Čís. 16641.

Spořitelny (zák. č. 302/1920 Sb. z. a n.).
Obchody spořitelny ve smyslu zák. č. 302/1920 Sb. z. a n., které nejsou v jejích stanovách uvedeny jako dovolené uložení přebytků spořitelny, odporují zákonu a jsou nicotné (§ 879 obč. zák.). Za uvedené podmínky jde o nicotné jednání, převzala-li spořitelna za svého komitenta záruku vůči třetím osobám z jeho obchodního styku, i kdyby převzetí záruky bylo podloženo jiným úvěrovým jednáním.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1938, Rv II 364/35.)
Žalovaná spořitelna se žalobci zaručila za zaplacení 17 000 Kč Janem P., který uvedenou částku byl žalobci dlužen za dodaný automobil. Tvrdě, že Jan P. jest žalobci ještě dlužen 5 730 Kč, domáhá se žalobce na žalované spořitelně zaplacení uvedené částky s příslušenstvím. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Podstatou sporu jest otázka, zda smlouva z 28. dubna 1931, kterou žalovaná »Obecní spořitelna v L.« převzala vůči žalobci záruku za dlužníka Jana P. do výše 17 000 Kč ve smyslu kupních podmínek o koupeném automobilu, je platná či nikoli. Odvolací soud souhlasí s názorem prvého soudu, že tu nejde o asignaci nebo převzetí dluhu, ježto poukaz v záruční listině, že se záruka přejímá z příkazu dlužníkova, obsahuje pouze motiv, jenž vedl žalovanou k dojednání rukojemské smlouvy, nemění však nic na její podstatě. Odvolací soud sdílí také právní názor, že tato rukojemská smlouva je neplatná. Není sporu o tom, že žalovaná je spořitelnou podle zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 302 Sb. z. a n., takže je vázána při zužitkováni peněz z vkladů i z vlastního jmění ustanovením § 15 uved. zák. Podle něho může tudíž pří hospodaření s vklady nebo s vlastním jměním užíti jen způsobů stanovených buď přímo zákonem, anebo povolených státní správou. Žalovaná spořitelna schválením stanov ministerstvem vnitra dosáhla práva užiti pro umístění peněz jen ukládacích způsobů uvedených v §§ 50 až 60 stanov, k jiným způsobem by musila míti zvláštní povolení státní správy za současného doplnění stanov. Mezi dovolenými způsoby hospodaření žalované spořitelny, jež jsou ve stanovách taxativně vypočteny, není oprávnění k přejímání rukojemství za pohledávky nebo vydávání záručních listin. K tomu nedostala ani dodatečné povolení státní správy, jak je viděti ze zprávy ministerstva vnitra z 31. října 1934. Závazek rukojemský, o nějž žalobce opírá svůj nárok, odporuje tudíž zákonu č. 302/1920 Sb. z. a n. a rukojemská smlouva, jíž žalovaná vybočila z mezí zákona, jest podle § 879 obč. zák. nicotná. Žalobce sice uvedl, že v souzeném případě nešlo o pouhé poskytnutí záruky, nýbrž o poskytnutí úvěru dlužníku Janu P. a vkladní knížkou resp. hotovostí, jež J-ová deponovala u žalované spořitelny jako záruku za úvěr povolený žalobcovu dlužníkovi. Než tu žalobce přehlíží, že pro právní posouzení souzeného sporu není rozhodující, jaký byl právní poměr mezi žalovanou spořitelnou a dlužníkem Janem P., a že to, zda pro žalovanou bylo dojednání dotčené rukojemské smlouvy riskantním obchodem, či nikoli, ježto měla pro svůj závazek z ní dostatečnou jistotu, nemá podle zákona č. 302/1920 Sb. z. a n. vlivu na rozhodnutí, zda je smlouva nicotná čili nic.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle zákona č. 302/1920 Sb. z. a n. sledují spořitelny zvláštní účel, totiž aby obecenstvu poskytovaly příležitost bezpečného ukládání a rozmnožování úspor (§ 2 dotč. zákona). Spořitelny jsou mimo to oprávněny přijímati do úschovy a správy jmění nezletilců, opatrovanců, veřejných fondů, nadací a korporací (§ 14 dotč. zákona). Proto provozují spořitelny své úvěrní obchody pod státním dozorem (§§ 11 a 19 zák.) a zřizují je s povolením státní správy toliko obce a okresy (§ 4 zákona). Hledíc na to, co řečeno, musí se také zužitkování uložených peněz u spořitelny díti způsobem, který poskytuje dostatečnou jistotu. Předpis § 15 dotč. zákona také stanoví, že zužitkování peněz uložených u spořitelny musí se díti způsoby poskytujícími dostatečné jistoty a uvádí pod a) až h) příkladmo takovéto způsoby, při čemž dále stanoví, že určitých způsobů, jakož i jiných způsobů zde neuvedených smí býti použito jen, pokud spořitelna k tomu dosáhne povoleni státní správy. Také § 49 stanov žalované spořitelny předpisuje, že pro umístění peněz může užíti spořitelna ukládacích způsobů v §§ 50 až 60 uvedených, jiných způsobů pak jen tehdy, pokud by k tomu dosáhla povolení státní správy za současného doplnění stanov. V dotčených předpisech není pak uvedeno jako dovolené uložení přebytků spořitelny převzetí záruky za komitenty vůči třetími osobám z jejich obchodních styků. Správně dovodil tudíž odvolací soud, že takovýto obchod není podle stanov žalované spořitelny dovolen a odporuje zákonu a je proto nicotný podle § 879 obč. zák., ježto, i kdyby byl podložen jinými úvěrovým jednáním, přináší možnost sporu a tím ohrožení bezpečnosti vkladu.

Citace:

č. 16641. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 94-95.