NPD documents search: Váž. tr., 16 (1934)

Čís. 8232.

Proto, že se manželé dobrovolně mimosoudně rozešli, nelze přičítati žádnému z nich viny na rozluce manželství. Pokud nelze manželce přičítati za vinu, že se nevrátila do společné domácnosti.
(Rozh. ze dne 18. srpna 1928, Rv I 1292/27.)
Manželka žalovala manžela o rozluku manželství z viny žalovaného. Procesní soud prvé stolice rozloučil manželství z viny obou manželů. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobkyně.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně změnil rozsudky obou nižších soudů v ten rozum, že rozloučil manželství z viny žalovaného.
Důvody:
Nejvyšší soud pokládá názor nižších stolic, že vzájemná vina spočívá již v tom, že se manželé dne 14. března 1924 dohodli, že budou žíti zatím nadále odděleně, každý ve zvláštním bytě, za neudržitelný, vždyť se v dohodě praví výslovně, že jejich manželské soužití jest zatím nemožné pro stálé neshody a různice. § 44 obč. zák., podle něhož se smlouvou manželskou prohlašuje, že osoby ji uzavírající chtějí žíti v »nerozlučném společenství«, jest bez významu, protože praví jen, v čem manželská smlouva záleží, jaké prohlášení to musí býti, by to byl sňatek ve smyslu zákona, nepraví však, že tento svazek také skutečně nerozlučný je, že společenství nemůže býti zrušeno, vždyť sám zákon zrušení jeho dopouští. Na tento předpis tedy nižší stolice neprávem poukazují. Spíše by se tu dal citovati § 93 obč. zák., podle něhož manželé nemohou společenství »svémocně« zrušiti, že i dobrovolný rozvod musí býti soudně povolen, jak to § 103 obč. zák. nařizuje. Avšak tento předpis jest jen pořádkovým k vůli matriční evidenci, neboť manželům se, jak § 103 a 105 praví, rozvod povoliti musí, učiní-li před soudem příslušné prohlášení, a nesmí se vyšetřovati, zda tu skutečně platný důvod rozvodu jest. Rozvod je tedy dán materielně do vůle stran, i když jde o rozvod soudní: nechtějí-li si strany vymoci rozvod soudní, mohou společenství mimosoudně zrušiti, samovolně se rozejíti, jenže pak má každá strana právo žádati, by se druhá do manželského společenství vrátila, právo, které při soudním rozvodu jí nepřísluší, ale ovšem musí strana k návratu vyzvaná vrátiti se jen tehdy, nemá-li zákonitého důvodu k rozvodu. To je všecek rozdíl. Jinak má každá strana materielně stejná práva při rozvodu mimosoudním jako při soudním, tak na př. může manželka i bez soudního rozvodu žádati na manželi výživné, prokáže-li, že má zákonný důvod k rozvodu (na př. že ji manžel týral nebo na zdraví nebo na životě ohrožoval nebo cizoložství se dopustil a pod.) a není za téže podmínky povinna do manželství se vrátiti. Proto tedy, že se manželé dobrovolně mimosoudně rozešli, nelze, poněvadž to bylo jejich — Čís. 8232 —
právem, přičítati žádnému z nich vinu, i kdyby ani nebylo prokázáno, že se rozešli pro neshody a různice. Avšak ani tyto neshody a různice nelze jim přičítati za vinu, protože nebyly soudně vyšetřeny a neví se tedy, zda a kdo z nich byl jich příčinou, zvláště, když neshody a různice mohou povstati také bez viny stran, následkem různosti povah nebo vlivem třetích osob nebo vůbec nepřičítatelných zevních poměrů. Vinu lze shledávati teprve ve skutečnosti, která zničila právo jedné strany žádati, by se druhá strana do manželského společenství vrátila, a touto skutečností je tu manželův konkubinát, který nižší stolice také právně mylně hodnotí. Zjistily, že žalovaný žije s K-ovou ve společné domácnosti již od 30. května 1923 a má s ní dítě narozené dne 24. ledna 1924. Jestliže tedy, jak dále zjistily, žalovaný vyzval žalobkyni teprve dne 16. února 1924 soudně, by se vrátila, učinil tak teprve v době, kdy k tomu neměl již práva, dopustiv se — nehledíc ani k cizoložství — spolužitím s K-ovou nevěry, která založila pro žalobkyni podle její vůle důvod rozluky nebo rozvodu. Pravda ovšem, že podle vyšetření nižších stolic žalovaný žalobkyni vyzval již v roce 1921 nebo 1922, by se vrátila, což odepřela, avšak výzva ta stala se mimosoudně, takže jí žalobkyně vyhověti nebyla povinna, a důvod rozluky podle § 13 písm. c) rozl. zákona nebyl tedy odepřením návratu založen. Naopak žalobkyně použila jen svého práva z dohody z roku 1914, společenství odepřevši a v oddělenosti setrvavši. Teprve, kdyby ji byl žalovaný soudně vyzval, byla by musila vyhověti, ale ovšem, jak již uvedeno, jen tehdy, kdyby byla nemohla prokázati, že má důvod k odloučení, tedy aspoň důvod k rozvodu, když ne zrovna k rozluce. Když však soudního vyzvání nebylo, nemusí nyní ani dokazovati, že tehdy takový důvod měla, a netřeba proto otázku tu vyšetřovati, neboť, i kdyby se dokázalo, že tehdy takového důvodu neměla, nemohlo by jí odepření návratu vzhledem k dohodě z roku 1914, která ji k tomu opravňovala, přičítáno býti za vinu. Zbývá již jen otázka, jaký vliv by to na posouzení věci mělo, kdyby, jak nižší stolice za to mají, bylo pravdou, že K-ová od doby, kdy se žalobkyně v roce 1924 písemně nabídla k návratu, již se tělesného styku se žalovaným zdržovala a že žalobkyně již v roce 1923 o poměru žalovaného s K-ovou a o jejím těhotenství věděla, z čehož první stolice vyvozuje promlčení tohoto důvodu rozluky. Nejvyšší soud, poněvadž jde o rozluku a tedy o řízení vyšetřovací, není sice na zjištění nižších stolic, že K-ová od řečené doby se žalovaným nesouložila, vázán a může v této příčině této svědkyni nevěřiti, k čemuž by byl důvod tím spíše, an žalovaný sám potvrdil ještě dne 4. prosince 1925, že dosud s ní souloží, kterouž výpověď teprve při roku 29. ledna 1927 změnil v opak, avšak není ani třeba nižší stolice v té skutkové otázce desavouovati, neboť, i když k souloži nadále nedochází, zůstává přece i podle výpovědi K-ové nevývratnou pravdou, že žalovaný žije s ní ve společné domácnosti a to úplně stačí, zvláště když je s ní v rodinném svazku naturálním potud, že je tu z dřívějšího jejich konkubinátu dítě. O promlčení manželské nevěry, která nepředpokládá nutně cizoložství, nemůže tedy býti řeči a vina žalovaného zůstává neodčiněnou.

Citace:

č. 8232. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 75-76.