřívějšího nájemce.
(Rozh. ze dne 2. července 1924, Rv I 660/24.)
Žalovaný byl nájemníkem v domě žalobcově a nájemní jeho práva byla na domě vtělena. Se souhlasem žalobcovým vzdal se žalovaný najatých místnosti ve prospěch svého nástupce. Žalobu, jíž domáhal se pronajímatel na bývalém nájemci prohlášení, schopného ku výmazu nájemního práva, procesní soud prvé stolice zamítl, od volací soud uznal podle žaloby. Důvody: Jest nesporno, že žalovaná vzdala se obchodu a místností v domě žalobcově a že místností ty postoupila se svolením žalující strany svým nástupcům. Vzdala-li se žalovaná místnosti pro své nástupce, kteří nebyli pouhými podnájemníky, nýbrž skutečnými nájemci, s nimiž žalující strana zvláštní smlouvu nájemní uzavřela, pokud se týče jim nájemné zvyšovala, dlužno správně z toho usouditi, že smlouva nájemní, uzavřená se žalovanou, vzdáním se zanikla, důsledkem čehož vázne bezdůvodně i zapsané právo nájemní (§ 1444 obč. zák.). Je naprosto nerozhodno, zda žalovaná prohlásila, že se nevzdala nájemních práv knihovně zapsaných. Dovozuje-li prvý soudce z výpovědi žalované a svědka K-a, že žalovaná se nevzdala práv nájemních knihovně zapsaných a že proto žalobní prosba o částečný výmaz práva nájemního jest bezdůvodnou, přehlíží právní význam a dosah knihovně zapsaného práva nájemního. V §u 1095 obč. zák. se sice právo to označuje jako právo věcné v tom smyslu, že i každý další nabyvatel věci musí si právo to dáti líbiti. Knihovním zápisem nevtiskuje se však právu nájemnímu, zapsanému pro určitého nájemníka ráz práva věcného; »věcnost« po rozumu §u 1095 obč. zák. znamená pouze absolutnost vůči dalším nabyvatelům věci, aniž by tím přestalo býti právo nájemní právem obligačním, tedy právem osobním a nikoli věcným. Jakmile se vzdala žalovaná práva, užívati místností, o které běží, ve prospěch svého nástupce, zaniklo její právo obligační, zanikla tím i jeho »věcnost« (»absolutnost«), neboť věcnost jeho trvá jen potud, pokud právo to vůbec trvá. Vstoupil-li někdo jiný v nájemní poměr vůči majiteli domu, vznikl nový obligační poměr a, mělo-li by právo takové i nadále působiti absolutně, musilo by býti na základě nové smlouvy znovu zapsáno pro nového nájemce; příčí se však povaze obligačního práva, by toto objevovalo se nadále v knize pozemkové pro nového nástupce, jako jest tomu u práv věcných. Neběží zde o postup práva nájemního, neboť při pouhém postupu nezáleží na prohlášení postoupeného dlužníka, kdežto při právu nájemním třeba jeho souhlasu k tomu, by nový nástupce vstoupil v poměr nájemní. Kdyby správnou uznána byla námitka žalované strany, že má zůstati knihovní stav nezměněn, odporovalo by to zásadě, uznané v knihovním právu, že skutečný stav musí odpovídati stavu knihovnímu. Při převodu práv v technickém slova smyslu trvá právo vlastně v pořadí původním, kdežto při tak řečeném přechodu nájemního poměru na jiného zápis knihovní pro nástupce (nového nájemce) působí teprve ode dne zápisu tohoto. Na tomto stavu věci nemůže ničeho změniti ani skutečnost, že snad žalovaná — jak uvedla ve svém nepřísežném výslechu — části místnosti užívá »nepřímo« jako účastnice participující na podniku. Je-li tomu tak, pak se to týká jen vnitřního právního poměru jejího vůči jejímu nástupci v poměru nájemním, tím však nevstupuje v nějaký poměr, zejména ne nájemní, vůči majiteli domu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nájemní právo jest podle své vnitřní povahy osobním právem obligačním, opravňujícím nájemce, by po smluvenou dobu předmětu nájmu užíval. Knihovním vtělením nájemního práva rozšířeny jsou jeho právní účinky po způsobu práv věcných také proti novému nabyvateli předmětu nájmu, poskytujíce nájemníku ochrany proti předčasnému zrušení nájemní smlouvy nástupcem pronajímatelovým, což vyjádřeno v §u 1095 obč. zák. slovy: »že i pozdější držitel předmětu nájmu musí si dáti nájemní právo líbiti«, (ovšem s omezením §u 1121 obč. zák.), t. j. že poměr nájemní nemůže jednostrannou výpovědí zrušiti (§ 1120 obč. zák.). Jen těchto právních výhod dociluje nájemník knihovním vkladem práv nájemních a jen po této stránce přiznává zákon v §u 1095 obč. zák. knihovně zapsaným právům nájemním právní účinky věcných práv. Ježto ve sporu zjištěno, že žalovaná v dohodě se žalobcem přestala nájemně užívati pronajatých místností, odevzdavši je novým nájemníkům, kteří vstoupili v přímý nájemní poměr ku pronajímateli, zanikla tím její nájemní smlouva k těmto místnostem i práva z ní plynoucí. Byla-li nájemní smlouva srovnalou vůli stran zrušena, pozbyl pro žalovanou právních účinků i knihovní zápis jejích práv nájemních к místnostem, který dle poslední věty §u 1095 obč. zák. jí zabezpečoval ochranu proti novým nabyvatelům předmětu nájmu, avšak jen po dobu trvání nájemního poměru (slova §u 1095 obč. zák. »na nájemní dobu ještě zbývající«) a jest správným závěr odvolacího soudu, že knihovně zapsané její právo nájemní vázne bezdůvodně a stačí odkázati k důvodům odvolacího soudu, které vývody dovolacími vyvráceny nebyly.

Citace:

č. 4036. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 66-68.