NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 14665.

K výkladu poslední věty odstavce druhého § 1330 obč. zák.
(Rozh. ze dne 31. října 1935, Rv I 2240/33.) Podle tvrzení žaloby hájil žalobce (Dr. H.) žalovaného v procesu o urážce na cti proti Ludvíku I-ovi, při čemž působením žalobce jako právního zástupce byl ujednán velmi příznivý smír pro žalovaného. Hned po přelíčení odebral se žalovaný do krámu Antonína H-a ve V. a prohlásil vůči témuž: »Dr. H. jest hackenkreuzler a byl by mne málem připravil do kriminálu«. Tato sdělení žalovaného obsahují podle žaloby vědomě křivý údaj o politické příslušnosti žalobcovy a způsobilosti jeho jako advokáta a obhájce v trestních věcech a jsou v nejvyšším stupni s to budoucnost žalobce, jeho úvěr a výdělek ohroziti. Vzhledem k nemožnosti udati číselně výši škody, navrhuje žalobce s výhradou odškodnění, by žalovaný byl uznán povinným uvedený výrok odvolati. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Druhý odstavec § 1330 byl připojen třetí novelou k občanskému zákonu ze dne 19. března 1916 čís. 69 ř. z. Jde o náhradu škody za újmy, které někdo trpí tím, že se o něm rozšiřují nepravdivé zprávy. To nemusí býti spojeno s urážkou na cti (o té jedná první odstavec téhož paragrafu). Stoupající soutěž si vynutila tento předpis právě tak jako druhý odstavec § 1295 obč. zák. Oba předpisy souvisejí velmi úzce s předpisy o nekalé soutěži a byly do jisté míry předchůdci zákona o nekalé soutěži. Ve druhém odstavci § 1330 obč. zák. jsou upraveny dva případy, totiž rozšiřování a t. zv. důvěrné zprávy. V obou případech musí jíti o zprávy nepravdivé. Zpráva jest nepravdivá, když vypovídá o vlastnostech, jmění, rodinných poměrech a. pod., které neodpovídají skutečnosti. To jest nepravda objektivní. Pachatel však může býti subjektivně přesvědčen, že zpráva, kterou rozšiřuje, jest pravdivá. V souhlase se zásadním hlediskem občanského práva, že pachatel ručí za vinu, stanoví citovaný paragraf o onom prvém případě, že pachatel věděl, nebo věděti musil, že zpráva jest nepravdivá. To znamená, že pachateli jest přičítati vinu, když nejen neopatrně rozšiřuje zprávy, o nichž ví, že jsou nepravdivé, nýbrž i tehdy, když rozšiřuje zprávy, aniž dbá potřebné opatrnosti, aby se přesvědčil, zda taková zpráva jest pravdivá. Nelze tedy rozuměti snad § 1330 obč. zák. tak, že by snad dotyčný byl vůbec zbaven po¬ vinnosti starati se o pravdivost nebo nepravdivost skutečnosti jím rozšiřované. Vždyť v materiáliích k § 1330 na str. 47 (rozh. čís. 4574 sb. n. s.) jest uvedeno »Wer Mitteilungen verbreiten will, die einen anderen schwer schádigein konnen, soli eine gewisse Gewáhr dafiir haben, dass sie nicht frei erfunden sind, sonst haftet er ....«. Rozšiřováním míní se sdělování neurčitému počtu lidí a to nejen sdělení, které se stalo prostředky, aby je co největší počet lidí mohl vnímati, nýbrž i taková, která jest určena pro jednotlivé osoby, jež jsou s to dále ji rozšířiti. Zpráva musí ohrožovati úvěr, výdělek nebo obživu. Újma nemusí povstati, stačí nebezpečí, že povstati může z takové zprávy přijímané za pravdivou. Tím se zavádí do náhrady škody nový nárok, totiž nárok na odvrácení škody. Žalobci jde o to, aby bylo zabráněno dalšímu ohrožování a tím i další škodě; neboť není v každém případě jisto, zda žalovaný bude s to, aby nahradil skutečnou škodu. Nárok žalobcův dlužno formulovati tak, že jest žalovaný povinen nepravdivou zprávu — již dlužno specifikovati — odvolati, odvolání uveřejniti a dalšího rozšiřování té zprávy se zdržeti. V onom druhém případě jde o zprávy, které byly podány neveřejně, když sdělující nebo příjemce sdělení měl na něm opravdový zájem. Zákon praví, že v tomto případě neručí zpravodaj za hrozící újmu pro nepravdivou zprávu, když mu její nepravdivost nebyla známa. To sluší vykládati tak, že neručí, když byl zpravodaj subjektivně přesvědčen, že zpráva jest pravdivá. Odvolací soud posuzuje sporný případ dle těchto hledisek má za to, že stačí, že jest dotčený výrok prokázán a že není potřebí řešiti otázku, zdá jde o první či druhou eventualitu uvedenou v druhém odstavci § 1330 obč. zák., neboť ona zpráva, totiž výrok shora citovaný, jejž žalovaný pronesl k Antonínu H-ovi, byla nepravdivá a žalovaný si toho by), po případě musel býti vědom, takže ručí i kdyby šlo o t. zv. důvěrnou zprávu. Jde o zprávu ohrožující úvěr, výdělek a budoucnost žalobcovu. Jest nerozhodné, že žalobce se nedomáhá také výroku, že jest žalovaný odvolání výroku povinen uveřejniti, ježto přece zákon nevyžaduje, že se dotčený musí domáhati obého, zároveň, takže jest věcí žalobce, žádá-li obé, či toliko odvolání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Sporná věc byla odvolacím soudem správně posouzena a žalovaného lze pro stručnost poukázati k důvodům uvedeným v rozh. čís. 13223 sb. n. s. Podle poslední věty druhého odstavce § 1330 obč. z. o. ručí žalovaný také za sdělení, které nebylo učiněno veřejně a které nespadá pod pojem rozšiřování, když se ani nepopírá, že jeho sdělení bylo objektivně nepravdivé a že ani žalovaný ani H. na onom sdělení neměl nějaký zájem, který by bylo lze ve smysl u citovaného místa zákona uznati za oprávněný a právně relevantní. — Že k onomu ručení náleží při nejmenším také povinnost nepravdivý výrok odvolati, o tom nemůže býti pochybnosti, aniž sejde na tom, vznikla-li žalobci ještě také nějaká hmotná škoda a je-li její náhrada požadována.

Citace:

Čís. 14665. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 772-774.