NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13109.

Pracovní soudy.
Odvolací soud rozhoduje o odvolání z rozsudku pracovního soudu pro zmeškání v zasedání neveřejném, bylo-li rozsudku odporováno jen »z důvodu zmatečnosti podle § 28 čís. 4 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. a § 477 čís. 4 c. ř. s.« a odvolatel učinil návrh jen na zrušení rozsudku pracovního soudu a předcházejícího řízení pro tuto zmatečnost.
O odvolání jest tu rozhodnouti usnesením, do něhož lze si stěžovati rekursem podle § 36 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. a § 519 čís. 1 c. ř. s. Předpis § 32 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n., podle něhož o odvoláních ve sporech o hodnotu vyšší než 300 Kč rozhoduje odvolací soud v senátě složeném ze tří soudců z povolání, z nichž jeden předsedá, a dvou přísedících, jest rázu velícího a platí vždy, jakmile odvolací soud rozhoduje o odvoláních ve sporech o hodnotu vyšší než 300 Kč, bez rozdílu, zda jde o rozhodování o odvolání po ústním líčení či v zasedání neveřejném.
Bylo-li v pracovním sporu o hodnotu vyšší než 1000 Kč usnesení pracovního soudu, jímž bylo ustanoveno ústní jednání, doručeno jen žalovanému přímo, nikoliv jeho jmenovanému zmocněnci, nelze tomuto doručeni přiznati platnost a procesuální účinnost. Nedostaví-li se pak žalovaný k ústnímu jednání a soud vynesl k návrhu žalobce rozsudek pro zmeškání, je řízení zmatečné, ježto žalovanému byla nezákonným postupem odňata možnost před soudem projednávati.
Vada uvedená v § 28 čís. 4 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. jest zmatečností i ve pracovních sporech, v nichž hodnota předmětu sporu jest vyšší než 300 Kč.
Důvody zmatečnosti, uvedené v § 477 c. ř. s., najmě i důvod podle § 477 čís. 4 c. ř. s., jsou ve sporech pracovních nejen důvody dovolacími, nýbrž může z nich býti podáno i odvolání ve sporech o hodnotu vyšší než 300 Kč.
Porušení předpisu § 93 c. ř. s. jest zmatečností bez rozdílu, zda jde o spor advokátský čili nic.
Není předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §§ 396 a 442 prvý odstavec c. ř. s., podal-li žalovaný již žalobní odpověď v řízení u krajského soudu, načež spisy byly postoupeny pracovnímu soudu podle § 261 poslední odstavec c. ř. s. a nové jednání, jež žalovaný zmeškal, mělo býti zahájeno podle § 138 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1933, R I 1190/33.)
Žalobě zaměstnance proti zaměstnavatelce o zaplacení 66544 Kč pracovní soud vyhověl rozsudkem pro zmeškání. Odvolací soud ve věcech pracovních v senátě složeném ze tří soudců z povolání a ze dvou přísedících odmítl odvolání žalované, uplatňující důvod zmatečnosti podle § 477 čís. 4 c. ř. s. Důvody: Pokud odvolatel spatřuje zmatečnost rozsudku v tom, že mu byla odňata možnost před soudem projednávati tím, že obsílka k ústnímu jednání byla doručena straně a nikoliv jejímu právnímu zástupci, ustanovuje § 93 c. ř. s., že, pokud strana dala pro právní rozepři procesní plnou moc, jest všechna doručení v právní rozepří až do zrušení plné moci dáti zmocněnci. Nelze však míti za to, že každé porušení předpisu § 93 c. ř. s. zakládá zmatečnost, neboť § 477 čís. 4 c. ř. s. předpokládá nejen nezákonný postup soudu, nýbrž i, že tímto nezákonným postupem byla straně odňata možnost projednávati před soudem, jest lišiti případy, kde strana může sama před soudem jednati, a případy, kde musí býti zastoupena advokátem. Zák. čís. 131/31 sb. z. a n. nežádá nucené zastoupení advokátem a mohla tudíž žalovaná strana, když byla obeslána, sama se k soudu dostaviti a jednati a nebyla nijak zbavena možnosti před soudem projednávali. Porušení předpisu § 93 c. ř. s. zakládá zmatečnost v tomto směru jen ve sporech advokátských. Není tu tudíž uplatněné zmatečnosti a bylo odvolání žalované podané z tohoto důvodu odmítnuto.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení tak, že se na odvolání žalované strany pro zmatečnost zrušuje rozsudek soudu prvé stolice i řízení jemu předcházející, a to počínajíc doručením předvolání k roku na den 28. listopadu 1932 přímo žalované straně, a věc se vrací soudu prvé stolice, by o ní znova jednal a rozhodl.
Důvody:
Stěžovatelka vytýká napadenému usnesení především zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s., ježto odvolací soud odmítl její odvolání usnesením v zasedání neveřejném, ač prý měl podle § 33 zákona ze dne 4. července 1931 čís. 131 sb. z. a n. věc projednali znovu v mezích určených návrhy stran v odvolání. Tím prý byla žalované straně odňata možnost projednávali před odvolacím soudem o odvolání. K této otázce jest uvésti: Pokud jde o pracovní spory hodnoty větší než 300 Kč, stanoví § 33 odst. (1) zákona o pracovních soudech, že se věc projednává před odvolacím soudem znovu v mezích určených návrhy stran v odvolání. Podle druhé věty prvého odstavce § 33 platí o,odvolacím řízení obdobně ustanovení civilního řádu soudního o řízení před sborovými soudy prvé stolice jako soudy procesními — tedy v historických zemích předpisy §§ 226 až 430 c. ř. s. — s těmito odchylkami: 1. že není třeba přípravných podání a 2. že strany se mohou dáti zastupovati každou svéprávnou osobou, která jest schopna před soudem jednati; nemusí tedy býti zastoupený advokáty, ale na rozdíl od druhé věty prvého odstavce § 23 jest přípustné zastoupení advokátem v odvolacím řízení i ve sporech, jejichž předmět nemá hodnotu větší než 1000 Kč. Ačkoliv znění prvého odstavce § 33 zákona o pracovních soudech jest všeobecné, nelze trvali na neobmezené platnosti zásady opětného projednání celé věci před soudem odvolacím ve sporech pracovních a vylučovati možnost vyřízení odvolání v zasedání neveřejném důsledně a za všech okolností. Pro rozhodnutí o rekursu v souzené věci postačí se omeziti na otázku, zdali odvolací soud směl o odvolání z rozsudku pracovního soudu pro zmeškání rozhodnouti v zasedání neveřejném, když bylo tomuto rozsudku odporováno výslovně jen »z důvodu zmatečnosti podle § 28 čís. 4 zákona ze dne 4. července 1931 č. 131 sb. z. a n. a § 477 čís. 4 c. ř. s.« a odvolatelka učinila návrh jen na zrušení rozsudku pracovního soudu a předcházejícího řízení pro tuto zmatečnost. Praví-li zákon v§33, že se projednává věc před odvolacím soudem znovu, tedy zajisté předpokládá, že táž věc byla již jednou a to v prvé stolici projednána. Avšak o »projednání věci« nelze mluviti, byl-li prvým soudem vydán rozsudek pro zmeškání podle §§ 396 a 442 prvý odstavec c. ř. s. Na základě odvolání z rozsudku pro zmeškání, jež uplatňuje jen odvolací důvod zmatečnosti podle § 28 čís. 4 zákona o pracovních soudech a § 477 čís. 4 c. ř. s., nelze tedy před odvolacím soudem projednávati celou věc znovu, ano o ní dosud vůbec projednáváno nebylo. Nejde tu o žalobu, nýbrž o odvolání, a soud druhé stolice má vydati rozhodnutí jako soud odvolací, jsa při tom omezen návrhy stran v odvolání (§ 33 odst. (1) věta první zák. o prac. soudech). Kdyby v takovém případě bylo ustanoveno ústní jednání odvolací, nesměl by odvolatel účinně přednášeti teprve před odvolacím soudem věcné námitky proti žalobnímu nároku, když je promeškal již tím, že se nedostavil k ústnímu jednání v prvé stolici. Opačný výklad by odporoval duchu zákonných ustanovení §§ 396 a 442 prvý odstavec c. ř. s., vedl by k průtahům rozepře, odporoval by tedy požadavku urychleného řízení v pracovních sporech (§§ 19 a 24 jedn. ř. pro pracovní soudy čís. 216/1931 sb. z. a n.) a učinil by vlastně zbytečným jednání v prvé stolici, neboť strany by pak nepotřebovaly před pracovním soudem v prvé stolici vůbec jednati, nýbrž mohly by procesní látku přednésti teprve soudu odvolacímu. Prováděti ústní jednání před soudem odvolacím jen za účelem rozhodnutí o tom, zdali je tu vytýkaná zmatečnost rozsudku pro zmeškání podle § 28 čís. 4 zák. o prac. soudech a § 477 č. 4 c. ř. s., bylo by zbytečné, neboť o tom lze rozhodnouti na základě spisů a příslušných zákonných ustanovení, není však k tomu třeba jednati se stranami. V témž smyslu rozhodovala soudní praxe již za platnosti zákona o živnostenských soudech (viz na př. čís. 47 sb. rozh. živn. soudů, příl. Věstníku čsl. min. sprav., a čís. 2531 sb. rozh. živn. soudů, příl. k Věstníku býv. rak. min. sprav.) a v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o pracovních soudech (tisk senátu 352/1930) bylo řečeno, že pokud jde o opravné řízení, souhlasí ustanovení osnovy v celku s předpisy zákona o soudech živnostenských, které se v praxi osvědčily, až na to, že v §§ 34 a 35 připuštěno i dovolání na nejvyšší soud. Z těchto úvah plyne, že se odvolací soud nedopustil vytýkané zmatečnosti (§ 477 čís. 4 c. ř. s.) tím, že rozhodl o odvolání žalované v zasedání neveřejném. Není oprávněna ani výtka stěžovatelky, že odvolací soud neměl o odvolání rozhodnouti usnesením. Pro řízení před odvolacími soudy ve sporech uvedených v § 32 zák. o prac. soudech platí — jak bylo již uvedeno — podle § 33 téhož zákona v zemích historických obdobně ustanovení §§ 226 až 430 c. ř. s. a nelze tu proto použiti předpisu § 473 c. ř. s. Avšak v tomto případě nemohl odvolací soud vydati své rozhodnutí ve formě rozsudku, ježto neprováděl ústní líčení, nýbrž rozhodl o odvolání v zasedání neveřejném. Rozhodnutí ve formě rozsudku by mohl vydati podle obdoby § 390 c. ř. s. jen po ústním líčení. Nezbývalo tedy, než aby vydal rozhodnutí ve formě usnesení podle obdoby § 425 odst. 1 c. ř. s. Do usnesení odvolacího soudu ve věcech pracovních, jímž bylo zamítnuto odvolání podané pro zmatečnost, lze si pak stěžovati rekursem podle § 36 zák. o prac. soudech a § 519 čís. 1 c. ř. s. (viz rozhodnutí čís. 12184, 12258 sb. n. s. a plen. usnesení čís. 7671 sb. n. s.), jak žalovaná také činí. Z odůvodnění napadeného usnesení lze seznati, že odvolací soud odvolání vyřídil věcně, že je tedy zamítl. Užil-li při tom slova »odmítl«, jde jen o nesprávné vyjádření.
Nejvyšší soud se obíral též otázkou v rekursu nedotčenou, zda odvolací soud byl řádně obsazen, rozhodnuv o odvolání v senátě složeném ze tří soudců ž povolání o dvou přísedících, neboť, kdyby tomu tak nebylo, zakládalo by to zmatečnost podle § 34 odst. (1) zák. o práv. soudech a §§ 503 čís. 1 a 477 čís. 2 c. ř. s., k níž jest přihlížeti i z úřadu. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že odvolací soud byl řádně obsazen, a to z těchto úvah: V § 32 zák. o prac. soudech jest výslovně ustanoveno, že o odvoláních ve sporech o hodnotu vyšší něž 300 Kč rozhoduje odvolací soud v senátě složeném ze tří soudců z povolání, z nichž jeden předsedá, a dvou přísedících. Tento předpis o obsazení odvolacího soudu jest rázu velícího, jeho znění jest úplně jasné a — zejména srovná-li se s předpisy §§ 31 a 36 odst. (2) téhož zákona, upravujícími jednak obsazení odvolacího soudu ve sporech, v nichž hodnota předmětu není vyšší než 300 Kč, jednak složení soudu rekursního, — nepřipouští jiný výklad, než že senát odvolacího soudu musí býti takto složen vždy, jakmile rozhoduje o odvoláních ve sporech o hodnotu vyšší než 300 Kč, při čemž zákon nečiní rozdíl v tom směru, zdali jde o rozhodování o odvolání po ústním líčení či v zasedání neveřejném. Ježto předpis zákona jest velící a zcela jasný, nelze uvažovati o jeho vhodnosti a účelnosti.
Ve věci samé jest však rekursu přiznali oprávnění. V pracovních sporech jest podle § 23 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. vyloučeno zastoupení advokátem v řízení před soudem pracovním jen tehdy, nemá-li předmět sporu hodnotu vyšší než 1000 Kč. V souzené věci předmět sporu převyšuje daleko 1000 Kč, takže zastupování advokátem před pracovním soudem bylo přípustné. Žalovaná strana dala pro spor, o nějž jde, procesní plnou moc podle § 31 c. ř. s. Dr. Václavu S-ovi, advokátu v Praze. Tato plná moc ze dne 10. září 1930 byla vykázána již v předcházejícím řízení u krajského soudu civilního v Praze a byla připojena ke spisům, když byly usnesením krajského soudu civilního, v Praze ze dne 5. října 1932 postoupeny pracovnímu soudu v Praze. Podle § 93 c. ř. s. mají se všechna doručení rozepře se týkající díti jmenovanému zmocněnci, jehož plná moc nebyla zrušena. Avšak usnesení pracovního soudu v Praze ze dne 24. října 1932, jímž bylo ustanoveno ústní jednání na den 28. listopadu 1932, bylo doručeno jen žalované straně přímo, nikoliv jejímu jmenovanému zmocněnci Dr. Václavu S-ovi, a tomuto doručení nelze přiznati platnost a procesuální účinnost, ježto se stalo proti výslovnému a určitému předpisu § 93 c. ř. s., který platí podle § 19 zákona o prac. soudech též pro řízení před soudy pracovními, pokud ovšem nejde o spor, jehož předmět nemá hodnotu vyšší než 1000 Kč. Věc se má tedy tak, jako by uvedené usnesení nebylo bývalo vůbec doručeno. Žalovaná strana se mohla spoléhati na to, že procesní soud bude dbáti zákonných předpisů, že dá doručiti předvolaní k ústnímu jednání jejímu vykázanému zmocněnci a že proto není třeba, by se sama svými representanty dostavila k ústnímu jednání, zvláště když nebyla podle § 183 čís. 1 c. ř. s. a § 19 odst. (3) jedn. ř. pro prac. soudy čís. 216/1931 sb. z. a n. vyzvána, by se dostavila k přelíčení osobně. Na straně nelze požadovali, by se sama přesvědčovala, zdali její procesní zmocněnec byl soudem o roku vyrozuměn, aneb aby jej zpravila sama a prováděla tak úkon, jejž zákon ukládá soudu. Žalované straně byla tudíž nezákonným postupem soudu odňata možnost projednávati před pracovním soudem, ježto si právě pro toto projednávání zřídila zákonným způsobem advokáta. V řízení před řádnými soudy jest takový nezákonný postup důvodem zmatečností podle § 477 čís. 4 c. ř. s. V řízení před soudy pracovními stanoví § 28 čís. 4 zák. o prac. soudech, že ve sporech, v nichž hodnota předmětu sporu není vyšší než 300 Kč, lze se z rozsudku pracovního soudu odvolati, je-li řízení zmatečné proto, že straně byla nezákonným postupem odňata možnost před soudem projednávati. Přikládá-li zákon o pracovních soudech této vadě takovou závažnost, že označuje řízení jí stižené za zmatečné a připouští odvolání pro tuto zmatečnost i ve sporech, v nichž jinak jest odvolání vyloučeno neb aspoň obmezeno, nelze míti za to, že tutéž vadu chce ve sporech o hodnoty vyšší považovati za méně závažnou. Mimo to stanoví § 34 zák. o prac. soudech, že rozsudku odvolacího soudu lze odporovati dovoláním z důvodů, ze kterých je připuštěno dovolání v řízení před soudy řádnými, tedy také z důvodu § 503 čís. 1 c. ř. s., je-li totiž rozsudek odvolacího soudu zmatečný pro některou z vad vyznačených v § 477 c. ř. s. Z toho plyne nepochybně, že důvody zmatečnosti, uvedené v § 477 c. ř. s., najmě i důvod podle § 477 čís. 4 c. ř. s., jsou nejen důvody dovolacími, nýbrž že z nich může býti podáno i odvolání ve sporech o hodnoty vyšší než 300 Kč, neboť nelze se domnívati, že zákonodárce chtěl připustiti dovolání z rozsudku odvolacího soudu v rozsahu širším, než odvolání proti rozsudku pracovního soudu prvé stolice. S názorem odvolacího soudu, že porušení předpisu § 93 c. ř. s. zakládá zmatečnost jen ve sporech, v nichž jest nařízeno zastoupení advokátem (ve sporech advokátských), nelze souhlasiti. Zákon v § 93 c. ř. s. nečiní takového rozdílu a jest na snadě, že strana, která zřídila řádně advokáta svým zmocněncem ve sporu, kde je to přípustné, může i ve sporu, v němž není zastoupení advokátem nařízeno, předpokládati, že se soud zachová podle předpisu zákona a že proto není třeba, by se dostavila k roku sama osobně. Odchylný názor, vyslovený v rozh. čís. 4704 sb. n. s., jehož se dovolával žalobce v odvolacím sdělení a jímž se patrně řídil i odvolací soud, byl nejvyšším soudem opuštěn v pozdějších rozhodnutích čís. 9511 a 10435 sb. n. s. Pro úplnost se poznamenává, že tu ani nebyly předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §§ 396 a 442 odstavec prvý c. ř. s., protože žalovaná strana podala již žalobní odpověď v řízení u krajského soudu civilního v Praze, spisy byly potom postoupeny pracovnímu soudu podle § 261 poslední odstavec c. ř. s. a nové jednání u tohoto soudu mělo býti zahájeno podle § 138 c. ř. s. Podle toho, co bylo vyloženo, trpí rozsudek prvého soudu a řízení jemu předcházející, počínajíc doručením předvolání k roku na den 28. listopadu 1932 přímo žalované straně, zmatečností v odvolání vytýkanou.

Citace:

Čís. 13109. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 639-644.