NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Č. 5063.

Církevní věci: * Řeholník, byť zastával místo samostatného duchovního správce na faře světské, nemá nároku na doplněk kongruy z náboženské matice.
(Nález ze dne 27. října 1925 č. 19986.)
Prejudikatura: Boh. 4458 adm.
Věc: Fra Vojtěch H. v R. (adv. Dr. Jos. Sklenář z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. místotaj. Dr. T. Kudláček) o kongruu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Biskupská konsistoř v Českých Budějovicích přípisem z 1. března 1915 oznámila býv. místodržitelství v Praze, že Fra Vojtěch H., člen řádu maltézského, byl presentován na uprázdněné farní obročí v R. Proti presentaci té místodržitelství výnosem z 25. března 1915 námitek nečinilo.
Podáním z 18. února 1922 zažádal st-l, předkládaje příslušné průkazy, o upravení fase farního obročí v R. a o doplněk kongruy z náboženské matice, dále o přiřčení pěti tříletých a tří čtyřletých přídavků. K tomu uvedl, že ač je řeholníkem, nemůže dle zákona dožadovati se doplňku kongruy u svého řádu, poněvadž farní obročí r-cké není maltézskému řádu ani inkorporováno, ani nestojí pod řádovým patronátem Schwarzenbergským.
Zsp v Praze vyslovila rozhodnutím ze 26. března 1921, že žádosti st-le, aby mu byla přiznána kongrua podle §u 1 zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z. a doplněna z matice náboženské, vyhověti nelze, poněvadž řádoví kněží činní ve správě duší mají nárok na požitky z jmenované matice ale norem kongruových jen v případě posledního odstavce §u 1 cit. zákona, zastávají-li za souhlasu státní správy kultové nějaké systemisované místo pomocného kněze ve světské duchovní správě, a podle § 15 cit. zákona, jde-li o faru inkorporovanou, kterýchžto předpokladů však v tomto případě není, takže chybí žádosti zákonitý podklad. Zároveň uložila zsp účtárně, aby další výplatu kongruového doplňku ročně 1200 K z matice náboženské, poukázaného st-li výnosem ze 6. listopadu 1920 koncem března 1921 zastavila, při čemž se upouští od vymáhání st-lem bona fide již přijatých částek.
Rekurs byl nař. rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí zsp-é. K tomu podotkl žal. úřad, že »nepokládal vzhledem k petitu stížnosti za nutné zabývati otázkou, zda by st-l měl nárok na kongruu resp. na doplněk její z náboženského fondu podle ustanovení § 15 cit. zákona a že se omezil ve svém rozhodování pouze na řešení otázky, zda § 1 tohoto zákona platí ve příčině přiznání kongruy bez rozdílu jak pro duchovenstvo světské tak i řeholní. Pro toto 'stanovisko byla směrodatnou také ta skutečnost, že interesenti sami popírají, že by při taře v R. šlo o poměr inkorporační, a min. škol. nepokládalo za nutné zkoumati správnost tone to tvrzení. Rovněž nemůže snad býti nárok na přiznání doplňku kongruy z náboženské matice opírán o to, že býv. místodržitelství v Praze nečinilo výnosem z 25. dubna 1915 řízeným na biskupskou konsistoř v Č. b., námitek proti presentaci st-lově na faru v R., poněvadž při tehdejší postačitelnosti místních obročních příjmů nebylo vůbec obavy, že by na náboženský fond mohly býti činěny nějaké požadavky.
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
Obě strany souhlasí v tom, že fara r-cká není inkorporována řádu Maltánskému, že je tedy farou světskou; stejně nenamítá žal. úřad nic proti tvrzení st-lovu, uváděnému již v řízení správním, toho obsahu, že st-l je samostatným auchovním správcem a že splňuje ve své osobě jinaké podmínky výslovně uvedené v § 1, odst. 2 zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z., přes to však odpírá žal. úřad st-li doplněk kongruy z toho důvodu, a jediné z toho důvodu, že je řeholníkem. Žal. úřad stojí tu na stanovisku, že řeholník vůbec nárok na kongruové požitky z náboženské matice nemá, leč ve dvou zákonem zvlášť uvedených případech, totiž a) dle § 1, odst. 6 cit. zákona, zastává-li řeholník — za určitých dalších kautel — systemilsované světské místo pomocného kněze, a b) podle § 15 téhož zákona, jde-li o stanici inkorporovanou, při níž je prokázána insuficience příslušné komunity nebo prebendy.
Toto stanovisko úřadu je ve shodě se zákonem, jak plyne z těchto úvah: Původní kongruový zákon z 19. dubna 1885 č. 47 ř. z. neobsahoval sice výslovného předpisu o tom, že se nevztahuje na klérus regulérní, avšak že tomu tak bylo, plyne jednak z celé výstavby tohoto zákona, jednak z předpisu § 8, odst. 1, dle něhož zákon ten neplatil v příčině takových stanic duchovní správy, které jsou inkorporovány komunitě řádové; dále jde závěr ten též z toho, že zákon z r. 1885 směřoval toliko k zlepšení dotací poskytovaných z náboženské matice duchovenstvu zaměstnanému ve správě duší, a že ani dříve duchovenstvo řádové jako takové nemělo nikdy nároku na dotaci z náboženské matice, nalézajíc svoje zaopatření v této komunitě. Ostatně je původním základem všeho nároku duchovenstva vůči náboženské matici titulus mensae, kterého se však řeholníku vysvěcenému na titulus paupertatis resp. tit. professionis religiosae patrně nedostává (srovnej též nález nss-u Boh. 4458 adm., jakož i nález býv. rak. ss ze 13. ledna 1887 č. 23, Budwinski 3341). Konečně nelze tu přehlédnouti ani zásadního předpisu práva občanského o nezpůsobilosti řeholníku k nabytí vlastnictví (dekret dvorské kanceláře z 28. června 1772, 21. a 24. května 1774, 20. května 1780, Jaksch, Ges. Lexikon II. str. 202 a 206. z 9. listopadu 1781 č. 30, 23. března 1809 č. 887, 27. dubna 1816 č. 1235 a 7. června 1833 č. 2618 sb. zák. soud.), při čemž ovšem co do rytířů řádu Maltánského platí výjimky (pragm sankce z 5. září 1767, pak dvor. dekr. z 11. prosince 1795 č. 268 sb. z. s. a dekr. dvor. kanc. z 22, ledna 1818 č. 1408 sb. z. s.).
Právní stav, který kongruový zákon z roku 1898 při svém vydání zastihl, byl tedy ten, že řeholník pro svoji pouhou vlastnost řeholníka z nároku na doplněk kongruový vůči náboženské matici byl bezpodmínečně vyloučen. Vycházeje z tohoto trvajícího právního stavu, neměl zákon z r. 1898, — měně v § 1 částečně dikci zákona z r. 1885 a tím předpoklady pro vznik nároku na doplněk kongruy (zejména co do otázky, koho jest považovati za »samostatného duchovního správce a koho za pomocného kněze«) — příčiny, aby hned v úvodě §u 1 výslovně vylučoval kněze řeholní anebo aby přiznával doplněk kongruový výslovně jen kněžím světským; nelze proto také z nedostatku takovéhoto výslovného předpisu kongruového zákona z r. 1898 nic vyvozovati pro domnělou povšechnou ekviparaci kněží řeholních s kněžími světskými co do nároků kongruových.
Posuzuje-li «se pak zákon kongruový s tohoto hlediska, jeví se oba předpisy jeho, pojednávající o knězích řeholních, totiž §u 1, odst. 6 a §u 15, jako výjimky z platného pravidla a nutno předpisy ty podle všeobecných zásad interpretačních vykládati striktně, resp. nelze jich snad analogicky rozšiřovati na případy podobné (srovnej též cit. nál. Boh. 4458 adm.).
Když pak v daném případě nejde ani o řeholníka obstarávajícího duchovní správu na faře inkorporované, ani o řeholníka zastávajícího systemisované světské místo pomocného kněze, nelze v nař. výroku shledati nezákonnost.
Ostatně jest zde uvážiti ještě toto:
V § 1, odst. 6 neposkytuje zákon z r. 1898 ani řeholníku, zastávajícímu systemisované miste světského pomocného kněze, přímo kongruu pomocného kněze, nýbrž toliko odměnu ve výměře kongruy té; také z této disposice zákona je tedy zřejmo, že zákon považuje předpis § 1, odst. 6 za zcela výjimečný. Když mimo to zákon tu — ne-li kongruu, tedy přec jakýsi surogát její — poskytuje řeholníku fungujícímu jako pomocný kněz na světském místě, byl by zajisté, kdyby byl chtěl podobně poskytnouti nějaké požitky kongruové též řeholníku ustanovenému na světském, neinkorpovaném obročí farním, výslovným předpisem tak vytknul, a nelze — z důvodů již shora vytčených všeobecných zásad interpretačních — užíti snad analogicky předpisu § 1, odst. 6 na případ st-lův. Je ovšem pravda, že stav zákonem utvořený poskytuje jistou nesrovnalost tím, že řeholník za nižší funkci (porn. kněze) odměnu z náboženské matice dostane (dle § 1, odst. 6), že jí však nedostane za funkci důležitější — samostatného duchovního správce na beneficiu světském, dále tím, že zák. z r. 1898 sice honoruje podle § 15 za předpokladů tam uvedených práci řeholníka vykonávanou na farním beneficiu inkorpovaném řeholi, nikoliv však na beneficiu světském. Tuto nesrovnalost, která se ostatně vysvětluje jak praktickou potřebou, poněvadž činnost řeholníka ve vlastnosti světského faráře je zajisté zcela výjimečná, tak zřetely na řehole, které obstarávajíce na inkorporovaných farách agendy duchovní správy, usnadňují povšechnou správu duchovní, mohla by však za vylíčeného stavu upraviti jenom nová normace zákona.

Citace:

č. 5063. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 408-411.