NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5816.

Ke způsobilosti činu vzbudili veřejné pohoršení (§ 516 tr. zák.) stačí, byl-li čin spáchán na místě ať veřejném či neveřejném, avšak snadno přístupném za okolností, že mohl býti snadno pozorován třetími osobami. Vyžaduje se však způsobilost konkrétního rázu, nestačí abstraktní možnost příchodu osoby třetí.
(Rozh. ze dne 9. února 1937, Zm II 21/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti veřejné mravopočestnosti podle § 516 tr. z., napadený rozsudek zrušil v odsuzující části jako zmatečný a zprostil obžalovaného podle § 259, čís. 2 tr. ř. obžaloby, že dne 23. července 1936 v R. smilnými činy mravopočestnost a stydlivost urazil hrubě a způsobem vzbuzujícím veřejné pohoršení, čímž se prý dopustil přestupku proti veřejné mravopočestnosti podle § 516 tr. z.
Důvody:
Zrnateční stížnosti, dovolávající se hmotněprávního důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., nelze upříti oprávnění.
Rozsudek spatřuje přestupek podle § 516 tr. z. v tom, že obžalovaný, s nímž M. již dříve jednou dobrovolně souložila, povalil ji dne 23. července 1936 v poledne v jejím neuzamčeném chlévě, odkrýval ji a odhrnul jí sukně, aby s ní mohl souložili, při čemž k souloži nedošlo, poněvadž M. kladla odpor a obžalovaný proto od svého jednání upustil.
Rozsudek má za to, že čin byl způsobilý vzbudili veřejné pohoršení, protože byl spáchán na místě snadno přístupném za okolností, že mohl snadno býti pozorován osobami třetími, byť i při výstupu samém nebyl nikdo třetí přítomen, neboť do neuzamčeného chléva mohl ve dne kdokoli z neuzamčeného dvora vstoupili, čehož prý si obžalovaný, dobře obeznámený s místními poměry v domě M., byl také vědom.
Rozsudek je po stránce hmotněprávní na omylu.
Ke skutkové podstatě souzeného přestupku sice stačí, je-li jednání pachatelovo způsobilé dáti příčinu k veřejnému pohoršení, byť i tento účinek sám nenastal. Nalézací soud vyvozuje tuto způsobilost jen z místní a časové situace. Je mu přisvědčili potud, že po stránce objektivní stačí, byl-li čin spáchán na místě ať veřejném či neveřejném, avšak snadno přístupném za okolností, že mohl snadno býti pozorován třetími osobami.
Již tento předpoklad tu však není. Co tu soud předpokládá, je toliko abstraktní možnost přístupu nějaké třetí osoby. Taková pouhá abstraktní možnost přístupu třetí osoby nestačí, uváží-li se, že způsobilost vzbudili veřejné pohoršení není o sobě opodstatněna ani pouhou veřejností místa činu (rozh. čís. 316 Sb. n. s., Altmann I., str. 1014). Uvedená způsobilost musí býti rázu konkrétního (Miřička, Trestní právo hmotné, str. 287). Že v souzeném případě byly skutečně opodstatněny takové okolnosti, podle nichž bylo objektivně počítali se vstoupením třetí osoby do chléva, nenaznačuje ani rozsudek, ani obsah spisů. Podle přečteného trestního oznámení seznala M. naopak, že o pomoc nevolala a že by se pomoci nebyla ani dovolala, jelikož mimo její dvě malé děti (které podle rozsudkových zjištění dlely tenkráte v kuchyni), nebyl nikdo doma a ježto domek stojí o samotě za vesnicí. Že tu byl důvod k předpokladu, že by děti přišly do chléva, rozsudek ani netvrdí.
Rozsudek nezjišťuje ani jinak, že čin byl objektivně spáchán za okolností, jež poukazovaly k tomu, že se o něm dozví větší počet lidí, nebo že se dostane do veřejnosti dodatečným vyprávěním. Rozsudek zjišťuje naopak, že M. již dříve jednou s obžalovaným dobrovolně souložila a že souzený případ udala — ostatně až po uplynutí celého týdne — četnictvu jen proto, že u ní po příběhu nastalo krvácení z rodidel, o němž se domnívala, že souvisí s uvedeným příběhem. Tím méně lze podle toho, co předesláno, tvrdili po stránce subjektivní, že obžalovaný za zjištěných okolností a na zjištěném místě věděl nebo počítal aspoň s možností, že bude při činu, k němuž ani nedošlo, přistižen, nebo že se o činu doví větší počet lidí.
Hledíc k těmto vývodům nelze popříti, že jest odsuzující rozsudek první stolice stižen zmatkem podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., pročež bylo důvodné zmateční stížnosti vyhověli.

Citace:

čís. 5816. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 95-97.