NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2585.

S hlediska zločinu křivého svědectví (§ 199 a) tr. zák.) nezáleží na tom, zda okolnost, jíž se svědectví týče, má pro soudní věc, v níž byl svědek slyšen, význam, ani na tom, zda vůbec mohlo býti dosaženo cíle křivou výpovědí sledovaného.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1926, Zm II 406/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 24. srpna 1926, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Vývodům, jimiž provádí zmateční stížnost námitku zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., je předeslána věta, v níž se praví, že nestačí prostě vytknouti, že obžalovaný mluvil (jako svědek) vědomě nepravdu, aniž jsou zjištěny dostatečné objektivní okolnosti, z nichž lze souditi bezpečně na ono jeho vědomí. Vývody samy směřují však hlavně proti rozsudkovému závěru, podle něhož obžalovaní vypovídali jako svědci vědomě nepravdu k tomu cíli, by podepřeli obhajobu tehdejšího obžalovaného, svého švakra Josefa S-a, jakoby byl, odnímaje výkonnému orgánu B-ovi zabavované jím hodinky, nevěděl, že se jedná o exekuci. Zmateční stížnost snaží se dovoditi, že tohoto cíle by obžalovaní svými svědeckými výpověďmi nebyli mohli dosáhnouti a že jim nelze přikládati důvodně úmysl svědčiti křivě k vůli věci bezvýznamné vzhledem k tomu, že hodinky, o něž šlo, mají cenu pouhých asi 60 Kč. Nehledíc však k tomu, že v době trestného činu obžalovaných nejednalo se již jen o ony hodinky, nýbrž, jak rozsudek právem zdůrazňuje, o obhajobu švakra obžalovaných, stihaného pro trestný čin, kladený mu ve příčině těchto hodinek za vinu, jest námitka zmateční stížnosti i právně bezpodstatnou. Stejně totiž jako při řešení otázky, zda zakládá křivá výpověď svědecká skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák., nesejde na tom, zda okolnost, jíž se svědectví týče, má pro soudní věc, v níž byl svědek slyšen, větší či menší význam, ba nemá-li pro ni po případě významu vůbec, je také právně lhostejno, zda mohlo či nemohlo býti dosaženo cíle, sledovaného křivou výpovědí svědeckou a že nebylo cíle toho v konkrétním případě vůbec dosaženo. Zásadně ohrožuje každá vědomě křivá výpověď svědecká před soudem výkon spravedlnosti a nelze ponechati volnému posouzení svědkovu řešení otázky, zda a do jaké míry může jeho výpověď míti vliv na rozhodnutí soudu, zvláště když za platnosti zásady volného uvažování důkazů v řízení trestním, o něž šlo v souzeném případě (§ 258 tr. ř.), nelze zpravidla vůbec a zejména již předem postřehnouti, zda a pokud bude ta která svědecká výpověď směrodatnou pro ono rozhodnutí. Proto také ukládá se každému svědkovi, buď v napomenutí, jehož se mu dostává před výslechem podle § 165 tr. ř., nebo v předepsané přísežní formuli svědecké bezvýjimečná povinnost, by před soudem udal pouhou a úplnou pravdu, touž povinnost pak béře na sebe svědek také slibem rukou daným ve smyslu § 453 tr. ř., do něhož byli obžalovaní v souzeném případě vzati jako svědkové. V rozsudkem vylíčeném stavu věci, zejména v okolnosti, že onou osobou, stíhanou pro trestný čin, byl švakr obžalovaných, shledal soud dostatečnou oporu pro přesvědčení, že obžalovaní vypovídali nepravdu, by podepřeli jeho obhajobu, že tedy tak učinili a křivé svědectví před soudem vydali vědomě. Jest proto bezdůvodnou též námitka zmateční stížnosti, že nebyly zjištěny dostatečné objektivní okolnosti, opodstatňující tento bod rozsudkového výroku.

Citace:

č. 2331. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 224-225.