NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 71.

Předražování. Čaj jest předmětem potřeby, chráněným proti předražování.
(Rozh. ze dne 4. srpna 1919, Kr I 168/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po veřejném líčení zmateční stížnost obžalované Anny Z. do rozsudku krajského soudu v Táboře, jímž stěžovatelka byla uznána vinnou přečinem dle § 20 č. 2a) cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z.
Důvody:
Předmětem jednání při části zmateční stížnosti soudnímu roku vyhražené je otázka, náleží-li čaj k předmětům potřeby po rozumu § 20 cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. K otázce té dlužno přisvědčiti. Dle § 1 cís. nař. rozumějí se výrazem »předměty potřeby« věci movité, sloužící přímo nebo nepřímo životním potřebám lidí a domácích zvířat. Náležitost nezbytnosti, vyžadovaná ještě v císařském nařízení ze dne 7. srpna 1915 č. 228 ř. z., se v nyní platném předpisu zákonném nevyslovuje. K předmětům sloužícím životním potřebám náležejí však přirozeně v prvé řadě veškeré poživatiny, t. j. vše, co jest způsobilo a určeno ukojiti základní živočišnou nutnost lidského těla, přijímati v sebe potravu a nápoje. Bylo-li pak v dobách normálních v tom směru možno rozlisovati mezi potravinami v užším slova smyslu, jež jsou požívány za účelem uspokojení potřeby lidského těla po výživných látkách, a mezi pouhými pochutinami, tož vyživovací poměry vyvolané válkou setřely, tento rozdíl prakticky takměř naprosto, nutíce namnoze sahati náhradou výživných potravin k pouhým pochutinám, aspoň zdánlivě a dočasně uspokojujícím potřebu prvých. Za stižených poměrů vyživovacích musí býti proto vše, co slouží výživě neb potřebám lidí, k tomuto účelu využitkováno, tedy třeba i předměty, které za normálních časů byly luxusními. Nezáležíť na tom, zda ten který předmět obsahuje všechny nezbytné výživné látky, je-li jeho výživnost větší nebo menší, zda jest hlavním neb vedlejším pokrmem neb slouží-li jako součástka jiných prostředků životních neb jako náhrada za ně. Rozhodným jest jen, zda jednotlivý předmět vyhovuje účelům výživy neb potřebám člověka vůbec, což o čaji zajisté popírati nelze, byť i snad nebyl potravinou sytící. Než nehledě ani k této úvaze a kdyby se i čaj pokládal za pouhé dráždidlo, jímž ostatně není, poněvadž se ho jako takového výhradně neužívá, vždy ještě byl by čaj předmětem potřeby ve smyslu citovaného zákona vzhledem k prostému faktu rozsáhlé rozšířenosti jeho požívání. Vlastnosti té nemohla by čaj zbaviti ani okolnost, že požívati čaje není obvyklo ve všem obyvatelstvu, poněvadž stačí, že jeho požívání je potřebou značné části jeho vzhledem ke zvykům, osobním náhledům a vkusu resp. chuti vrstev nesporně širokých, ani že za určitých podmínek jeho požívání není po stránce zdravotní nezávadno, poněvadž okolnost ta vyskytuje se také při jiných předmětech, jimž tou dobou nedá se upírati ráz předmětů potřeby, ani konečně okolnost, že se čaj z nouze nahražuje všelikými domácími bylinami; mohlať by okolnost tato přicházeti v úvahu jen jakožto moment odůvodňující také pro tyto náhražky povahu předmětů potřeby, ale nikoliv jako moment, jenž by rušil vlastnost tuto při čaji, a poněvadž omezovati pojem předmětů potřeby na věci jinými nenahraditelné příčilo by se nejen znění zákona, náležitost tu nevytyčujícímu, nýbrž i jeho duchu a smyslu, nesoucímu se k zabezpečení obyvatelstva předměty životní potřeby, kterýžto účel by byl fakticky zmařen, kdyby se připustily výjimky po rozumu zmíněné výhrady. Dle řečeného předpokládal soud nalézací správně, že čaj dlužno čítati k předmětům, jejichž předražování zakázáno je v § 20 cís. nařízení.

Citace:

Čís. 71. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 110-111.