Čís. 1077.

Ustanovení §u 216 tr. zák. nepřichází v úvahu při zločinu podílnictví na krádeži.
Přestupek dle §u 459 tr. zák. spáchaný výbuchem ručního granátu poblíže stodoly.
Pouhá žádost za potrestání, vznesená u vyšetřujícího soudce tím, kdo byl při výslechu (sčelení) uražen, jest žádostí ve smyslu §u 530 tr. zák.
Tím, že v obžalovacím spisu na trestné činy, stíhané veřejným obžalobcem, bylo navrženo, aby vzat byl zřetel též na činy soukromožalobní, nebylo ohledně těchto promlčení přerušeno.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1923, Kr II 687/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Josefa K-a do rozsudku krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 27. července 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podílnictví na krádeži dle §§ 185 a 186 a) tr. zák. a přestupky §§ 411 tr. zák., 459 tr. zák. a 496 tr. zák., pokud napadla rozsudek nalézacího soudu v odsuzujícím výroku pro §§ 185, 186 a) tr. zák. a §§ 411 a 459 tr. zák., vyhověl jí však, pokud napadla odsuzující výrok pro přestupek §u 496 tr. zák. a obžalovaného z obžaloby pro tento trestný čin dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sprostil. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Důvod zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. uplatňuje stížnost neprávem, neboť s hlediska skutkové podstaty zločinu podílnictví na krádeži, jíž jednání stěžovatelovo bylo rozsudkem podřaděno, nelze použíti ustanovení §u 216 tr. zák., které zmateční stížnost, dovozujíc, že stěžovatel jako manžel, nemohl Františku K-ovou udati, patrně má na zřeteli.
Skutkovou podstatu přestupku dle § 459 tr. zák. spatřuje rozsudek v tom, že stěžovatel přivedl poblíže stodoly k výbuchu ruční granát. Zmateční stížnost tvrzením, že stěžovatel přivedl granát k výbuchu v širém poli, by zabránil neštěstí, a poukazem na domnělý svědecký údaj Karla R-a, dle něhož prý svědek při výbuchu nebyl a slyšel jen detonaci, konečně námitkou, že nebyla vůbec tvrzeno (zjištěno), v jaké vzdálenosti od stodoly granát vybuchl, neprovádí námitky důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., jehož se dovolává číselně, neboť se tu vesměs ocitá v příkrém rozporu se skutkovým zjištěním rozsudkovým. Toto zjištění opřeno jest v rozsudkových důvodech jednak o vlastní zodpovídání se stěžovatelovo, jednak o svědecký údaj Karla R-a, který však nezní tak, jak jej uvádí zmateční stížnost, nýbrž v ten smysl, že stěžovatel vypálil ruční granát poblíže stodoly a svědek že slyšel ránu. Zjištění to opravňovalo nalézací soud již samo o sobě k závěru, že stěžovatel mohl svým jednáním dozajista přivoditi nebezpečí ohne, podřadil tudíž nalézací soud jednání to právem skutkové podstatě přestupku §u 459 tr. zák. Nelze proto neúplnost řízení a rozsudku spatřovati v nedostatku přesného zjištění vzdálenosti výbuchu od stodoly; stačí rozsudkové zjištění, že se tak stalo poblíže stodoly, a je pak bezpředmětnou i další námitka zmateční stížnosti, že výbušná průbojnost byla u ručního granátu pouze přízemní, nepůsobíc ani do výše ani do velkých vzdáleností; zmateční stížnost dovolává se tu skutečností, kterých nejen rozsudek nezjišťuje, nýbrž které ani za řízení zjištěny, pokud se týče ani samotným stěžovatelem tvrzeny nebyly a pro posouzení trestnosti stěžovatelova činu jsou vůbec bezvýznamnými. Konečně odporuje zmateční stížnost i rozsudkovému výroku, jímž stěžovatel uznán byl vinným přestupkem proti bezpečnosti cti ve smyslu §u 496 tr. zák. Stížnost jest bezpodstatná, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 c) §u 281 tr. ř. dovozuje, že pouhá žádost za potrestání, vznesená, jako tomu bylo v tomto případě u vyšetřujícího soudce, nenahrazuje formální soukromé obžaloby, která dle názoru zmateční stížnosti musí býti výslovným prohlášením soukromého obžalobce u příslušného (okresního) soudu, že žaluje pro urážku na cti, že chce jako obžalobce provésti trestní při. Poukázati lze proti tomuto názoru na ustanovení prvého odstavce §u 46 tr. ř., dle něhož je tomu, komu bylo na jeho právu ublíženo, volno, aby u trestního soudu vznesl jako soukromý obžalobce písemně neb ústně žádost o trestní stíhání, a na předpis prvého odstavce § 451 tr. ř., dle něhož v řízení přestupkovém stačí všeobecný písemně neb ústně vznesený návrh na zákonné potrestání, který tudíž zákon má na zřeteli i všude tam, kde, jednaje o přestupcích neb o řízení přestupkovém, používá jinak výrazu »obžaloba«, jako na př. v §§ech 503, 530 tr. zák. Podmínkou jest arci, by návrh vznesen byl u soudu, není však příčiny k pochybnostem o tom, že této podmínce vyhovuje i návrh, k němuž, jako v tomto případě, došlo při výslechu uraženého soudcem vyšetřujícím. Dotyčné návrhy ze dne 2. května 1919 znějí jasně v ten rozum, že Františka R-ová žádá za potrestání Josefa K-a, protože ji (při konfrontaci) nazval sprosťačkou, Anna H-ová pak že žádá za jeho potrestání pro urážku, spočívající v tom, že ji rovněž při konfrontaci nazval prostitutkou. Tato prohlášení nelze zajisté pojímati jinak, než že žadatelky navrhují zákonné potrestání Josefa K-a, neboli, že ho žalují pro přestupek proti bezpečnosti cti, a je nepochopitelnou námitka zmateční stížnosti, že z obou záznamů bylo zjevno, že se soukromé žalobkyně domnívaly, že i ony urážky bude z úřední moci stíhati obžaloba veřejná. Bezpodstatnou je dále námitka, že soukromá obžaloba nebyla podána do tří dnů po urážce. Nehledě k tomu, že tu zmateční stížnost má patrně na zřeteli třídenní lhůtu dle posledního odstavce § 263 tr. ř., která však, je předepsána jen pro případy, v nichž došlo k obvinění obžalovaného z nového činu trestného při hlavním přelíčení, čehož nebylo v tomto případě, je ze spisů zřejmo, že oba soukromožalobní návrhy staly se téhož dne (2. května 1919), kterého stěžovatelem spáchány byly dotyčné činy trestné. Oprávnění nelze naproti tomu zmateční stížnosti odepříti, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti č. 9 b) §u 281 tr. ř. namítá, že trestnost činů, pro něž obžalovaný uznán byl vinným přestupkem proti bezpečnosti cti dle § 496 tr. z., pominula promlčením. Rozsudek se o otázce promlčení uvedených činů trestných vůbec nezmiňuje, ač bylo povinností nalézacího soudu, přihlížeti k ní z moci úřední. Zmateční stížnost ve shodě s trestními spisy uvádí, že stěžovatel o dotyčném obvinění vůbec nebyl slyšen, že, nehledě k oběma shora zmíněným protokolárním záznamům ze dne 2. května 1919, bylo teprve v obžalovacím spise ze dne 13. srpna 1919 navrženo, aby při hlavním přelíčení byl vzat zřetel na soukromé obžaloby Františky R-ové a Anny H-ové, a že proti stěžovateli nebyla vydána, pokud šlo o ono obvinění, ani obsílka. Ze spisů je dále zjevno, že v příčině obvinění toho nebyl proti stěžovateli předsevzat ani kterýkoli z ostatních úkonů soudních, jimiž se dle §u 531 tr. zák. promlčení přetrhuje, že tudíž stěžovatel pro obvinění to vůbec ve vyšetřování vzat nebyl. Poněvadž pak podmínky promlčení dle druhého odstavce citovaného §u lit. a), b) v tomto případě vůbec v úvahu nepřicházejí a stěžovatel dle spisů za promlčecí lhůty ani trestného činu nespáchal (§ 531 lit. c) tr. zák.), jsou veškeré zákonné podmínky promlčení dány a to i tehdy, mělo-li by se za to, že k urážkám, spáchaným u příležitosti stěžovatelovy konfrontace se soukromými žalobkyněmi, tedy v soudní úřadovně, došlo na místě, které předpisuje zvláštní slušnost, že tudíž má ohledně trestných činů, jimi spáchaných, místo trestní sazba tuhého vězení dle druhé věty § u 496 tr. z., při níž promlčecí lhůta činí dle §u 532 tr. zák. plný rok.

Citace:

č. 1077. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 38-41.