NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 4496.

Lze požadovati vrácení toho, co muž poskytl ženě ve společném soužití, jež bylo založeno za účelem budoucího uzavřeni manželství, k němuž pak z důvodů rázu majetkového a ethického nedošlo.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1924, R I 1091/24).
Žalobce sdílel několik let společnou domácnost se žalovanou, s níž hodlal též uzavříti sňatek. Ke sňatku však nedošlo, ač ze spolužití stran vzešlo děcko. Žalobce, byv nucen vystěhovati se z usedlosti žalované, domáhal se na ní zaplacení mzdy za práce konané v usedlosti a vrácení zápůjček, poskytnutých žalované. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ve věci dále jednal a ji znovu rozhodl. Důvody. Soud prvý zamítl žalobu, jsa toho názoru, že poměr žalobce k žalované, z kterého vzešlo také děcko, byl konkubinátem, tedy poměrem odporuiícím1 uznaným řádům společenským a dobrým mravům, a že proto uplatňování nároků o takový nedovolený poměr se opírajících jest vzhledem k předpisu § 879 obč. zák. nepřípustno. S názorem tím nelze však souhlasiti. Soud prvý především praví, že poměr, v jakém strany žily, odporuje uznaným řádům společenským a dobrým mravům. Nynější zákonodárství však nepohlíží, jak odvolatel správně uvádí na takový poměr s tohoto hlediska, nýbrž poměr takový výslovně uznává za přípustný a zákonu odpovídající. Neboť zákon ze dne 22. prosince 1920, čís. 689 sb. z. a n., jímž se mění některá ustanovení o pojištění dělníků pro případ nemoci, v § 6 (6) zaručuje poskytování pojišťovacích dávek příslušníkům rodiny, mezi nimiž mimo manžela, manželku a dítky uvedena jest i — »družka«. — Avšak i kdyby poměr mezi stranami pokládán byl za takový, za jaký jej pokládá soud prvé stolice, byl by nemravným jen tento poměr sám, smlouvy vzhledem k tomuto poměru se vztahující příčily by se dobrým mravům a uplatňování nároků z nich bylo by nepřípustno, na příklad, kdyby jedna strana druhé slíbila odměnu za to, že k uskutečnění poměru takového dojde, nebo že v něm po určitou dobu bude setrváno, nebo kdyby některá strana od druhé dala si slíbiti náhradu pro případ, že by tato přerušila smluvené spolužití. O takový nárok však v tomto případě nejde. Žalobce tvrdí, že se dohodl se žalovanou, že uzavřou spolu sňatek manželský, že z důvodu toho přestěhoval se do hospodářství žalované, konal tam práce, vnesl do hospodářství různé předměty a poskytl hotové zápůjčky, žalovaná však úmluvy nedodržela. Omluva uzavříti manželský sňatek, není nedovolenou, nemravnou, neboť zákon v § 45 obč. zák. takový vzájemný slib za platný uznává a nemohou proto také za nemravné pokládány býti nároky z takové úmluvy odvozované, ať již nároky žalobcem vymáhané posuzovati jest dle § 45, 46 nebo § 1431 obč. zák. nebo dle předpisů o náhradě škody.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Jest souhlasiti s právním názorem odvolacího soudu, jenž shledal, že předmětem žaloby není nárok, který by se příčil dobrým mravům vzhledem k předpisu §u 879 obč. zák. Podle souhlasného udání stran šlo jim vážně o to, by uzavřely spolu manželství a jen důvody majetkového a ethického rázu byly příčinou, že k sňatku nedošlo. Poměr faktického spolužití jako muž a žena, byť i v podstatě své příčící se dobrým mravům, nebyl stranám nikterak trvalým účelem a nebyl ani předmětem smlouvy, která by poměr ten umožnila nebo prodloužila a byla by arciť nemravnou, neboť poškozovala by veřejný zájem na udržení rodiny jako podkladu pro spořádané spolužití občanů. Obě strany však zamýšlejíce uzavříti sňatek, jemuž nebránila žádná nepřemožitelná překážka, neměly úmyslu udržovati nedovolený poměr, nýbrž upustily od spolužití dospěvše k poznání, že manželství nebylo by pro ně výhodným. Výtka nemravného počinu stíhá jinak obě strany stejnoměrně, nikoliv výhradně jen žalobce a nemůže mu býti proto bráněno, by se nedomáhal vrácení toho, co druhé straně, nikoliv za účelem nemravným, nýbrž za účelem dosažení manželství plnil nebo poskytl, a nebylo by slušno a spravedlivo, by se žalovaná strana na jeho úkor obohatila jednak prací, kterou v jejím hospodářství konal, jednak zápůjčkami, které jí v hospodářství poskytl, bude-li žalobce arciť s to svá tvrzení prokázati a jinak právně odůvodniti.

Citace:

č. 4496. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 815-816.