Čís. 2124.

Zákon ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. o obnově drobných zemědělských pachtů.
Čl. VI. zák. vztahuje se i na nové pachtýře, již v době vyhlášení zákona ještě na pozemku nehospodařili, jen když smlouva pachtovní byla uzavřena v čase od 1. ledna do 17. srpna 1922 a pachtýři chtěli a mohou sami nebo se svou rodinou na pozemku hospodařiti.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1922, R II 462/22)
Proti žádosti drobných pachtýřů o obnovu pachtu, končícího 30. zářím 1922, podala propachtovatelka námitky, jimž soud prvé stolice vyhověl a žádost o obnovu pachtu zamítl. Důvody: Souhlasným udáním stran je zjištěno, že žadatelé měli od kongregace v L. pozemky pachtované a to posledně na základě smlouvy 6ti leté, která končila 30. zářím 1922. Když 17. srpna 1922 vydán byl zákon ze dne 13. července 1922, kterým se doplňuje a částečně změnuje zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n. o obnově drobných zemědělských pachtů, přihlásili se tito pachtýři písemně u správy kláštera v posledních dnech měsíce září t. r., tedy ve lhůtě čl. I. cit. zákona, že si pozemky nadále podrží v pachtu. Nesporno jest mezi stranami, že pozemky, které měli žadatelce do 30. září 1922 v pachtu, byly již 24. března 1922 veřejnou dražbou propachtovány znovu na 6 let, tedy od 1. října 1922 až do 30. září 1928. Při dražbě, tehdy odbývané, dražili i dosavadní pachtýři, avšak, ač nejvyšší podání, nebyly jim pozemky v pachtu ponechány, je to Kongregace v dražebních podmínkách vyhradila právo, pozemky i takovému dražiteli, který podává na ně, než činilo nejvyšší podání. Článkem VI. zákona ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. bylo stanoveno, že tento zákon nedotýká se pachtovních smluv, které byly od 1. ledna 1922 do vydání tohoto zákona, t. j. 17. srpna 1922, uzavřeny dobrovolnou úmluvou na dobu nejméně 6 let, jestliže nový pachtýř na pachtovaném pozemku sám nebo se svou rodinou hospodaří a nadále hospodařiti chce, a může, a nemá svých i pachtovných pozemků více než 8 ha. Posavadní pachtýři vykládají si zákon v ten smysl, že o »dobrovolné úmluvě« zde řeči býti nemůže, ježto se pozemků nevzdali, a proto to, že a nejvyšší podání učinili, jim pozemky v pachtu ponechány nebyly. Dle náhledu soudu nelze si však toto ustanovení ohledně »dobrovolné úmluvy« v takovém smyslu vykládati, nýbrž měl zákonodárce asi na mysli, že pachtovní smlouvy s novými pachtýři musí být se strany majitele nemovitosti uzavřený bez veškeré povinnosti, na nějakém zákonném ustanovení spočívající, tedy na takové, jako na př. stanovena je v zákoně ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n., na základě něhož může okresní správa politická (magistrát) naříditi vlastníku domu, by nepronajaté místnosti, které se hodí k obývání, a byly by v roce 1921 aspoň po 6 měsíců obydleny, do stanovené lhůty pronajal. V § 18 posléze zák. o mimořádných opatřeních bytové péče zmocňuje se okresní politická správa, by provedení svého nařízení případně vynutila i tresty. Pronajme-li vlastník domu byt v tomto domě jen následkem takového příkazu okresní politické správy, nelze v takovém případě mluviti o smlouvě »dobrovolné«. Že klášter měl právo, v podmínkách dražebních si vyhraditi, libovolně zadávati pozemky kterémukoliv pachtýři, není nic nepřípustného, a je takové ustanovení obsaženo skoro ve všech dražebních podmínkách při veřejných dražbách. Nedalo by se také mysleti, že pachtýři, když se snad vzdali nároku na další pacht sami od sebe, tedy »dobrovolně«, by se dodatečně o pacht zase přihlásili jedině proto, že zákon jim právo na další pacht poskytuje, a že by pak soud až na základě takových přihlášek měl zkoumati otázku, jde-li o dobrovolnou smlouvou s novými pachtýři. Že noví pachtýři na pachtovaných pozemcích sami budou hospodařiti, a že i s pachtovanými pozemky mají více, než 8 ha půdy, je mezi stranami nesporno. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a nařídil prvému soudu, by nehledě k důvodu, z něhož vyhověl námitkám, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Prvý soud neuznal práva stěžovatelů na obnovu pachtu pozemků a dal místo námitkám vlastníka, maje za to, že jsou tu předpoklady čl. VI. zákona. Ale neprávem. Článek tento ustanovuje, že zákon nedotýká se oněch pachtovních smluv, které byly od 1. ledna 1922 od vydání zákona, t. j. do 17. srpna 1922 uzavřeny dobrovolnou úmluvou na dobu 6 let, jestliže nový pachtýř na pachtovaném pozemku sám nebo se svou rodinou hospodaří a nadále hospodařiti chce a mříže a nemá svých i pachtovaných pozemků více než 8 ha. Stěžovatelům dlužno přisvědčiti, že čl. VI. zákona má na mysli jen nové pachtýře, kteří na pachtovaných pozemcích v době vyhlášení zákona t. j. 17. srpna 1922 sami nebo se svou rodinou hospodařili. To jde na jevo ze znění zákona. Zákon užívá časově doby přítomné a slovem »hospodaří«, chce tedy nové pachtýře chrániti i tenkráte, když již v době vyhlášení zákona jsou v držbě pozemku spachtovaných mezi 1. lednům a 17. srpnem 1922 a na nich již hospodaří. Poněvadž, jak nesporno, dne 17. srpna 1922 byli v držení pachtovaných pozemku a to až do 30. září 1922, když již písemné oznámení dle čl. I. zákona bylo učiněno, stěžovatelé a noví pachtýři tenkráte na pozemcích těch nehospodařili, pachtovavše je teprve od 1. října 1922. schází již z tohoto důvodu předpoklad čl. VI. zákona a slušelo proto rekursu vyhověti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
V důvodové zprávě k osnově zákona ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. (tisk 3770) bylo uvedeno, že článek VI. osnovy, který byl doslovně do zákona převzat, nepotřebuje bližšího objasnění. Tento předpoklad byl ovšem mylným, jak ukazuje případ, o který jde, v němž obě strany a oba nižší soudy různě vykládají onen článek. Co zákonodárce zamýšlel, jest však zřejmě patrno z vývodů, jež při prvním čtení osnovy zákona v poslanecké sněmovně Národního shromáždění přednesl zpravodaj (těsnopisecká zpráva o 158. schůzí ze dne 27. a 28. června 1922 str. 1628). Vyložil, že »dalším omezením práva obnovy dle tohoto zákona jest článek VI., který vychází ze zásady, nerušiti dobrovolně uzavřené pachtovní smlouvy, jež se staly v mezidobí od 1. ledna 1922 až do doby platnosti projednávaného zákona za určitých ovšem předpokladů, a to takových, aby nový pacht měl ty známky, které všeobecně jsou žádány, má-li právo obnovy pachtu podle tohoto zákona zde býti. Výslovně se v čl. VI. praví, že musí to býti pacht na dobu nejméně 6 let, jestliže nový pachtýř na pachtovaném pozemku sám nebo se svou rodinou hospodaří. Má se totiž býti vyvarováno sporů, které vznikají z toho, když byl uzavřen před vydáním zákona řádný pachtovní poměr a jedná se o pachtýře, který by za určitých jiných okolností měl také také právo na obnovu, je-li to pachtýř téže sociální kategorie, kterou chce tento zákon chrániti«. Proti stanovisku takto vylíčenému nebylo se žádné strany nic namítáno, i dlužno proto míti za to, že došlo všeobecného schválení. Hledí-li se k těmto vývodům, jest však věc jasná. Zásadou jest, že, byl-li před vydáním zákona založen řádný pachtovní poměr s někým, jiným, než s dosavadním (starým) pachtýřem, musí tento ustoupiti novému pachtýři, je-li tento sám drobným pachtýřem. Není tedy správným názor navrhovatelů, že zákon ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. jest dělán pouze a jedině ve prospěch dřívějších pachtýřů, dlužno spíše uznati, že článkem VI. tohoto zákona má býti chráněn nový pachtýř, a proto nutno tento článek v pochybnostech vykládati ve prospěch nových pachtýřů. Této zásadě neodpovídá výklad, o který se pokouší soud rekursní, maje za to, že článek VI. má na mysli jen ty nové pachtýře, kteří na pozemcích v době vyhlášení zákona t. j. dne 17. srpna 1922 sami nebo se svou rodinou již hospodařili. Dlužno se spíše přidati k názoru prvého soudu, že stačí, byla-li smlouva s novými pachtýři učiněna v dobo od 1. ledna do 17. srpna 1922, a že nesejde na tom, zda nový pachtýř v době vyhlášení zákona byl již ve skutečném užívání pachtovaného pozemku, nýbrž pouze na tom, chce-li a může-li sám nebo se svou rodinou na něm hospodařiti. To tím více, když — jak v dovolacím rekursu správně se vytýká — hospodářský rok se počíná pravidelně teprve 1. říjnem, takže nový pachtýř zpravidla 17. srpna 1922 nemohl ani ještě hospodařiti na pachtovaném pozemku, a starý pachtýř byl by mohl snadno zmařiti zákonodárcův úmysl tím, že se bezdůvodně a bezprávně zdráhal odevzdati pozemek novému pachtýři a takto mu umožniti hospodaření. Dobrovolnou úmluvou ve smyslu čl. VI. rozumí se samozřejmě dobrovolná úmluva s novým pachtýřem, která jest patrně míněna jako protiklad ke vnucenému pachtu dle § 63 přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. Vnucení pachtýři ve smyslu tohoto ustanovení zákona mají tedy ustoupiti starým pachtýřům, domáhajícím se obnovy pachtu, — jiným novým pachtýřům však se přiznává přednost před dosavadními pachtýři. O tom, že v tomto případě úmluva s novými pachtýři byla dobrovolná a že staří pachtýři nemají příčiny, by si stěžovali do toho, že pozemky nebyly jim znovu zadány, nelze důvodně pochybovati, zvláště když jest nesporno, že si propachtovatelka v dražebních podmínkách vymínila, že přidělí pozemky kterémukoliv dražiteli. Rovněž jest nesporno, že noví pachtýři (jimž byly pozemky dány do pachtu na šest let), chtějí sami obdělávati pachtované pozemky a nemají 8 ha vlastní a pachtované půdy. Jsou tu tedy veškeré předpoklady čl. VI. zákona ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n., pro které obnova pachtu jest vyloučena, i bylo proto vyhověti dovolacímu rekursu a změnou napadeného usnesení obnoviti usnesení prvého soudu. Otázkou, zda se s úmyslem zákonodárce, jak byl vyložen, srovnává ustanovení čl. III. (4) nařízení ze dne 3. listopadu 1922, čís. 311 sb. z. a n., netřeba se zde zabývati, poněvadž nařízení to platí jen pro území Podkarpatské Rusi a pro obnovy pachtu, které se staly v prodloužené lhůtě.

Citace:

č. 2124. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1244-1247.