NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6569.

Známky: 1. * Držitel známky mladší nemůže se ve sporu o výmaz její podle § 3 zn. nov. z r. 1895 domáhati s úspěchem výroku min. obch., aby podle § 30 zn. zák. bylo určeno, že mu přísluší i v případě podlehnutí ve sporu výhradné právo na užívání známky, na jejíž výmaz jest žalován. — II. * Ve sporu o podobnost známek kombinovaných nemůže žalovaná strana odůvodňovati deskriptivní povahu slova v její známce obsaženého, na němž protistrana zakládá svoji žalobu podle § 3 zn. nov., jediné tvrzením, že slovo to jest zaměnitelně podobno jinému slovu, které bylo v jiném sporu pravoplatně uznáno jako deskriptivní podle § 1 zn. nov. — III. O podobnosti známek »Diamalt« a »Diastalt« pro sladové výrobky.
(Nález ze dne 19. května 1927 č. 9865.)
Prejudikatura: Boh. 3319/24, 1853/23, 3318/24 adm. a j.
Věc: Firma Zámecký pivovar a sladovna B. M. v B. (adv. Dr. Kar. Altmann z Prahy) proti ministerstvu obchodu (odb. r. K. Weber, za spolužal. firmu G. akc. spol. v Praze adv. Dr. K. Fuchs z Prahy) stran ochranných známek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Spoluž. straně firmě G., akc. spol. v Praze, přiznává se na útratách sporu před tímto soudem částka 1500 Kč; stěžující si firma jest povinna zaplatiti tuto částku spolužal. straně do rukou Dra. Karla Fuchse, adv. v Praze, do 14 dnů ode dne doručení tohoto nálezu pod následky exekuce.
Důvody: Na základě nál. Boh. 3319/24 adm. vydal žal. úřad rozhodnutí, nyní nař., v němž vyhověv žalobě, prohlásil zápis známky č. 18.073/Praha za právně neúčinný a nařídil její výmaz, uznav st-lku povinnou k náhradě útrat sporu. Současně zamítl úřad návrh st-lky, opřený o § 30 známk. zák., učiněný v řízení, zahájeném po vydání cit. nál.
Rozhodnutí to opřel žal. úřad těmito důvody:
»Především bylo zjistiti, zda, jak tvrdí firma M., slovo »Diamalt« jest pokládati za volnou značku dle § 3 č. 3 známk. zák., resp. za nedistinktivní označení dle § 1 známk. zák. V té příčině sluší uvésti, že změna otázek navržená touto firmou jeví se býti úplně zbytečnou, poněvadž otázky nadhozené ministerstvem směřují jasně ke zjištění skutkových okolností, dle nichž teprve min. má rozhodnouti. Tyto okolnosti byly také konečným šetřením zjištěny a firma M. vyjadřující se o výsledcích takového šetření, více na svých návrzích a otázkách netrvala. Dlužno tedy míti za to, že od návrhu jich upustila. Dotázané obch. komory předložily se svými zprávami dopisy jednotlivých firem, jež až na nepatrné výjimky téměř všechny popřely, že by slovo »Diamalt« platilo v obchodě za volné označení, nebo pouze za všeobecně užívané jméno určitého druhu zboží, nýbrž udávají, že »Diamalt« jest označení pro sladový výtažek, vyráběný ve starém Rakousku firmou H. ve Š. u Vídně, jehož výrobu a označení »Diamalt« přejala po převratu pro Československo firma G. a spol. v Praze. Již z těchto průvodních prostředků dospívá min. k přesvědčení, že označení »Diamalt« za volnou značku podle § 3 č. 3 známk. zák. nelze pokládati, naopak, že jest v obchodě známo jako chráněná známka fy. H. a firmy G., akc. spol. v Praze a že tudíž platí za označení zboží (sladových výtažků), pocházejícího z určitého podniku a že takovým označením bylo i v době registrace známky č. 16449/Praha, t. j. dne 18. dubna 1921. Tehdy již byla zapsána známka »Diamalt« pro firmu H. a to původně dne 29. října 1901 u obch. komory ve Vídni pod č. 15223. Tato známka byla dne 4. října 1911 obnovena a dne 15. července 1919 ohlášena pro oblast republiky čsl. Platí tedy i v republice Čsl., byvši dne 12. dubna 1922 u obch. komory v Praze pod č. 19328 obnovena, známka ta dodnes. Vzhledem pak k tomu, že bylo slovo »Diamalt« od r. 1901 až do dne zápisu známky č. 16449/Praha v republice Čsl. jako známka chráněno, jest vyloučeno, aby nabylo v té době označení »Diamalt« povahy volné značky dle § 3 č. 3 znám. zák. St-lka pak prokázala potvrzením firmy H., že dala známku č. 16449 zapsati se svolením fy. H. a nemůže býti pochybnosti o tom, že známka tato je po právu zapsána. K námitce firmy B. M., že když známka »Diamalt« zapsána byla pro firmu H., nemůže dle analogie § 7 známk. novely býti známka stejná, nebo k záměně podobná, pro stejný druh zboží zapsána pro jinou firmu ani se svolením majitelky původně zapsané známky, nelze přihlížeti, poněvadž § 7 známk. novely mluví výslovně jen o známce již vymazané a to dle § 21 lit. a, b, c, a stanoví lhůtu dvou let ode dne výmazu původně zapsané známky. Na případ žalující firmy nelze ustanovení to vztáhnouti. Rovněž nelze spatřovati ve známce č. 16449 deceptivní označení podle § 3 č. 4 znám. zák., poněvadž obsah známky tvořící slovo »Diamalt« samo o sobě žádný klamný údaj neobsahuje a nespadá pod pojem deceptivnosti podle § 3 č. 4 znám. zák., že snad známka »Diamalt«, jak tvrdí firma M., jest známou určitému okruhu konsumenstva jako značka pro výtažek firmy »Diamalt« A. G. v Mnichově. Ostatně, jak již výše dovoděno, min. pokládá konaným šetřením za zjištěno, že v tuzemsku platí v obchodních kruzích, sladový výtažek odebírajících a prodávajících označení »Diamalt« jako značka firmy G., akc. spol., firmy, která výrobu i označení tohoto sladového výtažku pro Československo převzala od firmy H. ve Vídni, která dosud známku »Diamalt« pro ČSR má chráněnu a dala i své svolení firmě G., známku stejného znění dáti si pro ČSR. chrániti. Nelze tedy také známku č. 16449/Praha pokládati za nedistinktivní podle § 1 znám. zák. Ze by snad známka č. 16449 vykazovala deskriptivní údaje odporující § 1 znám. novely, nelze též tvrditi, poněvadž především slovo »Diamalt« má ráz označení fantasijního a nevyskytuje se ostatně ve znění známky č. 16449 výlučně, ježto známka vykazuje kromě slova toho vícekrát nadepsaného ještě firmu žalující a tři obrázky klasů v rámečku, V celém tomto obsahu známky nelze spatřovati žádnou deskriptivnost odporující § 1 cit. známk. novely. Ministerstvo nemá tudíž důvodů, aby zavedlo řízení dle § 21 lit. d) znám. zák. směřující k výmazu známky z moci úřední. Pokud se týče záměnné podobnosti obou známek, totiž známky č. 16449/Praha a známky č. 18073/Praha, jest min. vázáno názorem nss-u vysloveným v nál. Boh. 3319/24, že pokud slova ve známkách mají ráz individualisujících označení, jest přihlížeti k okolnosti, že slova taková utkví v oku i paměti konsumenta a že týž hledá a žádá v obchodě zboží pod tímto jménem a že při spatření jména nebo slova, slovu tomu k záměně podobného, jest schopen zaměniti obě známky, resp. pokládati je za známky jednoho a téhož podniku, byť i ostatní obsah jejich lišil se od sebe sebe více. Za takové označení pokládati jest ve známce č. 16449/Praha slovo »Diamalt.« Sluší proto uvážiti, zda může nastati záměna, předloží-li se konsumentu v obchodě zboží označené známkou č. 18073, nesoucí slovo »Diastalt«. Slovo »Diastalt«, jakkoliv utvořeno jest patrně od adjektiva diastaltický, značící roztahující, rozestupující se, přece vzhledem k tomu, že se jedná o slovo starořeckého původu, tedy pocházející z jazyka mrtvého, dnes již málo známého, jmenovitě širším vrstvám obchodním, a původu cizího, možno označiti za slovo fantasijní, jehož význam a původ nepochopí jistě značná většina současných odběratelů sladového výtažku, jím označeného. Nelze tedy ve slově tom spatřovati žádné označení deskriptivní podle § 1 znám. novely, nehledě ani k tomu, že by i těžko bylo nějaký určitý a jasný smysl slovu tomu, jmenovitě i se vztahem na chráněné jím zboží dávati. Že by slovo »Diastalt« bylo volnou značkou podle § 3 č. 3 znám. zák. neb z jiného důvodu samo o sobě zápisu neschopno, firma M. netvrdí, uvádějíc pouze, že musí slovo »Diastalt« každému zůstati volným z důvodu § 1 znám. novely. Vzhledem k uvedenému sluší slovo »Diastalt« pokládati za individualisující označení, za označení fantasijní a sluší tedy posuzovati jeho záměnnou podobnost se slovem »Diamalt.« Tu pak nemůže býti pochybnosti, že obě slova jsou si k záměně podobna. Mají stejnou většinu písmen a liší se jen v písmenech prostředních, totiž tak, že ve slově »Diastalt« jest písmeno »m« ze slova »Diamalt« nahrazeno dvěma písmenami jinými ,totiž »s« a »t«. Tento rozdíl jest zajisté nepatrný a nelze vyloučiti, že konsument při povrchní pozornosti, jakou známce věnuje, zamění následkem tohoto nepatrného rozdílu obě známky navzájem, nebo že je bude pokládati za známky téhož podniku. Tím jest dána ovšem i záměnná podobnost mezi známkami čís. 16449/Praha a č. 18073/Praha, ježto nelze za těchto předpokladů podle nálezu nejvyššího správního soudu k ostatním součástkám těchto známek přihlédnouti. Vzhledem k tomu, co uvedeno, bylo známku č. 18073/Praha podle § 3 znám. novely uznati za nezpůsobilou registrace, zápis její od původu prohlásiti neúčinným a naříditi její výmaz ze známkového rejstříku. Návrh firmy M., že ona jest vzdor existenci starší známky č. 16449 oprávněna své známky č. 18073 užívati, jest návrhem určovacím, jenž není přípustným v řízení o žalobě dle § 3 známk. novely a bylo jej vzhledem k tomu, jakož i vzhledem k výsledku žaloby zamítnouti.«
Stížnost k nss-u především vytýká, že žal. úřad neprávem zamítl protinávrh stěžující si strany, učiněný v řízení správním, aby podle § 30 znám. zák. bylo určeno, že st-lka jest oprávněna používati své známky č. 18073/Praha přes existenci starší, pro stejný druh zboží zapsané známky protistrany č. 16449/Praha. V té příčině sluší uvésti toto:
Podle znění § 30 znám. zák. rozhoduje min. obch. 1. otázku, zda přísluší někomu výhradní právo k používání známky, 2. otázku, týkající se priority a převodu práva k používání známky, 3. otázku, zda zapsané známky může býti použito osobou třetí pro jiný druh zboží.
Se zřetelem k tomu, že v daném případě se nejedná o jiný druh zboží, nýbrž o týž a že se nejednalo ani o otázku priority a práva převodu známky st-lky, sluší míti za to, že opřela svůj určovací návrh o ustanovení § 30 shora uvedeného sub 1., t. j. že se jím domáhala určovacího výroku o tom, že jí přísluší výhradné právo k užívání známky č. 18073/Praha i tehdy, bude-li uznáno právem, že známka protistrany č. 16449 byla zapsána ve shodě se zákonem. Avšak právě opaku, totiž znemožnění užívání známky č. 18073/Praha st-lkou, domáhala se svojí petitorní žalobou protistrana. Vyhovění této žalobě judikátním výrokem o tom, že zápis známky č. 18703/Praha stal se protiprávně a že tudíž známka ta nepožívá více ochrany podle práva známkového, vylučuje však svojí povahou možnost výroku, že přes to má známka ta nadále požívati této ochrany, neboť vydáním takového výroku bylo by rozhodnutí ve věci samé, jehož se firma G. domáhala, zřejmě paralysováno. Dospěl-li tudíž žal. úřad k vyhovění žaloby petitorní, musel současné zamítnouti shora zmíněný určovací návrh st-lčin. Vytýká-li stížnost, že tak učinil neprávem, nelze jí přisvědčiti.
V dalším svém obsahu vytýká stížnost nezákonnost a podstatnou vadnost provedeného řízení spočívající v tom, že žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí, neřídil se právním názorem, vysloveným v nál. Boh. 3319/24, t. j. že nezjistil, pokud se týče nezjišťoval náležitě, zdali slova »Diamalt« a »Diastalt«, vyskytující se ve sporných známkách, jsou deskriptivní podle § 1 známk novely, resp. zdali nejsou volnou značkou podle § 3 č. 3 známk. zák., a že nesprávně řešil výtku st-lky, že známka »Diamalt« není distinktivní (§ 1 známk. zák.). Konečně vytýká stížnost úsudku žal. úřadu o podobnosti obou slov formální vadnost.
Zabývajíc se otázkou, zdali slovo »Diamalt« jest posuzovati jako značkou volnou, vytýká stížnost, že řízení správní trpí podstatnou vadou proto, že otázky, které byly za účelem tohoto zjištění dány obch. komorám, byly stilisovány přes odpor st-lky nesprávně, ježto formulací jich přenesl žal. úřad na komory, resp. na zúčastněné kruhy obchodní řešení otázky právní a nikoliv skutkové, jak byl po zákonu jedině oprávněn; dále vytýká stížnost, že nař. rozhodnutí neprávem konstatuje, že st-lka od tohoto svého odporu proti formulaci zmíněných otázek v dalším řízení upustila.
Stížnosti nutno přisvědčiti potud, že žal. úřad předložil zúčastněným kruhům obchodním skutečně otázku právní, t. j. dotaz, zdali slovo »Diamalt« lze považovati za značku volnou podle § 3 č. 3 znám. zák., ač po zákonu měl zjišťovati toliko okolnosti skutkové, t. j. jen, zdali slovem tím jest označováno zboží určitého původu neb zdali je slovo to všeobecně obvyklé jako označení určitého druhu zboží. Přes to však nemohl nss tento postup žal. úřadu uznati za vadný podstatně podle § 6 zák. o ss, ježto ze zpráv podaných obch. komorami a z odpovědí jednotlivých interesentů jest zřejmo, že zúčastněné kruhy obchodní pojaly podstatu dotazů žal. úřadem učiněných správně a že se vyjádřily o faktech rozhodných. Když se takto žal. úřadu dostalo z kruhu interesentů potřebných faktických podkladů pro řešení zmíněné právní otázky, pak mohl si ji právem sám zodpověděti, a nepřesná stylisace jeho dotazu neměla nijakého vlivu na utvoření jeho úsudku. To st-lka patrně také již v řízení správním sama nahlédla, neboť ve svém podání ze 6. prosince 1924, v němž se vyjádřila o materiálu předloženém obch. komorami, nenamítala již ničeho proti formulaci otázek. Žal. úřad mohl proto právem míti za to, že na svých návrzích netrvala a vyslovil-li to v nař. rozhodnutí, nelze míti za to, že pro tento svůj úsudek neměl opory v provedeném řízení.
V dalším svém obsahu, zabývajíc se otázkou distinktivity slova »Diamalt« vytýká stížnost (bod IV), že žal. úřad nesprávně pojal a vyřešil námitku st-lky, že toto slovo nebylo v době svého zápisu jako známka ochranná, t. j. dne 18. dubna 1921, podle § 1 zák. známk. distinktivní, ježto nebylo způsobilé rozlišiti výrobky pocházející z podniku v D. od jiných stejnorodých výrobků, pocházejících z podniku firmy H.
Tato výtka spočívá na mylném pojetí a výkladu § 1 známk. zák. Podle tohoto ustanvení je totiž pro otázku distinktivní určité značky jako známky ochranné rozhodným jedině, zdali značka ta jest vůbec způsobilá rozlišiti zboží jí chráněné. Jedině tato okolnost jest pro otázku distinktivnosti té které značky směrodatná. Případ, že při používání známky, mající tuto způsobilost in abstracto, může tím, že jest zapsána a používána několika různými podniky pro týž druh zboží, vzniknouti fakticky omyl o původu zboží, nemá s otázkou distinktivity podle § 1 známk. zák. nic společného, nýbrž má význam toliko pro otázku podobnosti známek podle § 3 známk. novely. Uvésti otázku tu in judicium není však povolán ani úřad z moci úřední, ani strana, která má zájem na používání známky jejím majitelem, není-li právě držitelem starší známky, kvalifikovaným podle § 3 známk. novely. Tím však, pokud jde o známku »Diamalt« v relaci, o kterou se tu jedná, není podle přednesení samotné st-lky tato, nýbrž firma H. Ta však podle správních spisů nejen že žalobu podle § 3 známk. novely nepodala, nýbrž dokonce dovolila protistraně užívání známky, o niž tu je spor. Žal. úřad mohl tudíž námitku st-lky formelně sice opřenou o § 1 známk. zák., věcně však spočívající na § 3 známk. novely právem zamítnouti a učinil-li tak, vysloviv, že neshledal závad s hlediska § 1 známk. zák., nelze mu proto činiti důvodných výtek, ani formelních ani věcných. Není proto stížnost, pokud jde o šetření provedené žal. úřadem o povaze slova »Diamalt« a o úsudek v této příčině čerpaný s hlediska §§ 1 a 3 č. 3 známk. zák., důvodnou.
Pokud jde o povahu slova »Diastalt«, vyslovil žal. úřad jednak, že slovo to není deskriptivní dle § 1 známk. novely, nýbrž že jest je považovati za pojmenování fantasijní, jednak že se otázkou, zdali jest značkou volnou podle § 3 č. 3 známk. zák. nezabýval, poněvadž otázka ta v řízení správním nebyla relevována. Stížnost brojí proti tomuto výroku v obou směrech.
Nss nemohl ani tyto výtky uznati důvodnými.
Pokud žal. úřad popřel deskriptivní charakter slova »Diastalt«, nelze jeho úsudek v té příčině označiti jako nelogický, když o slovu »Diastalt«, jak je pojato do známky st-lčiny — což ostatně ani stížnost sama netvrdí — nelze míti za to, že je převzato bezprostředně a bez jakékoliv změny z jazykového materiálu všeobecně přístupného. Okolnost, že slovo to snad obsahuje nějaký deskriptivní prvek nebo poukazuje na svůj původ z daného materiálu jazykového, nevylučuje podle stálé judikatury tohoto soudu ještě úsudek, že jest přes to utvořeno invencí svého původce (srv. na př. nál. Boh. 1853/23 adm.). Nelze proto úsudek žal. úřadu, že slovo »Diastalt« má povahu výrazu fantasijního, uznati za vadný. St-lka ovšem má za to, že slovu »Diastalt« přes to nelze upírati charakter deskriptivní a to pro jeho podobnost se slovem »Diastat«, které min. obch. v jiném sporu prohlásilo za odporující § 1 známk. novely. Námitkou tou ocitá se však stížnost mimo rámec daného sporu. Předmětem sporu byla otázka, jsou-li si k záměně podobny dvě kombinované známky, z nichž jedna obsahuje slovo »Diamalt« a druhá slovo »Diastalt«, a to právě pro podobnost těchto slov. Při tom ovšem musil žal. úřad přihlížeti k tomu, má-li slovo »Diastalt« ráz individuálního specifického pojmenování zboží určitého původu nebo je-li označením deskriptivním, jak tvrdila st-lka. Řeše tuto posléz uvedenou otázku, nemůže však úřad se zabývati tím, zda snad toto slovo (»Diastalt«) vykazuje záměnnou podobnost s třetím slovem (»Diastat«), zda toto je povahy deskriptivní a z toho, že by tomu tak snad bylo, usuzovati i na deskriptivnost slova »Diastalt«. Vždyť deskriptivnost určitého slova musí býti posouzena jen podle významu a útvaru tohoto slova samotného a při tom není příčiny ke zkoumání případného deskriptivního charakteru slova jiného, třeba sebe podobnějšího onomu slovu, o které jde. Žal. úřad — jak již bylo uvedeno — otázku, zda slovo »Diastalt« je označením fantasijním či deskriptivním, rozřešil způsobem bezvadným a tím si zjednal pro řešení sporu dostatečný podklad.
Má-li snad stížnost za to, že rozhodnutím min. obch. z 12. dubna 1924, vydaným na základě nál. Boh. 3318/24 adm., stanoven byl nějaký prejudic pro řešení přítomného sporu tím, že spor o nezpůsobilosti slova »Diastalt« k registraci byl již rozřešen a že rozhodnutí to musí být vzato i za podklad pro rozhodnutí nynější, přehlíží, že spor ten byl veden mezi jinými stranami a že cit. rozhodnutí nemůže být závažné pro spolužalovanou stranu, která neměla možnosti proti němu se brániti. Tato okolnost by snad mohla mít význam, kdyby šlo o výmaz známky st-lčiny č. 18073/Praha z moci úřední z důvodu § 1 známk. novely; tu by snad min. obch. mohlo z toho, že jeho cit. rozhodnutí vešlo v právní moc vůči st-lce, dovozovati jisté konsekvence, — pro spor nynější však moment ten je bez významu.
Pokud jde konečně o výrok žal. úřadu učiněný ohledně slova »Diastalt« se vztahem na § 3 známk. novely, vytýká stížnost po formelní stránce, že skutkové zjištění žal. úřadu, že námitku, že slovo »Diastalt« jest značkou volnou, v řízení správním nevznesla, odporuje správním spisům. V té příčině nelze stížnosti přisvědčiti, neboť z obsahu správních spisů se podává, že výtka taková nebyla skutečně v řízení správním se žádné strany vznesena.
Stížnost má ovšem za to, že žal. úřad ani v tomto případě nebyl sproštěn povinnosti, zjednati si v té příčině jasno, ježto prý nál. Boh. 3319/24 označil otázku, zdali slova »Diamalt« a »Diastalt« nemají povahu značek volných, za rozhodnou a tím uložil žal. úřadu povinnost, aby v té příčině provedl šetření a rozhodl. Než toto pojetí nálezu posléze zmíněného nepovažuje nss za správné. V nálezu tom vyslovil nss ovšem, že způsobilost býti pojímánu jako individualisující pojmenování určitého druhu zboží, nebude lze upírati ve známkách kombinovaných t. zv. slovům fantasiiním v pravém slova smyslu, t. j. slovům, která byla invencí svého původce utvořena právě za tím účelem, aby původ zboží označovala, že však nebude možno v duchu zákona přiznati ji slovům, která jsou volnými značkami ve smyslu § 3 č. 3 známk. zák. nebo která jsou deskriptivní podle § 1 známk. novely z r. 1895. Tím však odůvodnil nss toliko svůj názor o právním stanovisku, s jakého jest zkoumati podobnost známek kombinovaných, nevyslovil však nikterak, že okolnosti tu dotčené musí úřad vždy i bez návrhu stran vyšetřovati. Naopak sluší míti za to, že potřeba takového šetření závisí — jako v každém sporu — vždycky na konkrétních návrzích stran. Když pak st-lka, jak žal. úřad správně konstatoval, návrhu ohledně slova »Diastalt« s hlediska § 3 č. 3 známk. zák. neučinila, nebyl žal. úřad povinen šetření taková konati a neučinil-li tak, nejednal proti § 7 zák. o ss.
Pokud jde konečně o vlastní spornou otázku, totiž zdali slova »Diamalt« a »Diastalt« jsou si podobna podle § 3 známk. novely, nemohl nss ani tu dáti stížnosti za pravdu. Předem nelze přisvědčiti jejímu tvrzení, že žal. úřad se nezabýval sluchovým dojmem obou těchto slov. Nic podobného z nař. rozhodnutí vyvoditi nelze. Pravý opak plyne z jeho obsahu, v němž žal. úřad dovozuje podobnost uvedených slov, vytýkaje, že slova tato mají tutéž slabiku počáteční, že končí i stejnou slabikou písmen, kdežto rozdíl jejich že spočívá u slova »Diamalt« toliko v hlásce »m«, u slova »Diastalt« pak v hláskách »s« a »t«, umístěných mezi slabikou počáteční a skupinou písmen slova ta zakončujících. Tento úsudek jako ryze skutkový může nss přezkoumati jedině s hlediska § 6, druhého odst. zák. o ss. Že by slova »Diamalt« a »Diastalt«, jak je žal. úřad porovnával, neodpovídala skutečně obsahu sporných známek tak, jak jsou zapsány v rejstříku známkovém, a tudíž i obsahu správních spisů, nss neshledal a také stížnost to netvrdí. Že pak úsudek žal. úřadu o podobnosti těchto slov i přes rozdíly, které vykazují, tak, jak je obsažen v nař. rozhodnutí, jest logicky zřejmě nesprávný anebo nemožný, nelze uznati. Proto nedá se nař. rozhodnutí ani v této jeho části vytýkati podstatná vadnost podle § 6 zák. o ss.
Stížnost jest tudíž ve všech směrech bezdůvodná a bylo ji zamítnouti. Výrok o útratách řízení spočívá na § 40 zák. o ss.

Citace:

č. 6569. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 882-888.