Čís. 6942.

Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Rozvrh přejímací ceny děje se podle zásad exekučního řízení, jinak však zůstává řízení řízením nesporným.
Připojil-li soudce v usnesení, jímž položil rok k rozvrhu, k výzvě k přihláškám sankci podle §u 210 ex. ř., nelze přihlížeti k nárokům církevních ústavů, jež nebyly přihlášeny (specifikovány). Okolnost, že patronátní břemena pomíjejí na odprodané nemovitosti, není ještě důvodem, by nemohla býti přikázána z přejímací ceny.
(Rozh. ze dne 30. března 1927, R I 142/27.)
V řízení o rozvrhu přejímací ceny za pozemky přiznané drobným pachtýřům podle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., zamítl soud prvé stolice návrh finanční prokuratury v zastoupení patronátu, by z přejímací ceny před jejím rozdělením byla vyloučena a na úrok uložena přiměřená částka odpovídající hodnotě patronátních závazků jako jistota, která by spolu se zbytkem kmene panství ručila pro budoucnost za řádné plnění patronátních povinností. Důvody: Návrh finanční prokuratury v zastoupení patronátu učiněný, — Čís. 6942 —
570
by z přejímací ceny přeci jejím rozdělením vyloučena a na úrok uložena byla přiměřená částka odpovídající hodnotě patronátních závazků jako jistota, která by spolu se zbytkem kmene panství ručila pro budoucnost za řádné plnění patronátních povinností, zamítá se proto, že dle rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 1849 sb. n. s. patronát co do práv i co do břemen zůstává u kmenového zbytku statku a ohledně nuceně odprodaných pozemků vůbec pomíjí. Ostatně patronát ve vložce čís. 778 desk zemských zapsán není а k listině nedoloženým a číselně neprokázaným nárokům v řízení rozvrhovacím nelze přihlížeti (§ 210 ex. ř.). V pořadí výsadním nebyly žádné nároky přihlášeny. Ohledně knihovně zajištěných církevních a nadačních břemen prohlásila finanční prokuratura, že na tato břemena z rozvrhované podstaty úhrady nežádá. Rekursní soud napadené usneseni potvrdil. Důvody: Rozvrh přejímací ceny má se podle §u 26 zákona o drobných pachtech díti v nesporném řízení podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za vydražené nemovitosti. Soud prvé stolice také dle §u 209 ex. ř. nařídil rok k jednání o rozvrhu přejímací ceny a usnesením ze dne 30. ledna 1926 vyzval ty, kdož žádají zaplacení svých nároků z rozdělovaných peněz, by své nároky na jistině, úrocích, nákladech a jiném příslušenství před tímto rokem nebo při něm ohlásili a nejpozději při tomto roku v prvopisu nebo ověřeném opisu předložili listiny, které prokazují jejich nároky, leč by listiny tyto již u soudu byly, jinak by se k jejich nárokům při rozvrhu toliko potud přihlédalo, pokud z veřejné knihy jde na jevo, že jsou po právu а k uspokojení způsobilé. Finanční prokuratura však nároky jednotlivců jménem patronátu nepřihlásila ani jich hodnotu neuvedla, ač jednání o rozvrhu k její žádosti bylo několikráte odročeno, omlouvajíc se tím, že arcibiskupská konsistoř specifikaci patronátních břemen jí dosud neoznámila, a také ani ve stížnosti neuvádí data, z nichž by patronátni data byla zřejmá, by soud na základě jich mohl další jednání zaříditi. Státní pozemkový úřad k tomu přidržován býti nemůže, nejsa účastníkem patronátních břemen. Soud má sice povinnost, by provedl veškerá potřebná šetření, nemůže však více konati než učinil, vyzvav oprávněné, by nároky své přihlásili a je specifikovali tak, by je soud mohl přikázati. K tomu také poskytl jim soud dostatečnou lhůtu, odročiv několikráte jednání o rozvrhu. Nemůže se přece soudu ukládati větší povinnost a opatrnost než tomu, kdo nároky měl přihlásiti a na věci je nejvíce interesován. Neohlásila-li tudíž finanční prokuratura jménem patronátu jeho nároky a je nespecifikovala tak, by z jejího udání mohly býti přiznány, a tyto také z knihy veřejné nejsou známy, musel prvý soud míti za to, že církevní ústavy a úřady přikázání jich z přejímací ceny nežádají, spokojujíce se stejně jako ohledně knihovních břemen církevních jen se zajištěním na zbývajícím kmenovém jmění.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, opravil však usnesení nižších soudů v ten rozum, že se při rozvrhu přejímacích cen nepřihlíží k nárokům církevních ústavů vyplývajících z patronátních břemen. — Čís. 6942 —
571
Důvody:
Podle názoru nejvyššího soudu nelze sice souhlasiti se soudem rekursním, že prvý soud, když břemena patronátní nebyla přes všecko odročování specifikována, musil míti za to, že církevní ústavy přikázání jich nežádají, neboť když ústavy ty přednesly ústy finanční prokuratury jako své zákonné zástupkyně žádost za další odročení roku k cíli specifikace, daly tím zřetelně na jevo, že přikázání žádají, nicméně rozhodnutí nižších stolic jest úplně správné a to podstatně z důvodu prekluse již prvým soudcem použitého. V podrobnosti má se věc takto: § 26 požadovacího zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., stanoví, že soud rozdělí přejímací ceny podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v exekučním řízení. Exekuční řízení v pravdě to není, protože nejde o exekuci, pročež také starší předpisy, jež mluví o rozdělení náhrady za vyvlastněné nemovitosti, na př. § 34 odstavec druhý zákona o vyvlastnění k účelům železničním ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák. a j., o exekučním řízení nemluví, nýbrž jen o uspokojení nároku podle ustanovení o rozdělení trhové ceny za nemovitosti v exekuční dražbě prodané. § 47 (1) náhr. zákona stanoví proto přesněji, že rozvrh přejímací ceny za nemovitosti Státním pozemkovým úřadem převzaté děje se sice podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v dražbě prodané, avšak v řízení nesporném. Jakkoli jest stylisace cit. §u 26 požad. zák. velmi těžkopádná, přece sotva lze pochybovati, že chce pouze říci, že rozvrh se děje podle zásad daných v exekučním řízení, neboť jí rozuměti jest tak, jakoby zněla i »podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v exekučním řízení prodané«, nechceť zajisté činiti tu výjimku ze všeobecného předpisu §u 17 třetí odstavec, že řízení ve věcech drobných pachtýřů jest řízením nesporným, což je důležito ohledně rekursní lhůty, a jistě odpovídá úmyslu zákonodárce, by lhůta byla čtrnáctidenní a ne osmidenní, jako je v řízení exekučním. Skutečně není tu exekuce a chtíti tedy dáti místo řízení exekučnímu, bylo by anomalii, pro niž není zákonodárného důvodu. Pak se ale jedná o sankci na nepřihlášení nároků. Ale tato otázka, kterou i § 47 náhr. zák. opominul a která by se tedy řešiti musila jen z ostatních předpisů zákonů o pozemkové reformě a z předpisů nesporného patentu (§ 2 čís. 9 a 10), po případě z obdoby a z přirozenosti věci (§ 7 obč. zák.), zde odpadá, protože prvý soudce sankci vskutku dal a to sankci podle § 210 ex. ř. Tento předpisuje, by účastníci vyzváni byl k přihláškám s pohrůžkou, že by jinak k jich nárokům bylo přihlíženo toliko potud, pokud z veřejné knihy jsou patrny jako po právu existující а k uspokojení způsobilé, a tuto sankci prvý soudce svému vyzvání v usnesení ze dne 30. ledna 1926, jímž položil rok k rozvrhu, připojil a musila se tedy rozuměti i při každém odročení tohoto roku již sama sebou, a proto potom prvý soudce právem v napadeném usnesení nepřihlížel k nárokům církevních ústavů, jež přihlášeny (specifikovány) nebyly, odvolávaje se na preklusi. On ovšem tohoto důvodu užívá jen jako podpůrného a v prvé řadě zamítá nárok — Čís. 6943 —
572
církevních, ústavů z toho důvodu, že patronát co do práv i břemen zůstává u kmenového statku a ohledně nucené odprodaných pozemků vůbec pomíjí a odvolává se na zdejší rozhodnutí čís. 1849 sb. n. s. Jest sice pravda, že to v tomto rozhodnuti tak stojí a že to je správné, avšak to, že břemena patronátní pomíjejí na odprodané nemovitosti, není ještě důvodem, aby nemohla přikázána býti z přejímací ceny, a že mohou, to dostatečně jasně naznačil nejvyšší soud, ač to nebylo předmětem stížnosti v témže rozhodnutí č. 1849, odkázav finanční prokuraturu s jejím prohlášením, že chce hájit zájmy církevního ústavu, právě na rozvrh přejímací ceny a příslušná ustanovení požadovacího zákona (§§ 21, 19, 26 a 23), jež o rozvrhu jednají, k čemuž doložiti dlužno, že § 24 téhož zák. výslovně stanoví zásadu pretium cedit in locum rei. Tento mylný důvod prvého soudce bylo tedy k zamezení dalších nedorozumění výslovně vymýtiti, tím spíše, ježto stále se to ještě opakuje, že nižší stolice nebo strany podkládají tomu kterému rozhodnutí nejvyššího soudu v pozemkové reformě následkem složitosti právní otázky a nedosti pozorného a přemýšlivého čtení nesprávný, zhusta, jako shora prvý soudce, docela opačný smysl. Tato nepozornost zavinila také, že finanční prokuratura založila vývody své stížnosti na mylném předpokladu, že jde o pozemky Státním pozemkovým úřadem převzaté, ukládá Státnímu pozemkovému úřadu péči o kvótu patronátních břemen na oddělené pozemky připadající a odvolává se na zdejší rozhodnutí R I 395/26 (nyní též již uveřejněné pod čís. 6163 sb. n. s.) a na náhradový zákon, což vše sem vůbec nepatří, ježto jde o pozemky přiznané drobným pachtýřům. Důvodem není tedy, že by nároky, o něž jde, neexistovaly a že by proto návrh na jich přikázání bylo zamítnouti, jak prvý soudce učinil, nýbrž že jsou prekludovány, a že se k nim tedy nepřihlíží, což napraveno opravou výroku prvého soudce rekursním soudem potvrzeného. Rozdíl není pouze formální, nýbrž má význam i materielní. Kdyby na př. jakýkoli nárok ať z hypoteční pohledávky neb z reálního břemene byl následkem nepřihlášení zcela neb z části prekludován z přikázání z přejímací ceny, tedy tím ještě nepomíjí, раk-li opravdu existuje; nýbrž trvá dále proti osobnímu dlužníku a může na něm býti vymáhán. Že by snad doba mezi prvým a posledním rozvrhovým rokem, t. j. od 26. února do 23. listopadu 1926 nebyla dostatečnou lhůtou ku podání specifikace, stížnost ani nesnaží se dolíčiti, neudávajíc nijak, že a jaké konkrétní překážky vadily úkol v té době provésti.

Citace:

Čís. 6942. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 595-598.