Čís. 4355.

Valorisace v tom smyslu, že má věřiteli býti zaplaceno tolik, aby za všech okolnosti obdržel vnitřní hodnotu své pohledávky v době splatnosti, jest tuzemskému právu cizí. Otázka, zda má místo při závazcích, jež dlužno posuzovati dle práva cizozemského (říšsko-německého), řídí se právem cizozemským.
Podstata t. zv. zlaté marky není obecně známa (§ 269 c. ř. s.), nýbrž dlužno ji zjistiti znalci.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1924, R II 312/24.)
Žalující říšsko-německá firma ujednala v srpnu 1922 v Německu se žalovanou tuzemskou firmou smlouvu, dle níž dodala žalované stroje. Žalobou zadanou v roce 1923 domáhala se žalobkyně na žalované ja- kožto nedoplatku kupní ceny a náhrady škody pro opožděné placení 6575 zlatých německých marek nebo dle volby onoho peníze v říšských markách nebo v Kč, jenž dle kursu v den placení odpovídá 6575 zlatých marek. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Ve věci samé pokládá dovolací soud za to, že právem byl rozsudek prvého soudu zrušen a věc vrácena mu k jednání a rozhodnutí, ač nesouhlasí s důvody, uvedenými pro to soudem odvolacím. Žalovaná má pravdu potud, že žalobní nárok jest nárokem na zaplacení určité sumy zlatých marek, a že se na podstatě tohoto nároku nic nemění tím, že žalobkyně zůstavuje žalované na vůli, by dle své volby zaplatila přisouzené zlaté marky v markách říšských nebo československých korunách dle kursu zlaté marky v den skutečného placení. Neboť tím dává žalobkyně pouze na jevo, že nežádá efektivního placení v zlatých markách (při čemž lze ponechati stranou, zda takové placení jest vůbec možným čili nic), nýbrž že, trvajíc na tom, že jí přísluší nárok na zlaté marky, se spokojuje částkou, přepočítanou na říšské marky nebo československé koruny, která odpovídá požadované částce zlatých marek. K požadavku zlatých marek žalobkyně pak dospívá takto: Tvrdí, že jí přísluší jednak nárok na nedoplatek dne 1. prosince 1922 dospělé kupní ceny za dodané stroje, jednak nárok na náhradu škody pro opožděné zaplacení skutečně zapravených částek kupní ceny; vypočítává, kolika zlatým markám se rovnal tvrzený nedoplatek kupní ceny, splatný v říšských markách, svou vnitřní hodnotou (zlatou hodnotou dle kursu dolarového) a kolik zlatých marek činí rozdíl vnitřní hodnoty zapravených částek 400000 a 6106109 říšských marek v době jejich splatnosti (dne 21. srpna a 1. prosince 1922) a v době skutečného zaplacení (dne 15. září 1922 a 26. ledna 1923), a žádá na žalované takto vypočítané částky zlatých marek, (jichž 42 se prý rovnají 1 dolaru). Právem žalovaná vytýká, že žalobkyně uplatňuje takto nárok valorisační. Valorisace v tom smyslu, t. j. zásada, že má věřiteli býti zaplaceno tolik, aby za všech okolností obdržel vnitřní hodnotu své pohledávky v době splatnosti, jest však tuzemskému právu neznáma, ano, pokud jde o pohledávky, vzniklé ve starých korunách rakousko-uherských, zákonem přímo vyloučena (§ 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n.). Podle tuzemského práva měla by žalobkyně po případě jen nárok na nedoplatek kupní ceny ve smluvené měně, t. j. v říšských markách a kromě toho nárok na náhradu škody pro zaviněné neplacení, pokud se týče opožděné placení v korunách československých nebo říšských markách tak, aby se jí dostalo tolik říšských marek, po případě tolik korun československých, kolik by — hledíc k jejich kursu v době splatnosti — nyní měla, kdyby bylo zaplaceno bývalo v čas a řádně. Poněvadž pak případný nedoplatek kupní ceny v říšských markách katastrofálním znehodnocením říšské marky dnes skutečné hodnoty vůbec by neměl, scvrkl by se v pravdě nárok žalobkyně na nárok na náhradu škody, vypočtený dle právě uvedených směrnic. Takového nároku žalobkyně však neuplatňuje a proto byla by žaloba s hlediska tuzemského práva neodůvodněna. Ale správně poukázal již prvý soud k tomu, že právní poměr, založený smlouvou, o kterou jde, jest — a to ve všech svých důsledcích — vzhledem k §u 37 obč. zák. posuzovati podle práva říšsko-německého, ježto, jak nesporno, smlouva byla sjednána v Německu mezi příslušníkem německé říše a tuzemským státním občanem. Sejde tedy na tom, zda dle práva, platného v Německu, jest valorisace, jíž se žalobkyně domáhá, přípustna a uplatňovaný nárok v zlatých markách odůvodněn čili nic. V té příčině nebylo však jednáno v prvé stolici, ač jde o otázky, pro tento spor jedině rozhodující. Nikoli ve směrech, uvedených soudem odvolacím, nýbrž ve směrech tuto naznačených bude tedy, šetříc předpisů §u 182 c. ř. s., třeba doplniti dosavadní řízení, při čemž sotva bude možno, obejíti se bez slyšení znalců, by spolehlivě byla objasněna podstata zlaté marky (která není tak obecně známa, by bylo lze mluviti o notorietě dle §u 269 c. ř. s.) — zjištěna byla případná přípustnost valorisace, jíž se žalobkyně domáhá, dle zákonů německých (§ 271 c. ř. s.), po případě dle zvyklostí tamže obecně platných a závazných — a vůbec zjednán byl pevný skutkový a právní podklad pro řešení otázky, zda a na kolik žalobní nárok tak, jak byl vznesen, dle práva, platného v Německu, jest oprávněn čili nic.

Citace:

č. 17067. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1038-1039.