NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5820.

Kdo se ve společném úmyslu připojil k trestné činnosti osob vniknuvších násilně do cizího příbytku, je spolupachatelem, nikoli jen spoluvinníkem zločinu podle § 83 tr. z., třebas tam nevnikl zároveň s ostatními, nýbrž teprve později.
(Rozh. ze dne 11. února 1937, Zm I 42/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudů, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 83 tr. z.
Z důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se zmatků čís. 9 a), 10, 11 § 281 tr. ř.
Aby tyto hmotněprávní zmatky doličovala po zákonu, musela by vzhledem k předpisu § 288, odst. 2, čís. 3 tr. ř., závaznému pro zrušovací soud, učiniti základem svých úvah a dedukcí skutkové okolnosti nalézacím soudem zjištěné v jejich celku a vzájemné souvislosti, a jen a výhradně na tomto skutkovém podkladě dokazovali, že tu není skutková podstata § 83 tr. zák. [čís. 9 a)], že jde jen o spoluvinu (čís. 10) a že mělo býti použito druhé sazby § 84 tr. z. (čís. 11).
Tak si stížnost v prvé své části nepočíná, tvrdíc, že nebylo zjištěno, že stěžovatel na zahradu K-ovu vnikl s více lidmi sebranými, a popírajíc dále, že stěžovatel vykfonal nějaké násilí.
Leč napadený rozsudek zjistil formálně bezvadně, že stěžovatel přišel k hostinci později proto, že cestou potkal V., s nímž se zdržel; dále, že stěžovatel byl v obraženém dvorku a v obražené zahradě hostince K-ova v době, kdy ještě trvala trestná (v rozsudku zjištěná) činnost ostatních pachatelů; že se k ní připojil v této době (kdy podle vlastního údaje stěžovatelova bylo již pryč jen to hlavní, ale křik tam ještě byl); a že M., který tloukl N. holí, k dalšímu útoku podněcoval —, ze kterýchžto zjištění rozsudek dospěl k přesvědčení, že u stěžovatele nešlo jen o nahodilou a zvědavostí vyvolanou přítomnost na místě činu, nýbrž že u něho šlo o společný úmysl a vědomí, že ostatní pachatelé vnikli do hostince způsobem v § 83 tr. z. zapovězeným.
Domáhá-li se zmateční stížnost přes to zproštění obžalovaného, anebo kvalifikování činu nanejvýše jako spoluviny podle § 5, 83 tr. z. a použití mírnější sazby § 84 tr. z., nelze jí přisvědčiti.
Podřadil-li soud takto zjištěný skutkový děj pod ustanovení § 83 tr. z., není výrok ten právně mylný, vždyť bylo již v nálezu z 22. října 1936, č. j. Zm I 680/36-4 zdůrazněno, že ke spolupachatelství stačí pouhé připojení se k trestné činnosti ostatních, pokud tato trvá; nezáleží proto na tom, že stěžovatel nevnikl najednou s ostatními do cizího příbytku, nýbrž že se tak stalo poněkud později.
Ztotožnil-li se pak stěžovatel na místě samém s násilnickým jednáním ostatních tam ještě řádících pachatelů, nejde o pouhou spoluvinu podle § 5 tr. z., nýbrž o spolupachatelství a bylo na místě i použití vyšší sazby § 84 tr. z., kdyžtě bylo pokládali za tohoto stavu věci stěžovatele za »původce« násilí tak, jako všechny ostatní obžalované.

Citace:

čís. 5820. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 102-103.