NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Č. 5056.

Samospráva obecní. — Řízení před nss-em. — Administrativní řízení: I. * Odporuje zákonu, jestliže dohlédací úřad — vyslovuje ve smyslu § 18, 2. odst., 4. věty zákona z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. povinnost k náhradě revisních útrat — určí, jakou část útrat těch má povinná osoba obci nahraditi. — II. Stížnost obce k nss-u není nepřípustná již proto, že se na podání jejím neusnesla obecní rada, ale obecní zastupitelstvo.
(Nález ze dne 26. října 1925 č. 17976.)
Věc: Obec D. proti zemskému výboru v Brně o náhradu komisionelních útrat.
Výrok: Nař rozhodnuti se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím vzal žal. úřad na vědomí zprávu zem. účetního úředníka o provedeném šetření ve věci účtů ohledně vydržování obecního býka v době úřadování býv. starosty obce D. Jana B. z předepsal ve smyslu § 18, odst. 2 zák. ze 12. srpna 1921 č. 329 Sb. komisionelní útraty šetřením tím vzešlé k náhradě obci s odůvodněním, že ob. zastupitelství o provedení šetření toho samo žádalo. Na základě téhož ustanovení zákonného vysloveno, že býv. starosta Jan B. je povinen nahraditi obci polovici těchto útrat.
Stížnost dovozuje, dovolávajíc se ustanovení v nsř. rozhodnutí citovaného, že bylo býv. starostovi B. uložiti náhradu celých útrat, ježto revisí zjištěny byly různé nesprávnosti při účtování; zákon nezná uložení náhrady polovice vzniklých nákladů, nýbrž stanoví, že tato má celá býti hrazena tím, kdo se nesprávnosti dopustil.
O stížnosti té uvážil nss toto:
Odvodní spis žal. úřadu míní, že stížnort je nepřípustná, poněvadž se na podání jejím usneslo obecní zastupitelství a nikoli rada, která je dle § 7 zák. ze 7. února 1919 č. 76 Sb. k usnášení takovému povolána. Je pravda, že se stížnost dovolává usnesení ob. zastupitelstva a je pravda, že vzhledem na ustanovení § 7 zák. č. 76/1919 je věcí obecní rady usnášeti se o tom, má-li stížnost k nss-u býti podána či nikoli. Přes to však nelze stížnost, na jejímž podání se usneslo ob. zastupitelstvo, považovati pro nedostatek legitimace za nepřípustnou, uváží-li se, že ob. zastupitelstvo je orgánem vyšším, povolaným k tomu, aby rozhodoval o stížnostech do usnesení obecní rady. Usnesení takového vyššího orgánu může nastoupiti na místo usnesení organu užšího, aniž je pochybnost o tom, že jde skutečně o stížnost obce. Nelze proto odmítnouti stížnost pro nedostatek legitimace.
Ve věci uvažoval nss takto:
Zákon č. 329/21 stanoví v § 18, že v případě, kde revise byla provedena k žádosti obce, jest ten, kdo se nesprávnosti nebo nepořádku dopustil, povinen obci náklad revise nahraditi a že o vymáhání této náhrady platí obdobně § 5, odst. 4. a 5. cit. zák. Dle těchto ustanovení rozhoduje o povinnosti k náhradě škody bezprostřední úřad dohlédací, z jehož výroku může jak obec, tak i ten, proti němuž byl výrok na náhradu škody vydán, se dovolati. Na základě pravoplatného výroku dohlédacího úřadu rozhoduje řádný soud o výši náhrady, při čemž výrokem dohlédacího úřadu o povirnosti k náhradě škody je vázán.
Zákonodárce rozdělil ustanovením § 5, odst. 4. a 5. řízení o náhradě škody na dvě různé fase: úřadům správním náleží vysloviti, že ta která osoba je povinna vzniklou škodu nahraditi, ale výrok takový netvoří ještě titul exekuční, nýbrž obec musí se pořadem práva náhrady oné u soudu domáhati. V této druhé fasi je soud vázán výrokem správního úřadu o zásadní povinnosti k náhradě škody a je úkolem jeho stanoviti výši náhrady a k nahrazení jejímu odsouditi toho, koho správní úřad uznal k náhradě povinným. Je—li úkolem řádného soudu, aby stanovil výši náhrady, je součástkou jeho uvažování a rozhodování i vše to, co na výši tu může míti a má víiv. tedy i úvaha o poměru zavinění ke vzniklé škodě, kteráž úvaha pro posouzení výše náhrady je rozhodnou. Není tedy úkolem soudu, aby snad pouze ciferně určoval škodu a jsa vázán výrokem správního úřadu, odsoudil toho, koho správní úřad k náhradě povinným uznal, k celé její náhradě, nýbrž spadá v kompetenci soudu řádnéno, aby ve sporu, jejž obec vyvolá s tím, který dle výroku správního úřadu je náhradou povinen, rozhodl i o míře, v jaké vzhledem na poměr zavinění ke škodě je náhradou povinen. Zásadním výrokem správního úřadu ovšem vázán je, což však nevylučuje, aby, rozhoduje o výši náhrady, uvažoval o poměru zavinění ke vzniklé škodě. Z toho plyne ovšem úsudkem a contrario, že správní úřad nemůže dle § 5, odst. 4. cit. zák. rozhodovati o výši náhrady a o okolnostech majících na výši tu vliv, tedy i o poměru zavinění k výši škody, nýbrž jediné o zásadě, je-li kdo náradou povinen či nikoli. Kolik bude povinen obci nahraditi ten, jehož zásadní povinnost byla správním úřadem uznána, o tom rozhodovati bude jediné soud.
O vymáhání útrat revise na tom, kdož správním úřadem uznán byl povinným je hraditi, platí obdobně táž ustanovení jako o náhradě škody (§ 18, odst. 2 in fine). I tu tedy musí se úřad omezili jen na zásadní výrok, že se kdo nesprávnosti neb nepořádku dopustil, a že je zásadně povinen obci náklad revise hraditi. I tu rozhodne však řádný soud o výši náhrady a jemu tedy přísluší rozhodovati, zda osoba k tomu povinná hraditi má vzhledem na poměr svého zavinění k nákladům revise tyto zcela neb jen z určité části, jsa vázán jen výrokem úřadu správního o zásadní otázce, že totiž povinnost k náhradě tu je.
Jelikož se v daném případě žal. úřad nespokojil jen zásadním vyslovením této povinnosti, nýbrž stanovil přímo již výši náhrady, uvažuje při tom o poměru zavinění býv. starosty B. a vzniklých útrat, překročil tím meze své kompetence a bylo proto nař. rozhodnutí v tomto směru zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Čís. 15977.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 419-420.