LIST ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮ
VŠEHRD
ROČNÍK 13.
ČÍSLO 9-10.
ČERVEN 1932.

„Jízda na černo".

Rozbor právní povahy jízdy dopravním prostředkem bez jízdenky.
Cand. jur. Jan Kapras (Praha 1).

1. Protichůdnost názorů.

Na elektrické dráze můžeme se snad denně setkati s případem, že někdo ve voze nemá jízdenky, že jede »na černo«, jak se u nás všeobecné říká. Němci takovéhoto cestujícího nazývají »der blinde Passagier«. Mínění ostatních spolucestujících bývá pak často na straně přistiženého, neboť jízda bez jízdenky ve vlaku, elektrické dráze nebo jiném veřejném dopravním prostředku nemá v očích veřejnosti příhany protiprávního jednání.
Poškození dopravního ústavu, byť i soukromého, je při jednotlivém případě tak nepatrné, že nejen uchází vůbec pozornosti širších kruhů, nýbrž i v odborné literatuře nalezneme hlasy, že cestující bez jízdenky nemá býti kvalifikován jako podvodník, neboť by bylo zbytečné pro tak nepatrnou škodu trestati jej nepřiměřeným a cti se dotýkajícím trestem pro podvod.2
Kohler 3 vycházeje ze zvláštní právní povahy veřejných dopravních ústavů,4 upozorňuje na jejich převahu nad jednotlivcem a na nutnost, z toho vyplývající, posuzovali poměr k železnici naprosto jinak než na př. k drožkáři. Tento zvláštní poměr, i když se jedná o soukromou dráhu, nedovoluje podle Kohlera, abychom posuzovali cestujícího bez lístku jako podvodníka, neboť by to vedlo k nemožným důsledkům. Má proto Kohler za to, že jízda na černo nebo různé jiné »podvody« s jízdenkou nejsou podvodem ve smyslu trestního práva, nýbrž toliko »Defraude«, tak jako delikty daňové a celní. Mínění Kohlerovo vychází však vlastně jen z pouhé úvahy a nemá žádného odůvodnění v zákoně. 5 Zwitzers 6 k tomu správně podotýká, že pro podvody veřejných ústavů dopravních není dosud zvláštního upravení obdobného daňovým a celním deliktům. Vidí proto v jednání cestujícího bez lístku skutkový základ podvodu. Kromě Zwitzerse však i jiní theoretikové uznávají v určitě kvalifikovaných případech jízdy na černo podvod, tak na př. Liszt, 7 Rommel 8 a j. Dokonce i v. Bar, 9, třebas se stavěl zásadně proti trestání cestujícího bez lístku pro podvod, uznává v určitých případech dostatečně odůvodněnu skutkovou podstatu podvodu.
Rozličné názory o jednání cestujícího na černo najdeme však nejen v theorii, nýbrž i v judikatuře. Tak v Německu 10 vrchní soud (Obergericht) ve Wolfenbüttelu 7. 11. 1871 11 rozhodl, že jízda bez jízdenky není podvodem a že cestující je povinen toliko zaplatiti zvýšenou sazbu za jízdu, stanovenou v přepravním řádě. Opačného názoru byl však říšský soud (Reichsgericht) 20. 6. 1881. 12 Také bývalý pruský vrchní tribunál 13 (Obertribunal) nalezl v některých případech tajného nastoupení do železničního vozu »Unterdrücken einer wahren Thatsache« a tím skutkový základ podvodu. Rozsudek říšského soudu z 13. 3. 1888 14 je dokonce toho mínění, že podvod není vyloučen, když cestující jedná ve srozumění s průvodčím. Rovněž francouzská judikatura není jednotná. 15
Československý nejvyšší soud, jako soud zrušovací, zabývaje se zmateční stížností obžalovaného, přistiženého bez lístku na elektrické dráze, do rozsudku krajského soudu trestního v Praze, zaujal ve svém rozhodnutí z 20. 1. 1931 (Zm I. 6/30) 16 stanovisko, že »podvodu ovšem nedopouští se každý, kdo jede elektr. drahou bez jízdenky; dopouští se ho však ten, kdo nemaje lístku, svým chováním vzbuzuje v průvodčím úmyslně dojem, že lístek má, nebo vědomě dotyčného omylu průvodčího na škodu podniku využívá«.
Má-li býti náležitě objasněna otázka cestujícího na černo, musíme o ní pojednati poněkud šíře, vycházejíce ze znění zákona, přihlížejíce k rozhodnutím nejvyšších soudních stolic a všímajíce si různých možností chování cestujícího, jedoucího bez jízdenky elektr. drahou.

2. Rozbor otázku na podkladě zákona a judikatury.

O menších zpronevěrách a podvodech pojednává § 461 našeho trestního zákona, který však obsahuje toliko trestní sazbu, skutková podstata pak vyžaduje náležitostí § 197 (sb. n. s. 2739).17 Podle § 197 dopustí se pak podvodu ten, kdo: 18
lstivým předstíráním nebo jednáním jiného uvede v omyl, jímž někdo, budiž to stát, obec nebo jiná osoba na svém majetku nebo jiných právech má škodu utrpěti;
anebo, kdo v tomto obmyslu a způsobem právě dotčeným užije omylu nebo nevědomosti jiného;
nechť se k tomu dal svésti zištností, náruživostí, obmyslem, aby tím někomu zjednal proti zákonu výhody nějaké nebo jakýmkoliv obmyslem vedlejším.
Při podvodu je nutná činnost nějaké jiné osoby, které užije podvodník k dosažení svého záměru. Nečiní však na ni přímého nátlaku, nýbrž snaží se působiti na její vůli tím, že ji uvádí v omyl. 19 Omylem pak nazýváme nesouhlas mezi světem vnějším a představou, kterou si o něm člověk učinil. Uvedení v omyl je tedy vyvolání takovéhoto nesouhlasu mezi představou podvedeného a skutečným stavem věci. 20 Nedostatek pravé představy musí býti podle zákona způsoben »lstivým jednáním nebo předstíráním«. Toto jednání musí ovšem býti způsobilé vyvolati omyl (sb. n. s. 3192), netřeba však zvláštní, jen těžko seznatelné lstivosti (sb. n. s. 805), poněvadž pojem lstivého jednání není podmíněn úskočností nebo zvláštní záludností, nýbrž jest naplněn oklamáním důvěry v denním životě obchodním obvyklé (sb. n. s. 2096). Zejména je tomu tak tam, kde pátrání v pravidelném obchodním neb společenském styku není ob- vyklým (v. sb. 2624). 21 Na straně pachatelově se vždy vyžaduje úmysl (sb. n. s. 2768), neboť i přestupek podvodu je deliktem dolosním (sb. n. s. 2739). Mezi lstivým jednáním podvádějícího a počínáním si oklamané osoby musí však býti příčinná souvislost (sb. n. s. 2732).
Můžeme proto mluviti o uvedení v omyl a o podvodu, když cestující na černo ujišťuje průvodčího, že lístek ztratil, když přisvědčí na otázku, zda má lístek či zda jeho lístek byl již revidován, když tvrdí, že již jede delší čas či že právě nenastoupil. Prostě řečeno, snaží se vzbuditi svým chováním, ať již slovy nebo skutky, dojem, že lístek má. Průvodčí jedná pak pod dojmem falešné představy, kterou cestující v něm úmyslně vyvolal, a nechá ho jeti dále jako řádně platícího cestujícího.
Jestliže někdo dá falešnou odpověď na otázku celníka, zda má nějaké zboží podléhající clu, pak podle mínění Altmanna-Jacoba 22 není tu podvodu, neboť není tu vyvolání omylu, poněvadž kontrolní orgánové s tím počítají, že deklarace jest nesprávná a jenom z důvodů rychlého řízení, konají kontrolu pouze namátkou, nikoliv však proto, že by se domnívali, že není pašováno. 23 Případ takovéhoto podloudnictví je však jen zdánlivě podobný výpovědi cestujícího na černo. Tam jde o celní povinnost, k jejímuž porušení zaujímá jurisprudence specielní stanovisko, 24 v našem případě o porušení právního nároku. Proč vůbec by neměla jízda na černo býti zákonně trestná, zatím co sami Altmann a Jacob vidí lstný úmysl 25 v ukázání neplatné nebo nepříslušné legitimace a jízdenky.
Ostatně podvodu se dopustí také ten, kdo lstivě »užije omylu nebo nevědomosti jiného«. I zde se klade důraz na lstivý úmysl pachatelův, projevující se zvláště tím, že někdo jest v omylu udržován neb utvrzován. Miřička 26 uvádí k tomu, že podvod zakládá i zatajení skutečnosti, nevysvětlení omylu a pouhé mlčení, jestliže jednající měl povinnost mluviti, zejména hledě k poctivosti a důvěře v obchodě obvyklé. 27 V případě cestujícího na černo jde vždy o omyl a nikoliv o nevědomost ve vlastním slova smyslu, neboť nevědomost je mezerou v našich představách. Průvodčí by jistě nenechal jeti cestujícího bez lístku, kdyby věděl, že takový se ve voze nalézá. Ale to je vlastně zase omyl čili nepravá představa o skutečném stavu věci, neboť průvodčí se domnívá, že všichni cestující mají jízdenky.
Lammasch-Rittler 28 je však toho mínění, že podvodu se nedopouští, kdo má toliko v úmyslu zůstati nezpozorován, t. j. vyhnouti se toliko tomu, kdo by žádal od něho plnění, aniž by však chtěl vyvolati omyl. Jako příklad uvádí výslovně cestujícího na černo. Zdá se mně však, že tento názor chová v sobě jistý rozpor; neboť jakmile máme za to, že cestující věděl o své povinnosti platební, bude se vyhýbati průvodčímu a »lstně využije jeho omylu neb nevědomosti«, dopustí se tedy podvodu. Bylo by ovšem možno, že cestující by nevěděl o své povinnosti platební (na př. člověk z venkova), pak se však průvodčímu vyhýbati nebude, neboť nebude míti zájmu na tom, aby nebyl jím zpozorován, nýbrž prostě pojede bona fide bez lístku.
Také Zwitzers 29 se domnívá, že pouhé passivní chování, »utajování se« (sich verheimlichen) pod paragraf podvodu nespadá, a že ke skutkové podstatě podvodu v případě jízdy na černo žádá se aktivní činnost se strany pachatele. Podobně v. Вar 30 nevidí podvodu v tom, když někdo do železničního vozu se vloudí a jede s sebou, aniž by platil. Podle jeho názoru je k podvodu nutno, aby cestující oklamal průvodčího ukázáním lístku neplatného, t. zn. o jehož neplatnosti má toliko cestující vědomí, a aby průvodčí mu na základě toho dovolil jízdu. Liszt 31 podotýká, že jízda cestujícího na černo není podvodem, nemá-li průvodčí žádného tušení o něm. 32
Naproti těmto záporným názorům o passivním chování cestujícího bez jízdenky domnívá se Rommel, 33 že skutkový základ podvodu je dán nejen ukázáním neplatné jízdenky, nýbrž i nastoupením bez lístku do železničního vozu připraveného k odjezdu. Rommel opírá se tu o rozhodnutí říšského soudu 34 a vidí »ein Unterdrücken von Thatsachen« jednak v opominutí povinného hlášení cestujícího nemajícího jízdenky, jednak v positivním jednání tohoto, t. j. v nastoupení do vlaku. Odmítá však názor obsažený v rozsudku říšského soudu německého z 13. 3. 1888. 35 Rommel praví, že je naprosto vyloučeno vzbuzení omylu, jestliže cestující jede bez lístku ve srozumění s průvodčím. Kontrolora lístků nemůžeme tu bráti v úvahu, neboť přichází na revisi poměrně zřídka, a je určen více k dohlížení na činnost průvodčích než na cestující; ostatní zaměstnanci dráhy slouží pak výslovně jen provozu. Můžeme proto při posuzování otázky uvedení v omyl bráti v úvahu jen vztah mezi cestujícím a průvodčím.
Při posuzování celkové otázky podvodu spočívá pak hlavní důraz na tom, zda pachatel měl úmysl vyhnouti se placení či nikoliv. Zda tu byl tento úmysl či nikoliv, musel by soudce ovšem posouditi podle okolností jednotlivého případu, přihlížeje k osobě pachatelově, stupni jeho vzdělání, k jeho věrohodnosti, způsobu života atd. Jest tedy v praxi velmi za těžko dokázati, že tu byl úmysl platiti či nikoliv. Na elektrické dráze často cestující na černo mají v ruce připravený poplatek za jízdu a různým způsobem (na př. četbou novin, díváním se z okna a j.) předstírají, že průvodčího nezpozorovali, že však platiti chtěli. Jak rozeznati tyto od cestujícího, který skutečně jen nedopatřením lístku v čas si nekoupil?
Theoreticky jest však úmysl 36 neplatiti dostačujícím skutkovým základem podvodu. K dokonání podvodu ovšem nestačí samotná myšlenka, která zůstává v nitru pachatelově, nýbrž jest nutno, aby se ně jak pro jevila ve světě vnějším. Jinak řečeno, aby cestující byl prostě sám aktivně činný v tomto směru; stačí však i passivní chování, zvláště pak positivní činnost směřující k »utajení se«. Proto je správným názor Nejvyššího soudu (sb. n. s. 4044), že ke skutkové podstatě podvodu, najmě po stránce subjektivní, stačí za určitých daných okolností trpné chování cestujícího; obzvláště, když se o vydání jízdenky sám nehlásil a dával si nepravou tvářnost cestujícího jízdenkou opatřeného.
Úmysl pachatelův musí podle pojmu podvodu směřovati v každém případě k tomu, aby někdo utrpěl škodu na majetku nebo jiných právech, nezáleží na tom, zda je to stát, obec nebo jiná osoba. Poškozeným může býti zároveň i podvedený, takže v tomto případě poškodí podvedený sám sebe, ovšem nevěda o tom; nemusí však tyto dvě osoby býti vždy totožný (sb. n. s. 352). V případě jízdy na černo bude poškozen majitel dráhy jednáním svého obchodního zmocněnce 37 uvedeného v omyl od cestujícího. Pojem škody podle nálezů rakouského kassačního dvora se rozumí ve smyslu hospodářském.38 Nemusí však poškození ve smyslu hospodářském byti dokonáno (sb. n. s. 808), neboť k dokonání podvodu stačí již samo uvedení v omyl (v. sb. 3463). Miřička 39 pak výslovně podotýká, že způsobení škody nemusí býti přímo motivem, nýbrž že stačí vědomí, že někdo bude poškozen, zejména tehdy, když pachatel chtěl sebe bezprávně obohatiti. Stačí tedy při úmyslu způsobiti škodu toliko dolus eventualis. 40 Ovšem omyl musí být i v příčinné spojitosti se zamýšlenou škodou, musí pak býti pro oklamaného pohnutkou a předpokladem jeho rozhodnutí (sb. n. s. 3259).
Jednáním cestujícího bez lístku nevzniká dráze větší spotřeba elektrické energie, ani větší spotřeba uhlí, potřebného k vyrobení této a také opotřebování strojů, vozidel, vrchní stavby a vůbec celého zařízení nebude větší; avšak jede-li cestující bez lístku, uchází dráze úplata, které se jí mělo dostati, a způsobuje se jí tedy škoda na jejich právech. Při návštěvě divadel, koncertů a jiných představení bez lístku nevznikne žádná škoda přímá, a přece, necháme-li stranou otázku právní a máme-li jen trochu smyslu pro spravedlnost a čestnost, nebudeme souhlasiti s jednáním toho, kdo na př. by chtěl vlézti pod plachtou do kočovného cirku. Kohler 41 vycházeje ze stanoviska, že není podvodem, jestliže někdo protiprávně užil cizí věci, popírá podvod i v případě návštěvy různých představení bez lístku, kde prý není pro podvod skutkového základu. Nemůžeme však přece srovnávati protiprávní usus sousedova strojku na stříhání trávy s protiprávní návštěvou v divadle nebo dokonce jízdou ve vlaku na černo. 42 Je snad zbytečnou obava Kohlerova, že uznání podvodu ve všech těchto případech by vedlo k spatřování podvodu v tom, že se někdo vloudil do naší kuchyně a tam se v noci v příjemném teple vyspal.
Při jízdě bez lístku nejde jistě o případ pouhého beztrestného (ve smyslu trestního práva) furtum usus, 43 nýbrž o podvodné poškození právních nároků dráhy. 44 Následující úvaha o poměru dráhy k cestujícím se stanoviska soukromoprávního ukáže nám to zcela jasně.

3. Poměr dráhy k cestujícím se stanovisku soukromoprávního.

Dráhu, jakož i pouliční dráhu elektrickou můžeme považovati za dopravní ústav, 45 neboť doprava osob děje se tu po živnostensku ve smyslu čl. 272 obch. zák. v míře tak značné, že je odůvodněna subsumce pod tento pojem. Jednání cestujících s elektrickou drahou, respektive s jejími obchodními zmocněnci, jimiž jsou průvodčí potud, pokud mohou kontrahovati, jest tudíž obchodem, a to obchodem relativním 46 ve smyslu čl. 272 obch. zák. Nenáleží však pod pojem nákladní smlouvy 47 a platí o něm, kromě všeobecných ustanovení obch. zák. o obchodech, jednak ustanovení zákoníka občanského, jednak normy užší, obsažené v Přepravním řádě. 48
Se stanoviska soukromoprávního uzavírá cestující s drahou smlouvu o dílo (podle § 1151 a 1164 násl. obč. zák.), kde dráha činí nabídku za podmínek stanovených v jejím přepravním řádě. Je na snadě, že nabídka obrácená se strany cestujícího za podmínek jím stanovených za normálních okolností není možná. Cestující proto má toliko možnost buď nabídku dráhy zamítnouti nebo ji přijmouti. Ačkoliv žádá se obvykle přijetí oferty ať již slovy nebo jen mlčky nějakými konkludentními činy (§ 863 obč. zák.). přece setkáváme se při právních jednáních denního styku, kde si toho již sama povaha jednání a zvyklosti obchodu samy žádají s tím, že smlouva se uskuteční podrobením se stran mlčky, 49 aniž by někdy strany byly si vědomy obsahu podmínek. Hermann-Otavský nás upozorňuje na častý úkaz této »submissio in contrahendo«, 50 na př. při jízdě po dráze, návštěvě divadel, plováren atd. Ve všech těchto případech se presumuje znalost podmínek, které se jeví »zvyklostmi a obyčeji v obchodním styku platícími« ve smyslu čl. 279 obch. zák. nebo § 863 obč. zák., a eventuelní neznalost není již sama o sobě omylem zbůsobujícím naříkatelnost jednání. Ovšem neznalost zvyku jest lhostejnou jen tehdy, když druhá strana znalost zvyku důvodně mohla předpokládati. 51 Poněvadž pak nejde zde o oblast práva trestního, neznalost předpisů (právní omyl) omlouvá pachatele, musel by však dokázati, že o své povinnosti nevěděl. 52 Smlouva o přepravě mezi cestujícím a drahou uskuteční se nejčastěji tím, že cestující se své strany bude plniti. Odpovídá to zvyklostem obchodním a samotné povaze jednání, 53 vyžadujícího co nejkratší technické uskutečnění; proto zde není lze očekávati nějakého výslovného přijetí nabídky. Koupíme-li si u pokladny jízdenku, nabudeme tím na jedné straně různá oprávnění, zvláště pak práva jeti na místo určené, avšak zároveň zavazujeme sebe k zachování určitých podmínek obsažených v přepravním řádě. Podobně vstoupíme-li do vozu pouliční elektrické dráhy a zaplatíme 1 Kč 20, dáme tím nejen najevo, že se chceme dáti dopraviti na určité místo, nýbrž i že přijímáme všechny smluvní podmínky.
Na všech drahách v československé republice, otevřených pro veřejnou přepravu, platí železniční přepravní řád, vydaný vládním nařízením ze dne 17. července 1928. 54 Díl druhý v prvé části, obsahující články 9—28, pojednává o přepravě cestujících. Pro náš případ cestujícího na černo, po případě i jiné případy neoprávněné jízdy, jsou důležitá tato ustanovení:
Čl. 9, § 1. Než cestující nastoupí jízdu, je povinen míti jízdenku. — § 2. Cestující je povinen uchovati jízdenku po celou dobu jízdy; musí ji kdykoli na požádání oprávněného zaměstnance předložiti a odevzdati po ukončení jízdy nebo před jejím ukončením, je-li tak zařízeno.
Čl. 23. § 1. Cestující, který neohlásí průvodčímu, že nemá platné jízdenky, nebo který to ohlásí teprve po vyzvání, je povinen — nehledíc k trestně právnímu stíhání — zaplatiti z nástupní stanice, nebo nelze-li tuto stanici hned nepochybně zjistiti, z výchozí stanice vlaku až do nejbližší stanice, kde zastaví vlak za účelem vystupování, dvojnásobné jízdné, nejméně však 20 Kč.
Na pouličních drahách pražských platí od 1. února 1932 Přepravní řád pro elektrické dráhy hlavního města Prahy, schválený výnosem ministerstva železnic č. 10281 ze dne 12. srpna 1931. 55
Podle ustanovení odstavce 11 tohoto řádu je každý cestující povinen ihned po nastoupení do vozu bez vyzvání průvodčímu udati cíl cesty, zaplatiti vydanou jízdenku nebo se prokázati platnou jízdenkou (přestupní, předplatní nebo jiným jízdním průkazem), při čemž musí ji průvodčímu podati k prohlédnutí. Tuto jízdenku jest každý povinen si uschovati nejen po dobu jízdy ve voze, nýbrž až do opuštění obvodu výstupní stanice.
Cestující, který si ihned po nastoupení do vozu nezaopatřil jízdenky, zaplatí podle odst. 13 mimo jízdné ještě přirážku Kč 5.—.
Z těchto ustanovení jak železničního, tak pražského přepravního řádu vyplývá, že dráha požaduje v prvé řadě na cestujícím bez lístku pokutu, uloženou na základě přepravního řádu. Tuto pokutu však můžeme pokládati toliko za smluvní pokutu, neboť nemá povahy trestu ve smyslu trestního práva — neuvaluje se na vinníka státními orgány k tomu povolanými po předchozím trestním řízení. Naopak jsou tu zřejmy znaky pokuty konvencionální podle § 1136 obč. zákona. 56
Ze soukromoprávního poměru vzejdou dráze jistě také žaloby soukromoprávní na náhradu škody. 57 Vznik nebo jakýkoliv osud těchto žalob však ničeho nemění 58 na skutkovém podkladě trestního činu v našem případě podvodu. Nepatrná celkem škoda, jež vzejde protiprávní jízdou cestujícího, je asi příčinou toho, že dráha se stíháním soukromoprávním nepočítá. Naopak potřeba, aby bylo možno užíti přísné sankce, odstrašující od nápodobení, vedla asi k výslovnému vyhrazení si trestně právního stíhání. Výslovně se tak praví v čl. 23 § 1 železničního přepravního řádu, a jistě i pražský řád elektrických drah mluvě v odstavci 12. o trestání podle zákona, má na mysli zákon trestní.
Pro řešení naší otázky jízdy na černo se stanoviska trestně právního je důležito, že jsou v poměru drah k cestujícím náležitosti určitého právního jednání, a že proto dojde jízdou cestujícího na černo k poškození právních nároků dráhy.

4. Následky odsouzení.

Shrneme-li výsledky celého tohoto pojednání, vidíme, že se shodují s názory vyjádřenými v rozhodnutí nejvyššího soudu z 20. ledna 1031 (sb. n. s. 4044). Ovšem dráhy jistě nebudou žalovati každého cestujícího bez jízdenky pro podvod, nýbrž spokojí se v praxi prostě s konvenčními pokutami, uloženými na základě přepravního řádu. Bude pro ně jistě mnohem výhodnější potrestati vinníka krátkou cestou administrativní, než začínati dlouhý spor, vlekoucí se až k nejvyššímu soudu, 59 pro škodu celkem nepatrnou. 60
Teoreticky však, de lege lata, se dopustí podvodu ten, kdo vědomě svým vystupováním vzbudí v průvodčím představu, že má jízdenku, nebo kdo takovéhoto jeho omylu využije, aby se vyhnul placení a tím poškodil dráhu.
To ovšem znamená ve svých důsledcích, že když škoda, která byla způsobena nebo k níž zlý úmysl směřoval, činí více než dva tisíce Kč (§ 200 tr. z. a § 1. zák. č. 31/1929 Sb. z. a n.), jest jednání cestujícího kvalifikováno jako zločin. Pachatele stihne pak trest žaláře od šesti měsíců až do jednoho roku (§ 202 tr. z.) a jsou-li tu okolnosti přitěžující, od jednoho roku do pěti let. 61 Bude-li však cestující bez jízdenky odsouzen pro zločin, pak ho také stihnou kruté následky tohoto odsouzení podle § 26. a 27. tr. z., částečně změněných zák. z 15. listopadu 1867. 62
Nejčastěji ovšem bude podvodnou jízdu na dráze pokládati toliko za přestupek (§ 205. a 461. tr. z.), který se trestá prostým nebo tuhým vězením od jednoho týdne do šesti měsíců, jež podle okolnosti má býti zostřeno (§ 460 tr. z.). Doba trestu a jeho zostření ustanoví se podle výše škody a podle lsti, zlomyslnosti a nebezpečnosti, která se v činu jeví, a podle toho, čím více byla tím důvěra oklamána (§ 462 tr. z.). Avšak ná- sledky odsouzení pro přestupek podvodu jsou neméně citelné než ony, které jsou spojeny s odsouzením pro zločin. 63
Jedná-li se o osoby mladistvé, 64 jež nedokonaly osmnáctého roku svého věku, je tvrdost těchto ustanovení zmírněna zákonem »O trestním soudnictví nad mládeží. 65 Mladistvý cestující na černo není vůbec trestný, jestliže nemohl pro značnou zaostalost (v době činu) rozpoznati bezprávnost své jízdy nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání (§ 2 zák. 48/1931). V ostatních případech pak, uzná-li soud, že jde jen o čin menšího významu, jehož se dopustil mladistvý z nerozvážnosti nebo vlivem jiné osoby, byv sveden příležitostí nebo hospodářskou tísní, může upustiti od uložení trestu a zůstaviti potrestání mladistvého rodině nebo škole (§ 6 téhož zák.). V případě, že by soud přece uložil trest na svobodě, zove se tento trestem zavření a jest bez jakéhokoliv zostření. 66 K tomu však asi nikdy nedojde, neboť pravidelně jízda mladistvého na černo bude kvalifikována podle § 6. Při odsouzení za čin spáchaný ve věku mladistvém nenastávají následky odsouzení, stanovené trestními nebo jinými zákony. 67
Jede-li na černo osoba dospělá, vydává se v nebezpečí, že, bude-li stihána soudně, bude její čin potrestán velmi přísně jako podvod. Úlevu při odsouzení cestujícího na černo, i když jde o osobu dospělou, poskytuje zákon o podmíněném odsouzení, 68 neboť soud může odložiti výkon trestu. Osvědčí-li se odsouzený v době zkušební, bude i nadále pokládán za soudně bezúhonného a odsouzení se nezapíše do záznamu o trestech. Následky odsouzení v tomto případě nenastávají.
Na tom nemůže za platnosti dnešního zákona nic změniti ani mínění veřejnosti, nespatřující v neoprávněné jízdě žádného deliktu. Podobný názor zaujímá lid také k lesnímu a polnímu pychu, nepovažuje je za krádež.
Přípravná osnova československého zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového 69 přizpůsobila se v těchto případech obecnému mínění, neboť v osnově přestupkového zá- kona se lesní a polní pych vyjímá z pojmu krádeže a trestá se jako zvláštní přestupek (§ 61 osnovy). Přípravnou komisi vedla k těmto změnám snaha, aby zcela nepatrná poškození majetku nebyla trestána jako zločin nebo přečin, zvláště byla-li spáchána z lehkovážnosti nebo bídy. Proto také podloudné užití prostředku dopravního, návštěva nějakého představení a výstavy bez lístku atd. nespadá více pod paragraf o podvodu, nýbrž jest pouhým ošálením podle § 62 osnovy přestupkového zákona. Jedná-li se pak o věc nebo výkon nemající téměř ceny, může soud od potrestání upustiti vůbec (§ 66 os.).
V nynější době stojí však názor veřejnosti v naprostém rozporu s platným právem. Souvisí to snad s poměrně malou znalostí právních norem, takže širší kruhy neuvědomují si často trestně právních důsledků svých jednání, ačkoliv právě v oblasti trestního práva je toho nejvíce zapotřebí, neboť právní omyl tu neomlouvá. Jízda na černo je dobrým příkladem této nevědomosti a jejích důsledků.

Předneseno jako referát v semináři univ. prof. Dr. Miřičky.
L. v. Bar, Zweifelhafte Betrugsfälle, insbesondere untersagte Benutzung von Eisenbahnretourbillets, v Gerichtssaall, sv. 40/1888, str. 492; stejně Schwarze, Kommentar zum St. G. B., 5. vyd., str. 263.
J. Kohler, Treue und Glauben im Verkehr. Ein Beitrag zur Lehre vom strafbaren Betrug, Berlin 1893, str. 47—49.
Elektrická dráha je nepochybně dopravním ústavem ve smyslu čl. 272 obch. z. Srov. Hermann-Otavský, O obchodech, 3. vyd., Praha 1930, Str. 11.
Názor Kohlerův je vůbec odůvodněný jen v Německu, kde oklamání a ošizení státu, tedy jakési »podvody v oblasti práva veřejného«, jsou pokládány nikoliv za podvod, nýbrž toliko za »Defraude«. Vychází se tu právě z předpokladu, že poměr jednotlivce ke státu je naprosto jiný, než poměr dvou jednotlivců navzájem, a že stát při daňových a celních deliktech může svoji převahu nad jednotlivcem uplatniti prostředky naprosto jinými, než pouhý jednotlivec při nějakém právním jednání nad stranou druhou. V Československu je celé toto pojetí, a tedy i Kohlerovo mínění o jízdě na černo, nemožné, neboť již v samotném našem trestním zákoně (§ 197) se praví, že při podvodu osobou poškozenou může býti stát, obec nebo jiná osoba.
H. Zwitzers, Der blinde Passagier, Dissertation, Göttingen 1896, str. 7.
Fr. v. Liszt, Lehrbuch des Deutschen Strafrechts, Berlin a Leipzig 1921, vyd. 22, str. 490, pozn. 7.
O. Rommel, Der Betrug, Leipzig 1894, str. 45.
v. Bar, 1. с., str. 492—6.
Podle Kohlera, 1. с., str. 49, Zwitzerse, 1. с., str. 6 a Rommela, 1. c., str. 45.
Zeitschrift f. Gerichtspraxis, 11., 158.
Entsch., 4. (1881), 295.
Podle v. Bar, 1. с., str. 492, pozn. 1.
Podle О. Rommel, 1. с., str. 45, srov. níže. (Entsch., 2. 17., 217.)
Podle Kohlera (1. с., str. 49) převládá v ní však názor, že případ neoprávněné jízdy ve vlaku není podvodem, nýbrž »Defraudation«. — David, Délit d'escroq., str. 151. Srv. též pozn. 4 tohoto pojednání, neboť jedná se tu asi o podobný názor jako v Německu.
Publik. ve VČST. r. 1931 pod č. 96 a sb. n. s. pod č. 4044.
Sb. n. s. — Sbírka rozhodnutí nejvyšších stolic soudních republ. českosl. (Vážný).
Překlad zákona trestního podle Kallaba-Herrnritta. (Trestní zákony československé, 2. vyd., Čsl. Kompas, Praha 1927.)
Aug. Finger, Das Strafrecht, 2. vyd., Berlin 1902, 2., str. 354.
Aug. Miřička, Trestní právo hmotné, část všeobecná (litograf. přednášky, Praha 1930, str. 45.
v. sb.: Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichts- als Kassationshofes, veröffentlicht von k. k. Generalprokuratur.
L. Altmann—S. Jacob, Kommentar zum Österr. Strafrecht, Wien 1928, 1, str. 544.
O správnosti tohoto názoru lze vysloviti značné pochybnosti, neboť takováto argumentace se stanoviska právnického není jistě možná.
Zvláště jasně vyniká rozdíl v Německu. Srv. pozn. 4.
Srov. též Finger, 1. с., str. 560.
Aug. Miřička, Trest. právo hmotné, část zvláštní (litogr. přednášky), Praha 1930, str. 1211.
Na drahách, zvláště pouličních, spoléhá se při právních jednáních týkajících se dopravy osob na poctivost se strany cestujících.
Lammasch-Rittler, Grundriss des österr. Strafrechtes, 5. vyd., Wien 1926, str. 305.
Zwitzers, 1. с., str. 11.
v. Bar, 1. с., str. 434
Liszt, 1. с., str. 490, pozn. 7.
Uvedené názory říšsko-německých autorů (Liszt a Zwitzers) vyplývají ovšem ze znění § 263 německého říšského zákoníka, kde se praví, že bude pro podvod potrestán, kdo »durch Vorspiegelung falscher, oder durch Enstellung oder Unterdrückung wahrer Thatsachen einen Irrtum erregt oder unterhält«. Nepraví se tedy v německém trestním zákoně »kdo užije omylu nebo nevědomosti jiného«, jak se výslovně podotýká v trestním zákoně československém.
Rommel, 1. с., str. 45.
Z 20. 6. 1881 (R. I., 3., 424; E. I., 4., 295).
Z 13. 3. 1888 (E. 11., 17., 217).
Srov. již dříve uvedené rozhodnutí (sb. n. s. 2768) pravící, že na straně pachatelově se vyžaduje úmysl.
A. Randa, 1. с., 1., str. 131, pozn. 75.
Finger, 1. с.
A. Miřička, Trestní právo, část zvláštní (litogr. přednášky), Praha 1930, str. 121.
Miřička tamtéž, srov. též Altmann-Jacob, 1. c., str. 547.
Kohler, 1. с., str. 50.
Jak to byl učinil v. Bar, 1. c., str. 491.
Opačného mínění je podle v. Bara státní zástupce Westrum ve svém článku »Blinde Passagiere«, ein Beitrag zur Lehre von Betrug, v Magazin für das deutsche Recht der Gegenwarf, sv. 7., str. 222. Srov. též Zwitzers, 1. c., str. 15.
Nejvyšší soud (sb. n. s. 4044) je toho názoru, že správa elektr. podniků jednáním cestujícího na černo mělo na svém majetku škodu utrpěti a částkou Kč 1,20 také skutečně utrpěla.
K. Hermann-Otavský, O obchodech, 3. vyd., Praha 1930, str. 11.
Randa, 1. с., str. 33, též Wenig, Příručka obchodního práva, Brno 1928, str. 22.
K. Hermann-Otavský, 1. c., str. 122.
Srov. Fr. Vážný, O dopravních obchodech, ve Sborníku věd právních a státních, r. 29. (1929), str. 21.
Srov. též J. Krčmář, Právo obligační, Praha 1929, str. 29, o smluvním konsensu a str. 241, smlouva o dílo.
Srov. Hermann-Otavský, 1. c., str. 15, Vážný, 1. c., pozn. 8.
Randa, 1. с., str. 15.
Tím stává se problematickým ustanovení přepravního řádu na př. elektrické dráhy města Prahy, kde se praví, že cestující se má přihlásiti o lístek sám. Bude proto zajisté v zájmu dráhy, aby náležitě seznámila své spolukontrahenty s právně relevantními ustanoveními přepravního řádu, ať již vyvěšením nápisů nebo jiným publikováním. Železnice své cestující upozorňuje již dávno, byť formou ne právě nejvhodnější, že »vstup na nástupiště bez lístku jest zakázán«. Elektrické pouliční dráhy pražské však teprve nedávno daly vyvěsiti ve svých vozech přepravní řád, poněkud dříve oznamovaly některá jeho ustanovení, a tudíž podmínky smlouvy, na rubu jízdenky. Pro náš případ jsou významná upozornění 6. a 7., kde se praví: »Připravte si jízdné v drobných a o jízdenku se přihlaste bez vyzvání s udáním cíle jízdy! Po nastoupení a při revisi vykažte se dráhovým orgánům bez vyzvání jízdenkou!« — Stylisace není právě nejvhodnější, takže není z ní dosti patrna relevantnost právní. Setkáváme se proto stále s případy, že cestující se vymlouvá, že průvodčí se ho neptal, zda již má jízdenku, ač se má o ní přihlásili sám. Nejvyšší soud československý postavil se ve svém rozhodnutí (sb. n. s. 4044) na stanovisko, že obžalovaný se měl o vydání jízdního lístku hlásiti sám.
Srov. § 864 obč. zák.
Publik. ve Sbír. zák. a nař., roč. 1928, částka 49.
Tímto přepravním řádem byl zrušen dopravní řád pro elektr. dráhy hlav. města Prahy z r. 1913 i se všemi dodatky. Srov. též pokyny na rubu jižního lístku v pozn. 51.
Zvláště její akcesorická povaha; pokud se týká úmluvy stran, platí tu totéž, co bylo řečeno již dříve o smlouvě přepravní.
Srov. § 1338 obč. zákoníka.
Entsch. des Gerichts- und Kassationhofes z 21. března 1881, v. sb. 326.
Srov. na př. rozhodnutí sb. n. s. 4044.
Snad spíše paděláním jízdenek by mohla býti dráha poškozena větší měrou než ojedinělou jízdou na černo, která je u nás snadněji možná jen na menší vzdálenosti, nebo ve velkých návalech pouličních drah.
Podle § 203 tr. z. a § 1. zák. č. 31/1929 Sb. z. a n. převyšuje-li škoda 20000 Kč nebo stalo-li se páchání podvodů zvykem obžalovaného, tresce se těžkým žalářem od 5—10 let. Není však pravděpodobno, že by jízda na černo mohla býti takto kvalifikována.
Ačkoliv vidíme na pouliční dráze jezditi bez lístku často i lidi patřící zřejmě k lepším třídám, nebývá tomu tak ve vlacích, kde je větší kontrola. Případ zločinu (2000 Kč) vyžádal by si přirozeně projetí dlouhé trati. Dopustil by se proto zločinu podvodu jízdou na černo pravděpodobně jen mladší člověk, případně student, který buď v mladistvé nerozvážnosti snaže se nápodobiti americké trampy, nebo nemaje peněz konal by delší cestu bez jízdenky. Z následků odsouzení pro zločin bude míti proto největší význam ustanovení § 26d (ztráta způsobilosti k soudcovství, advokacii a notářství, veřejných jednatelství a všelikého zastupování před veřejnými úřady) a případně § 26g (odnětí všelikých na pensijních předpisech spočívajících pensi, provisi, příspěvků vychovacích a jiných příjmů, jakož i všech platů z milosti). Změny nastavší zákonem o trestním soudnictví nad mládeží srv. dále.
§ 6 zák. č. 131/1867 ř. z.: Srv. i pozn. 61.
Osoby, které nedovršily v době svého činu čtrnáctého roku, nejsou odpovědné podle trestních zákonů. Jel-li by nedospělý na černo, učiní poručenský soud výchovná opatření: buď může nedospělého pokárati (nikoli však tělesně), nebo zůstaviti jeho potrestání rodině nebo škole (§ 1 téhož zák.). Tím jest vyřešena otázka těch případů jízdy na černo, které jsou pouhým uličnictvím nedospělých.
ze dne 11. března 1931, č. 48. Sbírky zák. a nař.
Bližší ustanovení srv. § 8 zák. č. 48/1931.
Srv. pozn. 61.
ze 17. října 1919. Sb. z. a n. č. 562. — Odložen může býti za určitých podmínek zákonem stanovených trest peněžitý nebo trest na svobodě, nepřesahující dobu jednoho roku.
Vydala komise pro reformu československého trestního zákona, Praha, 1926.

Citace:

Bankovní zákon v Jugoslavii.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 5, s. 167-167.