Stammlerův pojem hospodářství a práva

(Kritická studie.)
Dr. Hynek Bulín ml. (Brno).

I.

Rudolf Stammler patří nesporně jak pro své objemné dílo, tak i pro bohatství a hloubku myšlenek k nejvýznamnějším pěstitelům právní filosofie v Německu. Starší generací byl považován dokonce za zakladatele právní a sociální filosofie směru kritického. Ve svých právně i sociálně filosofických studiích snažil se do důsledků provésti rozlišení mezi vědeckou metodou positivní (empirickou) a exaktní. V literatuře se považuje zpravidla za představitele této druhé metody — exaktní — ve filosofii právní.1 Snažil se totiž na tomto poli poukázati na noetické předpoklady lidského poznávání, t. j. na základní formy lidského myšlení, v nichž poznáváme empirickou skutečnost. Tato snaha nalézti onu formu myšlení, v níž chápeme právo, vedla ke známé Stammlerově konstrukci »čirého pojmu práva« v »Theorie der Rechtswissenschaft« (1911). O patnáct let dříve vyšel však Stammlerův neméně objemný spis »Wirtschaft und Recht nach der materialistischen Geschichts-Auffassung« (první vydání z r. 1896 о 5 knihách). Podle autora je to sociálně filosofická studie (»eine sozialphilosophische Untersuchung«) o poměru hospodářtví a práva podle pojetí materialistického. V celé první knize (»Stand und Frage«) zabývá se autor filosofickým základem a odůvodněním sociálního materialismu, směru, jehož duchovními původci jsou Marx a Engels. Jest tedy především nutno všimneuti si zásad tohoto učení.
Podle sociálního materialismu jest základem lidské společnosti hromadný, společný boj o existenci. Právo je v tomto boji a v tomto vzájemném působení jen prostředkem k dosažení cíle: společného obstarávání lidských potřeb nutných k existenci. »Das Recht eines Volkes, als regelnde Form des Zusammenwirkens, ist nichts als ein Instrument im Kampfe um das Dasein.«2 Pravou podstatou sociálního života je společenské hospodářství (Sozialökonomie als Materie des sozialen Lebens). Právo je tedy až na druhém místě, jsouc zcela ve službách sociálního hospodářství, neboť jinak ztrácí smysl. Od zvláštností hospodářských poměrů jest závislá zvláštnost právního řádu, který jest podle Stammlera jen akcesorickym prostředkem v boji o život společnosti. Jeho změny jsou vysvětlitelný jen jako nutný následek změn hospodářských poměrů. Hospodářské poměry a právní řád jsou v nutné a přímé kausální souvislosti. Ostatní okolnosti, klimatické poměry, úrodnost půdy atd. jeví reflex v právu teprve prostřednictvím hospodářských poměrů, na jejichž vývoj působí.
Hospodářské poměry jsou tedy základem sociálního života. Nejsou ztrnulé, nýbrž v ustavičném vývoji. Zákonitost sociálního života spočívá podle materialistického pojetí zcela a výhradně v zákonitosti hospodářských zjevů. To znamená, že tu není jiné zákonitosti, kromě zákonitosti hospodářského vývoje. Hospodářské poměry se mění a vyvíjejí s »železnou nutností« po způsobu přírodních zjevů. Proto jest možno je studovat přírodovědeckou metodou. Vývoj hospodářských poměrů jest »ein naturnotwendiger Prozess«, je nad lidské snažení a chtění. Každá změna hospodářských poměrů přináší sebou změnu právního řádu. Odtud plyne vasalský poměr práva k hospodářství. Každá forma společnosti má vlastní právo, které se musí říditi podle hospodářských poměrů té společnosti. Neboť právo jest jen lidským pokusem ovládati jinak nespoutané síly sociální; je-li v odporu s vývojem sociálního hospodářství, bude nutně zničeno, chce-li se udržeti při životě, musí se přizpůsobiti vývoji hospodářských poměrů.
Proti materialistickému pojetí dějin stojí pojetí ideologické (říká Stammler), t. j, učení o samostatně vznikajících a působících ideách. Těchto ideí Stammlerův materialism nepopírá, ale neuznává samostatnost jejich. Popírá, že ideje vznikají a působí samostatně v ohraničeném světě jakési druhé kausální kontinuity. Ideje podle Stammlera nejsou pravou příčinou sociálního života, nýbrž jen odleskem hospodářských poměrů. Tak se projevuje sociální materialismus jako nauka monistická, hlásající, že nejsou dva oddělené světy poznatků, dvoje poznání, nýbrž jen jediné objektivní poznání, jediný řád světový. Při tom se dovolává Stammler Kanta (»Es ist nur eine Erfahrung, so wie nur eine Zeit und ein Raum«) a Natorpa (»Es gibt nur eine Wahrheit, eine Objektivität unserer Erkenntnis«), Таk podle Stammlera jest také jen jediný druh sociálních zjevů (materie) a jediná formální možnost jejich vzniku a působení. To právě charakterisuje sociální materialimus, že v sociálním životě jen materie (sociální hospodářství) a její pohyb jsou pravdivé. Naproti tomu ideje, představy, přání jsou jen jakýmisi obrazy, zákonitě odvislými od sociální materie (hospodářských poměrů).
Sociální hospodářství jest ve společnosti lidské jedině skutečné (wirklich) ; zde je jediná zákonitost společenského dění, jinak není zákonitosti. Duševní život národa není než pouhým reflexem hospodářských poměrů.
To, co otec všech materialistů Demokritos hlásal o lidském individuu, že hmota je skutečnou substancí člověka, duše jen pohybem hmoty — tedy něčím samostatně neexistujícím —, to vztáhl sociální materialism na lidskou společnost. Jako duha není samostatnou skutečnou věcí, tak Demokritův pojem duše není než pohybem hmoty a Stammlerův pojem sociálních ideí není než reflexem hospodářských poměrů.
Ve filosofii projevila se tedy nauka materialistická sociálním monismem, v politice pak vedla ke vzniku moderního německého socialismu, jehož oporou je především opět Marx a Engels. Problém praktické aplikace sociálního materialismu v politice však nás zde nezajímá. —
Vyloživ hledisko sociálního materialismu, pokouší se Stammler ve druhé knize (»Der Gegenstand der Sozialwissenschaft«) o konstrukci pojmu »sociálního života« jakožto zvláštního předmětu sociální vědy, aby uvnitř tohoto »sociálního života « mohl řešiti poměr mezi právem a hospodářstvím. Stammler odmítá konstrukci Spencerovu. jelikož přenáší přírodovědecké pojmy a metody do sociální vědy, právě tak jako konstrukci Riimelinovu, která směšuje obsah s formou. Stammler totiž prohlašuje okázale, že mu běží o čistě formální (!) pojem lidské společnosti a sociálního života. Ptá se, co jest ona vyšší jednota sociálního života, a jak ji nutno konstruovati, aby byla vlastním předmětem sociální vědy? Jak z mnohosti utvořiti jednotu?
Základním kriteriem sociálního života jest ovšem přítomnost více lidských jedinců v prostoru a čase. To však ještě není sociální život, nýbrž stav přírodní (ein Naturexistieren einzelner Menschen). To jest pouhé fysické spolužití, nikoli sociální. Sociální život liší se od pouhého fysického soužití jediným kriteriem; tím je onější řád pocházející od lidských jedinců. Jen tam, kde styky a vzájemné působení lidí je pod vnějším řádem (die äussere Regelung), jen tam lze mluviti o sociálním životě. Vnější řád je tedy podstatným znakem pojmu sociálního života. Tím, že k prvku fysického spolužití přibereme sociální řád, nastává pojmová syntesa zvláštního druhu, typická syntesa sociálnč-vědecká. Tak vykrystalisoval Stammlerovi pojem sociálního života jako pojem spolužití lidských jedinců pod vnějším řádem (ein äusserlich geregeltes Zusammenwirken).
Proti společenskému životu staví Stammler jako protivu , isolovanv přírodní stav jedince. Tento přírodní stav zcela isolovaného člověka je ovšem těžko myslitelný. Již Natorp ukázal, že isolovaný člověk je abstrakcí právě tak jako atom fysikální. Ostatně srovnání isolovaného přírodního stavu se sociálním životem činí Stammler jen proto, aby v tomto věcném protikladu jasněji vyniklo kriterium sociálního života, totiž sociální řád. Při tom výslovně podotýká, že tento vnější sociální řád nemusí býti specificky státním či právním řádem, nýbrž jakýkoli řád vnější (äussere Regelung), tedy i nějaký »konvenční« řád na rozdíl od právního.
Vždyť, jak plyne ze Stammlerovy konstrukce čirého pojmu práva, rozumí autor právem určitě kvalifikované chtění, jmenovitě chtění zavazující (das verbindende Wollen), od něhož se liší konvenční pravidlo jen dalším znakem (dalším členěním) pojmu Chtění. Kdežto právo je totiž chtěním autokratickým, je pravidlo konvenční chtěním nabádajícím, ale oba druhy chtění tvoří »das verbindende Wollen« a spadají pod vyšší pojem vnějšího sociálního řádu.3
Vnější řád jest tedy Stammlerovi loqicky podmiňujícím elementem pojmu sociálního života. Tento element (die äussere Regelung) není časové, nýbrž logické prius vzhledem k obsahu jím normovanému (sociální život). Důsledkem tohoto logického (exaktního) pojetí vnějšího řádu je Stammlerovi toto:
1. Z čistě logické funkce vnějšího řádu nelze usuzovati na kаusální působení řádu na společnost. Z toho je zřejmě patrno, že pojem vnějšího řádu jest Stammlerovi pojmem skutečně »exaktním«, který má býti pomůckou při poznávání sociálního života jakožto pojmu empirického. Pak arciť pojem tohoto vnějšího řádu nemá v sobě prvků empirických, t. j. vzatých zkušenosti.
2. Mezi životem isolovaným a sociálním je střední stupeň pojmově vyloučen. Je možný, totiž myslitelný, hromadný život jedinců lidských po způsobe života zvířat, t. j. bez vnějšího řádu. Ale tento stav ještě není sociální a jest v tom smyslu isolovaný, jelikož tu chybí vnější řád — verbindende Wollen. Teprve se vznikem sociálního řádu jest logicky možný pojem sociálního života. Mezi oběma formami soužití (sociálního a nesociálního) není přechodu ani vývoje. Vývoj jest možný jen uvnitř obou forem podle podmíněného jejich obsahu.
Sociální věda jakožto věda o lidské společnosti jest podle Stammlera možná jen za předpokladu zvláštního předmětu vědního. A tento předmět může býti ve své typické zvláštnosti vybudován jen v pojmu sociálního života za předpokladu vnějšího řádu. Neboť tento formální předpoklad umožňuje tříditi obsahy našeho vědomí zvláštním způsobem, umožňuje svérázný způsob úvah o sociálním životě, formálně odlišný od úvah přírodo vě d eckých.
Do této nauky pak hluboce zasahuje Stammlerovo učení o formě a obsahu sociálního života (die Form und die Materie des socialen Lebens). Formou lidské společnosti jest podle Stammlera myšlenka vnějšího řádu jakožto logická podmínka, za které pojem sociálního života je teprve možný. Stammler rozeznává dva druhy tohoto vnějšího řádu: pravidla právní a pravidla konvenční. Rozdíl mezi právem a konvenčním pravidlem záleží v rozličném nároku na platnost a dá se vyložit alternativou mezi autarchickv a hypoteticky podmíněnou normou.
Právo je podle Stammlerovy terminologie »ein selbstherrliches Gebot«, konvenční pravidla »eine bedingsweise Einladung.« První platí, nehledíc na vůli subjektu povinnosti, druhé jen za jeho souhlasu. (Stammler později v »Theorie der Rechtswissenschaft« tento rozdíl podobně blíže definuje jako rozdíl mezi chtěním zavazujícím autokratickým (právo) a chtěním zavazujícím a nabáda jícím (konvenční pravidlo). Chceme-li se se Stammlerem provésti paralelu mezi právem a hospodářstvím, nutno si tedy uvědomiti, že právo jako zvláštní případ sociálního řádu jest formou sociálního života.
Obsahem sociálního života (Materie) je vzájemné působení lidí, směřující za účelem uspokojení sociálních potřeb (das Auf Bedürfnisbefriedigung gerichtete Zusammenwirken). Při tom slovem vzájemné působení (Zusammenwirken) rozumí se Lstyk mezi lidmi, který veškeré lidstvo spojuje v myšlence jíti za společným cílem, t. j. opatřovati prostředky a uspokojovati potřeby nutné k existenci.
Tyto potřeby mohou býti nejrůznějšího druhu. Stammler je dělí na vyšší a nižší a výslovně podotýká, že ne toto* uspokojováni potřeb, nýbrž vzájemné působení lidských jedinců, k tomuto uspokojování směřující, jest obsahem sociálního života. Neboť uspokojování potřeb samo o sobě stojí mimó sociální pozorování; dá se postihnout zcela dobře metodou přírodovědeckou.4 Teprve vzájemně působící činnost, směřující za uspokojením lidských potřeb a uskutečňující se pod vnějším řádem právním nebo konvenčním, je obsahem sociálního života; takové vzájemné působení nacházíme v obecných dějinách lidstva.
Základní podmínkou poznání národohospodářského, které usiluje zjistiti onu materii sociálního života (vzájemné působení), musí býti ona podmínka, která činí lidskou společnost zvláštním předmětem vědním vůbec. Jelikož za tuto podmínku považuje Stammler vnější řád, dospívá nutně k důsledku, že předmětem vědy o národním hospodářství nemůže býti lidské hospodářství in abstracto, nýbrž sociální hospodářství, t. j. hospodářství, stojící pod vnějším řádem.
Již z toho co bylo uvedeno, zdá se mně patrné, že mnohé z těchto Stammlerových pojmů kolísají mezi oblastí exaktní a empirickou, majíce tu povahu pojmů exaktních, t. j. vyvozených z noetických předpokladů lidského poznání, v jiné souvislosti opět povaha pojmů empirických, vzatých ze zkušenosti. V prvním případě (jako exaktní pojmy) vyjadřují formu našeho myšlení, podle níž pořádáme obsah vědomí, ve druhém případězachycují určitý obsah, jenž prostřednictvím této formy chápeme. To je především patrno u Stammlerova pojmu práva. Právo jako zvláštní druh vnějšího řádu je Stammlerovi, jak často a velice ze široka zdůrazňuje, logickou podmínkou pro pochopení materie sociálního života — totiž sociálního hospodářství. Tedy ne něčím empirickým, nýbrž jen formou našeho myšlení, která jakožto podmínka našeho poznání (ne vnějšího světa) umožňuje pochopení určitého empirického zjevu — obsahu sociálního života. Po druhé — a to se zračí už v terminologii — vystupuje vnější řád jako forma sociálního života, tedy forma něčeho, co má empirický obsah. V tomto smyslu pak právo nebo obecně: řád sociální není už vlastností noetického subjektu, poznávajícího sociální život, nýbrž je vlastností (formou) sociálního života samého.5 Jinými slovy: není už pojmem exaktním, nýbrž pojmem empirickým, ovšem do nejvyšší míry abstrahovaným, jakýmsi »čirým« pojmem ve smyslu Stammlerově, nikoli ve smyslu pojmu ryze exaktního. Je ovšem dosti těžko z jistiti, kdy v kterém významu Stammler pojmů těchto — týmž jménem označovaných — užívá. Mám dojem, že Stammler ztotožňuje vůbec pojem exaktní s abstrahovaným pojmem empirickým který přes všechnu svoji abstrakci vyjadřuje přece zkušenost (poznávaný obsah) a nikoliv formu myšlení poznávajícího subjektu, což jsou věci naprosto odlišné. Tak je to s pojmem »formy sociálního života«. Naproti tomu při pojmu »materie sociálního života« jde, myslím, Stammlerovi určitě o pojem empirický, jelikož nikde s ním nepracuje jako s logickou podmínkou poznání (jak to činí u formy), nýbrž konstruuje jej čistě empiricky, dovolávaje se často dějinných poznatků. Obsah sociálního života je tedy Stammlerovi pojmem empirickým, forma buď abstrahovaným pojmem empirickým nebo pojmem exaktním.
Skutečně Stammler provádí důsledky tohoto dualismu hlavně ve 3. knize (»Monismus sociálního života«).
Dělení na látku a formu, praví tu Stammler, děje se jen v obstrakci pojmu sociálního života. Ve skutečnosti obojí splývá v jednotný předmět vědy sociální — ein geregeltes Zusammenwirken. V předmětu sociální vědy tedy nutně splývá obsah s formou, jelikož forma je logickou podmínkou poznání obsahu, obsah bez formy je nepoznatelný.
Jinak je tomu s formou. Jest obecnou vlastností formy» říká Stammler, že může býti zvláště vědecky zpracována. Dovolává se tu paralely matematiky a fysiky. Fysika jako věda není myslitelná jinak než ve formě matematiky, matematika jako forma je však schopna samostatného vědeckého zpracování. Podobně věda sociální nemůže jednati o sociálním životě bez práva, právo však může býti vědecky poznáváno samostatně, bez ohledu na sociální skutečnost.
To jest úkolem technické jurisprudence na základě čiré nauky o právu. Čirá nauka o právu pozoruje právní normy v jejich formálním bytí, usiluje pochopit je na základě jistých pojmů a představiti si formálně upravený vztah mezi lidmi. Jako logika je nauka o formách myšlení, tak tato čirá věda o právu je naukou o normující formě, v níž je teprve možný sociální život. Úkolem technické pravovědy jest stanovití obsah právních norem v jejich konkrétní platnosti.. Ale v obou případech jde o juristickou konstrukci, o budování myšlenkového souboru jednotlivých myšlenek právních, aby právo bylo jednotně chápáno jak ve své formální existenci (čirá nauka o právu), tak v konkrétní aplikaci (technická pravověda).
V nauce o čirém právu dlužno spatřovati proto jakousi noetiku právní, kterou Stammler podává v »Theorie der Rechtswissenschaft«, kdežto technickou iurisprudencí se míní patrně výklad positivního práva, opírající se právnické pojmy» konstrnované v oné noetice jako čiré právnické poznatky a mající; tudíž platnost obecnou.
Že takto nutno chápati Stammlerův protiklad mezi čirou naukou o právu a mezi technickou jurisprudencí, plyne též z dalších vývodů:
Právní věda nemusí se ohlížeti na skutečné použití právního řádu v sociálním životě. Neboť právní konstrukce jsou neodvislé od konkrétního utváření sociálního života pod právním řádem. Otázku po platnosti a smyslu právní normy nutno oddělit od otázky konkrétního plnění této normy. Obsah právního řádu je nezávislý od jeho konkrétního uskutečnění v oblasti určitých sociálních a hospodářských poměrů.6 Tím je dána u Stammlera neodvislost specificky juristického poznání a odůvodněna samostatnost vědy právní.
Přirozené právo odmítá Stammler ne — jak tomu bývá zpravidla — z důvodů rozmanitosti positivních systémů a nemožnosti jiného práva kromě platného práva, nýbrž z důvodů jiných. Otázka platnosti není Stammlerovi kriteriem pojmu práva, on zná i neplatné právo. To tedy nevylučuje možnosti »přirozeného« práva, Rovněž ji nevlučuje ani fakt různých názorů o podstatě přirozeného práva, neboť není snad pravdy, která by nebyla ve vědě sporná. Problém přirozeného práva se přiostřuje u Stammlera v otázku, zda nějaké právo odpovídá »přírodě«. Tu dochází autor pod vlivem materiálního učení o kausálním působení hospodářských poměrů na změnu právního řádu k tomu, že není, a nemůže býti absolutně platného právního řádu, neboť každý řád je jen výsledkem vývoje hospodářských zjevů. Zde je ustavičný vývoj, a není možná nějaká redukce k lidské přirozenosti, neboť ani přirozenost není nic absolutního, nýbrž jen vlastnost jedince v určité hospodářské sféře.
Naproti tomu uznává Stammler jako možný objektivně správný obsah právního řádu. Takové »přirozené právo« obsahující ne absolutně platné, nýbrž teoreticky správné právo (ein theoretisch richtiges Recht). Měřítko má zde Stammler ryze teleologické: to, co odpovídá konečným cílům sociálního života.
Kdežto právo je schopné samostatného vědeckého zpracování, sociální hospodářství nikoliv. Konkrétní normování právní je logickou podmíkou hospodářských pojmů a zásad. Kdežto právní věda zpracovává právní řád bez ohledu na konkrétní aplikaci jeho v sociálním životě, nemůže naopak věda o národním hospodářství založiti a dokázati jediné zásady bez předpokladu určitého právního (nebo vůbec sociálního) řádu. Materie sociálního života může být předmětem vědeckého poznání jen ve spojení s konkrétním sociálním řádem. Stammler ukazuje na příkladech, jak národohospodářské pojmy: úroky, renta, zisk, úvěr atd. úplně ztrácejí smysl, nehledíme-li na kokrétní obsah sociálního řádu.
Hospodářské zjevy možno pozorovati vůbec jen z dvojího hlediska: buď s hlediska přírodovědecky technického (na př. činnost rolníkovu, jako odnímání plodů zemi), t. j. bez ohledu na sociální řád nebo s hlediska sociálně vědeckého, t. j. národně hospodářského, kde pozorujeme život pod vnějším řádem. Přes tuto alternativu nemůže překročit žádná úvaha národohospodářská. Proto věda o národním hospodářství, chce-li míti samostatný vědní předmět, musí jím učiniti sociální hospodářství zevně normované, a státi se vědou sociální (na rozdíl od vědy přírodní). Nějaký třetí způsob pozorování hospodářských zjevů, nějaká »čirá« věda o národním hospodářství, která by nebyla metodologicky ani přírodní ani sociální, je vyloučena. Sociální hospodářství neexistuje totiž nikdy mimo sociální řád Jaký řád to jest, je pojmově lhostejno. Jelikož však neznáme sociálního stavu, v němž by lidé žili jen pod konvenčními pravidly a nikoli právními, možno omeziti úkol národohospodářské vědy, pokud pracuje s historicky danými zjevy sociálního hospodářství, na úvahu o určitém právním řádě v jeho konkrétním hospodářském ztělesnění.
Z toho plyne, že jsou nemožné národohospodářké poměry obecně platné a proto neodvislé od měnícího se obsahu konkrétního právního řádu, jelikož je nemožný absolutně platný obsah právního řádu. Má-li však býti vědecký poznatek obecně platný, na obsahu určitého řádu sociálního nezávislý, může to býti jen poznatek o formě sociálního života. Zákonitost sociálního života a zákonitost formy, upravující sociální život, je jedno a totéž. To neznamená, že by řád společnosti byl časové prius příčina, která by zplodila teprve jako následek společnost; neznamená to, že by chod světa šel spíše podle juristických ideí, než podle hospodářských poměrů. Význam sociálního řádu jest pouze v tom, že — jako forma — je logickou podmínkou poznání společnosti jako útvaru sociálního (a contrario přírodního) a že jediné poznatky o této formě sociálního života mohou míti obecnou platnost, nezávislou na obsahu konkrétního právního řádu.
Podle tohoto pojetí rozeznává Stammler tři sociální discipliny:
1. sociální filosofii jako nauku o čistých formách sociálního poznávání, jejíž poznatky mají jediné obecnou a absolutní platnost;
2. právní vědu, která se zabývá obsahem určitého sociálního života s hlediska jeho formy t. j. právního řádu;
3. vědu o národním hospodářtví, která poznává obsah konkrétního sociálního života, t. j. sociální materii, která jest logicky podmíněna formou. — První věda (sociální filosofie), jsouc naukou o formách sociálního poznávání, zdá se býti ryze exaktní (noetika sociálního poznávání), druhé dvě jsou vědy empirické, poznávající určité sociální zjevy dané zkušeností. Na základě tohoto pojetí poměru mezi právem a hospodářstvím, Stammler vyvrací domnělé vzájemné působení práva a hospodářství. Mezi právem a společenským hospodářstvím není kausálního poměru (příčina — následek) ; neboť nejde o dva samostatné předměty, nýbrž jen o dva elementy téhož předmětu. Právo jako zvláštní druh lidské vůle jest jen formální stránkou sociálního života; ani hospodářství není samostatné, nýbrž — jak Stammler opět a opět zdůrazňuje — »es gibt nur ein bestimmt geregeltes Zusammenwirken.«
S hlediska přírodovědeckého nemůže býti řeči o kausální souvislost mezi právem a hospodářstvím; vždyť přírodní zákony mají absolutní platnost, neodvislou od nějakých právních norem. Ale ani s hlediska sociální vědy není tu kausálního vztahu; vždyť právo není Stammlerovi příčinou sociálního dění, nýbrž jen formou, pod níž je můžeme jediné chápati.
Sociální život je tedy podle Siannulera souhrn upravených vzájemných vztahů mezi lidmi. Jednotlivé tyto vztahy nazývá »právní poměry«. Jejich zakládáním a prováděním se uskutečňuje sociální život.
»Hospodářský zjev« pak definuje Stammler jako hromadný zjev právních poměrů téhož druhu. Tím, že se právní poměry nevyskytují ojediněle, nýbrž hromadně, dána je pravidelnost (zákonitost) sociálního života. Hospodářský zjev přináší s sebou myšlenku nutnosti. Z pravidelného opakování a hromadného vystupování právních poměrů téhož druhu, soudí se na jejich nutné a vždy stejné působení. Stammler opět zdůrazňuje, že ekonomické zjevy nejsou samostatné, od sociálního řádu neodvislé, nýbrž jsou »gleichartige Massenerscheinungen von äusserlich bestimmt geregelten Beziehungen unter Menschen«.
Co do vývoje hospodářských zjevů, učí Stammler, že se tyto zjevy tvoří prostřednictvím lidského konání. Nelze, však z pozorování hromadných zjevů usuzovati na stejné příčiny jejich s úplnou jistotou. Jen opakované pozorování jednotlivých zjevů může objasnit pravidelnost a zákonitost sociálního dění. Na sociální život nehodí se proto přírodovědecká kategorie kausální doslova, nýbrž jen »obrazně«.
Do této souvislosti patří už zmíněný Stammlerův princip příčinného vysvětlení právních změn. Autor je vysvětluje jako následek změn hospodářkých. Uznává též působnost jednotlivých zjevů přírodních (podnebí, půda. fvsiologické zvláštnosti), ale ty jsou faktory při vytvoření sociálního řádu jen prostřednictvím hospodářských zjevů. Ne sama technika působí na změnu práva, nýbrž teprve technika použitá v sociálním životě. Vždy jsou to tedy sociální zjevy, které kausálně určují změnu právního řádu.
Tak dospívá Stammler k představě o koloběhu sociálního života, která korunuje jeho učení o sociálním monismu. Hospodářské zjevy působí kausálně na tvorbu práva, právo jako druh sociálního řádu je formou sociálního života tedy podmiňujícím základem pro poznání hospodářských zjevů, které mu děkují za svou existenci. Neboť jen tam, kde obsah, t. j. hospodářské z jevy společenské, pozorujeme pod formou vnějšího řádu, lze mluvili o sociálním životě.

II.

To jsou v hrubých rysech základní myšlenky Stammlerovv, vyjádřené ve spise »Wirtschaft und Recht«. Stammler v něm podal ucelený a promyšlený systém momismu sociálního života, v němž klasifikuje právo jako formu, hospodářství jako obsah tohoto života.
Přece se však Stammlerovi nepodařilo podati uspokojující noetický výklad ani poznání sociálně vědeckého ani poznání juristického. Pod vlivem svého materialistického kreda zabarvil svou sociálně filosofickou studii silně empiricky i tam, kde chtěl podati skutečně pojmy formální čili exaktní. Tím se prohřešil proti vlastní (nahoře zmíněné) definici sociální filosofie, kterou definuje jako vědu konstruující obecně a neomezeně platné poznatky o čiré formě sociálně vědeckého poznávání.
Tak podal Stammler sice široce založenou soustavu materialistického monismu, avšak nerozřešil otázky po formálním poznávání práva, hospodářství, sociálního života atd. To proto, že nešel ryzí metodou kritickou, nesnažil se jako Kant o noetickou kritiku lidského poznání, nýbrž smísil metodu kritickou s metodou systematickou. Z tohoto směšování obou metod plynou pak nejasnosti stran mnohých pojmů; to platí především o pojmu práva, které jest jednou formou sociálního poznávání, jíž jediné lze chápati specifické zjevy sociální na rozdíl od pouhých zjevů přírodních (tedy pojmem exaktním, formálním), po druhé vlastností poznávaného předmětu, totiž sociálního života (tedy pojmem empirickým). Ovšem ze Stammlerových výkladů v »Theorie der Rechtswissenschaft«, kde definuje právo jako chtění zavazující, autokratické a nezměnitelné,, plyne, že ani tento »čirý« pojem práva není pojmem exaktním, nýbrž empirickým, jelikož obsahuje materiální prvek chtění. Ze tu jde skutečně zase jen o empirický pojem, je viděti z toho, že Stammler tento pojem (chtění) postupně člení podle jednotlivých jeho znaků, což by ovšem bylo vyloučeno, kdyby šlo o formu našeho poznání čili o pojem exaktní. Proto byl Stammler nucen postaviti vedle »čirého pojmu práva« »ideu práva«, kde se teprve snažil vysvětliti problém formálního vztahu poznávajícího subjektu k objektu, t. j. k právu.
Kritika těchto dvou pojmů se vymyká z rámce této práce. Zde běží jen o další doklad k tomu, že celá Stammlerova filosofie ie charakterisována smíšením metody kritické s metodou systematickou. Pro Stammlera je totiž příznačný postup ustavičné abstrakce konkrétního empirického pojmu dělením ve formu o látku (obsah). Příklad viz v »Theorie der Rechtswissenschaft« (str. 11): zcizení za úplatu je formou kupu a prodeje, smlouva je opět formou tohoto zcizení za úplatu atd. Při tom běží ještě stále o »podmíněné« formy právního myšlení, t. j. formy, jež mají v sobě ještě jakousi látku a jsou tudíž dále dělitelný. Postupným členěním dalším dospějeme však konečně k nejvyšší a nejabstrahovanější formě, která neobsahuje již žádné látky. Takový myšlenkový výtvor jest Stammlerovi »čirým« pojmem právním, který už nevypovídá nic o látce, nýbrž jest formou, v níž pořádáme své myšlenkové obsahy.
Zde je jasně patrno, jak Stammler postupnou abstrakcí — tedy metodou systematickou — dospívá k pojmům, jež považuje za naprosto formální (exaktní). K takovýmto pojmům, které nic nevypovídají o vnější skutečnosti, nýbrž jen o formách našeho myšlení, v nich určitý předmět jest nám poznatelný tak a nejinak, nelze ovšem dospěti systematickou metodou, nýbrž jen ryzí kritikou poznávajícího intelektu.
V tom, myslím, je kořen nejasnosti a metodické vadnosti Stammlerovy filosofie. Základní jeho chybou je, že nešel cestou svého velikého učitele Kanta, jehož se často dovolává, t. j. cestou čisté kritiky lidského pohnání. (Jest ostatně nedostatkem se strany Stammlerovy, že nevymezil svého stanoviska vůči Kantovi právě v této otázce.)
Protiklad mezi empirickým a exaktním (formálním) pojmem zachováme a ke skutečně formálním (pojmům dospějeme nikoli postupným členěním konkrétního pojmu na formu a látku, nýbrž jediné, když si s Kantem a Schopenhauerem uvědomíme, že naše poznání jest zvláštní synthesou poznávajícího subjektu a poznávaného objektu, jinými slovy, že výsledek poznávání, t. j. hotový poznatek nezávisí jen na vlastnostech předmětu, nýbrž především též na vlastnostech podmětu, t. j. poznávajícího intelektu Kant pak dokázal v. kritice čistého rozumu s matematickou přesností a nutností, že jisté skutečnosti, které jsme zvyklí při poznávání promítati do světa vnějšího (čas, prostor, kausální zákon), nejsou vlastnostmi objektu, nýbrž poznávajícího subjektu, jsou, jinými slovy, formami našeho myšlení, t. j. jsou takovými vlastnostmi poznávajícího intelektu, které si nemůžeme odmysliti a bez nichž je vyloučeno jakékoliv poznání (ve smyslu kausálním), ba i jakákoli představa o takovém poznání. Nelze si vůbec představiti něco (»Ding an sich«), co by existovalo, kdyby tu nebylo poznávajícího subjektu s danými inhaerentními formami myšlení, nebo kdyby byl poznávající intelekt jinak organisován (a svět by se mu jevil »jinak«, než jak se mu jeví). Tuto hranici poznání, danou formami našeho myšlení, nelze překročiti. Jest pak úkolem kritik v našeho poznání ukázati a dokázati, co jest v něm podmíněno subjektem a co objektem. Jedině touto cestou lze dojiti poznatků exaktních, obecně platných, týkajících se jedině formy našeho poznání.
Je nutno nejen vyjiti z Kantovy kritiky čistého rozumu, nýbrž i pokračovati tam, kde Kant přestal. On postavil totiž vedle čistého rozumu rozum praktický, vedle světa, jaký jest, svět, jaký má býti, vedle světa kausality svět normativity, vedle světa přírodní nutnosti svět morální svobody a povinnosti. V této druhé oblasti však neprovedl tak pronikavé a přesné kritiky, jako při poznávání kausálním.
Jest tedy velikým noetickym problémem provésti z tohoto hlediska (t. j. neetického) kritiku poznávání normativního, neboť v této oblasti se neuplatňují formy charakteristické pro kausální nazírání (čas, prostor, kausální zákon), nýbrž formy jiné (seim patří hlavně kritika pojmů normy, povinnosti, práva, viny atd.). Tuto kritiku forem právnického poznávání neprovedl Stammler ve studii o hospodářství a právu. Pokusil se o ni teprve v »Theorie der Rechtswissenschaft«, ovšem na jiném základě než normativním a se zdarem nikoliv úplným.
Druhým problémem pak jest, kam zařaditi s hlediska zmíněného Kantova dualismu vědy sociální. Jest totiž možné, jak Stammler sám přiznává, poznávati společnost lidskou zásadně s dvojího hlediska: Buď s hlediska vědy přírodní, s něhož objeví se nám společnost jako souhrn jedinců stejného druhu, vzájemně nijak jinak (než stejnou fysickou konstrukcí) nespokojených — ein Naturexistieren einzelner Menschen. Zde vystačíme s formami kausálního nazírání, avšak, předpokládajíce kausální nutnost sociálního dění, nepochopíme těch představ a pojmů, které jsou vlastní poznávání normativnímu.7 jako vůle, právo, mravnost, povinnost, vina atd., a poznávání teleologickému,8 jako účel, prostředek, potřeba, užitek, statek a j. Za druhé jest možno pozorovali společnost lidskou s jiného hlediska než ryze kausálního (přírodovědeckého) ; pak ovšem nutno toto hledisko konstruovati jako hledisko typické pro poznávání sociálně vědecké na rozdíl od přírodovědeckého; s tohoto hlediska pak nutno vymeziti jednotný předmět vědy sociální.
O tuto druhou konstrukci pokusil se se značným úspěchem Stammler. Podle něho jest typickým prvkem sociálně vědeckého poznání sociální řád. Ačkoliv tu může jít jednou o řád jako formu tohoto poznání, po druhé o konkrétní positivní řád právní, přece jest rozhodným kladem Stammlerovy nauky, že se pokusila o vymezení předmětu sociální vědy pomoci nějakého řádu, t. j. pomocí nějaké normy (ať už ideální nebo positivní), která z mnohostí jedinců utvoří jednotu — společnost lidskou.9 Tím potom jasně vynikne protiklad poznávání ve vědách přírodních, kde si představujeme zjevy jako nutně (kausálně) spolu spojené, a poznávání ve vědách sociálních, v nichž zjevy pozorujeme ne s hlediska kausálního zákona, nýbrž se stanoviska nějakého sociálního řádu, t. j. souboru norem: Na tomto základě buduje Stammler vědu sociální i vědu o národním hospodářtví. Obě mají potud společnou metodu, že se dívají na předmět svého poznání s hlediska sociálního řádu, který tu vystupuje ve své formální funkci jako logická podmínka poznání sociálně vědeckého na rozdíl od pouhého poznání přírodního, jež pracuje bez tohoto předpokladu a vystačí s formami nazírání čistě kausálního, jak je osamostatnil a prokázal už Kant (čas, prostor a kausální zákon).
Ke konci své studie dospívá Stammler k dalšímu zajímavému poznatku, který jeho předchozí vývody o rozdílu mezi vědami přírodními (čili jak on říká: pouze přírodními) a sociálními nejen doplňuje, nýbrž i poněkud pozměňuje. V posledním dílu své práce podrobuje autor zkoumání povahu teleologie a prohlašuje metodu kausální za typicky přírodovědeckou, kdežto v teleologii vidí základ metody sociálně vědecké.
Ačkoliv je tato konstrukce v této formulaci neudržitelná,10 a je též ve zjevném logickém rozporu s první shora uvedenou konstrukcí, podle níž podstatným prvkem poznatku sociálně vědeckého jest sociální řád (nikoliv metoda teleologická), přece jest učení Stammlerovo pravdě velmi blízko, neboť přes zmíněné nedostatky metodologické je tu patrno blízké příbuzenství normativity (»sociální řád«) s teleologii. Neboť obě tato hlediska, přesněji řečeno: oba způsoby poznávání, ačkoliv se jejich logická struktura podstatně liší, stojí v přímém protikladu k poznávání kausálnímu (přírodovědeckému v širším smyslu). Kausální hledisko vztahuje se na svět, jaký jest, a představuje si zjevy jako skutečné a příčinně determinované. Normativní i teleologické hledisko naproti tomu předpokládá svět, jaký býti má; oběma těmto způsobům poznávání je. společná negativní vlastnost, totiž, že v rovině dějů kausálně determinovaných nemají smyslu. Co však rozlišuje obě zmíněná hlediska jest positivní logická struktura obou způsobů pozná vání. Normativní hledisko představuje si předmět svého poznávání jako povinný. ústředním jeho pojmem je pojem povinnosti (normy) ; teleologické hledisko představuje si zjevy jako chtěné a jeho centrálním pojmem je pojem účelu jako postulátu. S odchylném způsobem pozorování souvisí i odchylný způsob chápání čili odůvodňování (t. zv. racionalita). Na otázku »Proč?« odpovídáme v přírodních vědách příčinou, v normativních logickým důvodem, v teleologických vědách účelem. Při tom se tážeme v prvém případě, proč něco jest (a odpovídáme příčinou, protože něco jiného jest), v obou druhých případech ptáme se, proč něco býti má (a odpovídáme, poněvadž něco jiného býti má). Jenže ono »býti má« má jinou logickou strukturu v normologii a jinou v teleologii. V normativním myšlení má býti to, co je povinné, v teleologickém to, co je chtěné. Proto též racionalita, t. j. způsob odůvodňování soudů, je v obou případech jiný: V prvém odpovídáme logickým důvodem. (Jest povinné A, protože jest povinné B), ve druhém odpovídáme účelem (jest chtěno A, protože jest chtěno B).11
Tato formálně logická struktura myšlení kausálního, normativního a teleologického není ovšem známa Stammlerovi. V té podobě, jak jsem si shora stručně vyložil, byla vypracována teprve společným úsilím normativní teorie právní (Kelsen, Weyr) a teleologické teorie hospodářské (Engliš). Na rozdíl od metodického synkretismu Stammlerova, postupovali uvedení autoři ryzí metodou kritickou. Provedli kritickou analysu pojmů, vyskytujících se jednak v oboru myšlení právnického (norma, povinnost» subjekt a objekt povinnosti, delikt, vina atd.), jednak v oboru hospodářském (účel, prostředek, potřeba, užitek, škoda, výnos, náklad, statek, atd.). Zjistili především, že tyto pojmy v rámci poznávání přírodovědeckého (kausálního) ztrácejí jakýkoliv smysl, neboť jsou — obrazně řečeno — v rovině dějů kausálně determinovaných »neviditelny«. Poněvadž, jak z toho patrno, není možné pěstovati ani právní ani hospodářskou vědu přírodovědecky, hledala právní i hospodárka věda způsob, metodu, či systém logického myšlení, který by v těchto vědách vedl k uspokojivému a jednotnému řešení problémů. Tak vznikla teorie normativní i teleogická. Jejich stoupenci postupují už metodou kritickou, t. j. logickou analysou hotových poznatků své vědy. Touto metodou dospívají především k důležitému protikladu obsahu a formy, a věnujíce pozornost především této formě, v níž se »předmět« jeví poznávajícímu subjektu jako jedině poznatelný vybudovali formálně-logickou strukturu pojmů a kategorií, s nimiž přistupujeme k předmětu svého poznání v právní a hospodářské vědě. Předmětem těchto věd jest to, co jest »viditelné« jejich způsobem pozorování. Nic. ovšem nebrání, abychom v rámci tohoto formálně-logického třídění věd, provedli další třídění podle různých obsahů poznatků, získaných stejným způsobem pozorování.
Jsem dalek tvrzení, že kritická práce, podniknutá autory a přívrženci obou uvedených směrů právní a hospodářské filosofie, jest u konce. Jsem však pevně přesvědčen, že logické základy obou teorií jsou nerozborné.
Na případě Stammlerově je krásně viděti, jak se pomalu a těžkopádně probíjí lidský duch k poznatkům jasným a přesným. Čím abstraktnější (obecnější) jsou tyto poznatky, tím jest tento postup obtížnější. Složité učení Stammlerovo neoplývá jasností. Pro normativního i teleologického teoretika je především zajímavé tím, že se v něm — třeba ne zcela jasně — obrážejí myšlenky po očistě a metodické svéráznosti vědy právní i hospodářské,, neboť tyto myšlenky vrcholí právě ve zmíněných dvou teoriích. Stammler byl proniknut upřímnou snahou nalézti základní předpoklady, za nichž jest možná věda právní, hospodářská a sociologická. Pro zmíněný metodický synkretism se mu nepodařilo zjistiti formálně logické prvky myšlení právního ani hospodářského, protože nedovedl vůbec uspokojivě rozlišiti formu od obsahu. Přes to patří jeho dílo nejen mezi nejdůkladnější, nýbrž i mezi nejvýznamnější díla metodologická. Ozývají se v něm třeba v nejasné a dosti těžce srozumitelné podobě myšlenky, které v dnešní době opět zaměstnávají teoriky právní a hospodářské a které přinesly oběma disciplinám jasně logicky formované neetické základy, bez nichž nelze vybudovati pravé vědy.

Srov. Kallab: Úvod ve studium metod právnických, kniha II., str. 71 a násl. Autor zařazuje Stammlera jako představitele metody přirozenoprávní spolu s Kelsenem jako typickým zastáncem směru dogmatického do kapitoly pojednávající o exaktních směrech v právní filosofii.
Citáty, pokud není nic jiného uvedeno, pocházejí vesměs z cit. Stammlerovy knihy »Wirtschaft und Recht«.
Viz »Theorie der Rechtswissenschaft«.
Zde Stammler úplně přehlíží podstatu metody přírodovědecké (kausalita) a má za to, že touto metodou lze uspokojivě vysvětliti »uspokojování potřeb, t. j. proces po výtce účelový (teleologický) a nikoliv příčinný (kausální). Srov. k tomu Englišův spis »Teleologie jako forma Vědeckého poznání.«
Nejde tedy o něco, co by poznávající subjekt vnášel do poznávaného objektu ze sebe, nýbrž jde patrně (noeticky) o část předmětu poznání.
V tom směru se shoduje Stammlerovo učení s t. zv. ryzí naukou právní čili normativní teorií. Srov. zejména Kelsen: Allgemeine Staatslehre a Weyг: Základy právní filosofie.
Srovn. Weyr: Základy filosofie právní, Kallab: Úvod ve studium metod právnických.
Srovn. Engliš: Základy hospodářského myšlení a týž: Teleologie jako forma vědeckého poznání.
Jak ukazuje zejména Weyr v článku: Jest Stammler deterministou či indeterministou? (Sborník věd právních a státních 1914.)
Srovn. k tomu Weyrovu studii »O metodě sociologické«.
Engliš: Teleologie.

Citace:

Pravidlá policajného trestného pokračovania a trestného stopovania na Slovensku a Podkarpatskej Rusi.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1935, svazek/ročník 16, číslo/sešit 3, s. 147-148.