Čís. 1230.

»Zneužíváním« ve smyslu §u 128 tr. zák. jest nejen dotýkání se pohlavních údů, nýbrž i jiných částí těla dítěte, pakli směřovalo k ukojení chlípných chtíčů pachatelových.
(Rozh. ze dne 9. června 1923, Kr II 213/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského Soudu v Mor. Ostravě ze dne 17. února 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zprznění dle §u 128 tr. zák.
Důvody:
Zločinu zprznění se dopouští, kdo zneužívá dítěte pohlavně jiným způsobem než souloží k ukojení svých chtíčů. Zločin je tedy dokonán již ohmatáváním těla dítěte, směřujícím k ukojení pohlavních, chlípných žádostí pachatelových. Zjištěná nalézacím soudem činnost stěžovatelova, — ohmatávání děvčete mezi nohami, sahání a dotýkání se ho až k přirození, — zakládá skutkovou podstatu dokonaného zprznění, nikoli toliko pouhého pokusu tohoto zločinu. Je proto bez významu, zda jednání stěžovatelovo trvalo jen nějakou vteřinu a zda stěžovatel — vida rozpaky dítěte — od něho upustil, aniž mu dal hubičku a aniž je nějak nutil. Nezjištěním těchto skutečností bezvýznamných nestal se výrok nalézacího soudu — jak stížnost dále, ovšem nesprávně vytýká, — neúplným co do skutečností rozhodujících. Po stránce hmotněprávní (čís. 9 a) dovozuje stížnost, že ve zjištěné činnosti stěžovatelově není skutkové podstaty zprznění, jelikož stěžovatel neohmatával nahé přirození děvčete, nýbrž sahal a dotýkal se ho mezi nohami přes reformní kalhotky, jimiž přirození bylo zahaleno. Než stížnost jest na omylu. Zprznění jest ovšem dle marginální rubriky 14. hlavy prvního dílu tr. zák. druhem těžkých případů smilstva; než tíha zločinu podává se při zprznění nikoliv snad ze závažnosti smilného útoku, nýbrž z předmětu smilstva, z povahy osoby; jednáť se — pokud jde o děti mladší 14 let — o osobu, jejíž mravní zásady dosud se neustálily, jež smilnými činy, na jejím těle nebo s použitím jejího těla spáchanými, může se dostati na zcestí, jejíž mravní vývoj necudnými, smilnými činy může býti vážně ohrožen a rušen. Právním statkem, §em 128 tr. zák. chráněným, není v těchto případech toliko neporušenost a nedotknutelnost těla, zejména pohlavního údu dítěte, nýbrž i ryzost jeho mravního cítění a neporušitelnost mravního vývoje. Zákon nemluví proto o zneužití rodidel dítěte, ale o zneužívání dítěte, t. j. (celého) těla jeho. Nelze proto pojem (pohlavního) zneužívání omeziti na případy, ve kterých pachatel dotýkal se přímo rodidel dítěte. Stačí spíše dotýkání se i jiných částí těla (po případě nohou, zadnice a pod.), pakliže dotýkání se těla dětského směřovalo k ukojení chlípných chtíčů pachatelových, to tím spíše, pozná-li dítě účel necudných doteků. Zákonem potíraný účinek není ani podmíněn tím, že ta neb ona část těla pachatelova dotýká se bezprostředně té neb oné části dětského těla a nelze proto z pojmu zprznění vyloučiti ani případy, kdy část těla dětského, o kterou jde, je zahalena, to tím méně, je-li zahalení tak jemné, že jak pachatel, tak i zneužité dítě mají pocit bezprostředního doteku svých těl, jak lze předpokládati také v tomto případě.

Citace:

č. 1230. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 305-306.