NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 10919.

I směnečný závazek může býti zajištěn zástavou a lze ho uplatniti pod exekucí na zástavu. Zaplacením vyrovnací kvóty sice zaniká osobní závazek, ale, pokud jest pojištěn zástavou, trvá pro tuto zástavu dluh dále a oddělný věřitel, i směnečný, může žalovati za účelem uplatnění oddělného práva celý dluh, omezí-li se na jeho dobývání ze zástavy.
(Rozh. ze dne 3. července 1931, Rv I 905/31.)
Žalovaný Jan R. přijal dne 30. června 1929 a 30. září 1929 dvě směnky na 15000 Kč a 15000 Kč a dal k zajištění této směneční pohledávky žalobci do zástavy různé skvosty. V čase přijetí směnek až do 1. srpna 1930 byl žalovaný veřejným společníkem firmy R., o jejímž jmění bylo po odevzdání skvostů do zástavy, dne 4. prosince 1929, zahájeno vyrovnací řízení, v němž žalobcova pohledávka byla přihlášena. Vyrovnání bylo věřiteli přijato dne 6. května 1930, potvrzeno a vyrovnací řízení dnem 13. června 1930 ukončeno. Podle obsahu vyrovnání, jež se vztahovalo i na pohledávku žalobce, co do schodku pohledávky nekrytého oddělným právem smluvním na skvostech, měla firma R. zaplatiti věřitelům 53% vyrovnací kvótu ve splátkách. Směnečným platebním příkazem bylo žalovanému uloženo, by zaplatil žalobci zbytek pohledávky 19100 Kč pod exekucí na skvosty dané do zástavy. Žalovaný namítl, že zbytek pohledávek není jako veřejný společník vyrovnavší se firmy R. povinen zaplatiti plně, nýbrž jen vyrovnací kvotou. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Pro spor jest rozhodné, zda žalovaný jako příjemce směnek jest povinen zbytek pohledávek žalobce 19100 Kč zaplatiti plně, nehledíc k vyrovnání firmy, či jen vyrovnací kvótu podle obsahu vyrovnání firmy. Obě směnky podepsal a přijal žalovaný, jehož závazek soudním vyrovnáním firmy R. pominul jen jako veřejného společníka této firmy, pokud plyne z ustanovení čl. 112 a 146 obch. zákona se zřetelem k § 60 druhý odstavec vyr. ř., podle něhož účinky vyrovnání se společností prospívají i společníkům, pokud ve vyrovnání nebylo nic jiného stanoveno. Vyrovnání se společností netýká se však samostatného jeho závazku založeného jeho podpisem jako přijatele směnky (§ 48 vyr. říz.), žalovaný ani netvrdí, že se žalobce svého práva z tohoto podpisu výslovně vzdal, tvrdí, že jde o obchodní dluh firmy, nikoliv o jeho osobní dluh. Stav jest ten, že žalobce jako osobní věřitel má nárok na vyrovnací kvótu proti firmě R., pro niž se zápůjčka stala, a zároveň má nárok na oddělené uspokojení z věcí daných do zástavy k zajištění pohledávky (§§ 11 (1), 48, 49 k. ř. a §§ 11 (1) a 46 (1) vyr. říz., a čl. 311 obch. zák.), kterýž není vyrovnáním dotčen, a na základě tohoto oddělného práva může dosíci uspokojení většího než pouhý osobní věřitel firmy i plnými 100% i přes vyrovnání firmy, a má též osobní pohledávku ze směnek proti žalovanému jako příjemci směnky, jenž ručí za směnečný dluh osobně. Posoudil proto prvý soud věc po stránce právní správně, neboť zjištěnými skutečnostmi je bezvadně doložen jeho právní názor, že žalobce jest oprávněn na žalovaném, ze směnky osobně zavázaném, domáhati se zaplacení směnečného dluhu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Podle § 60 druhý odstavec vyr. ř. jsou právní účinky vyrovnání na prospěch každému společníku veřejné společností proti věřiteli společnosti, není-li ve vyrovnání ustanoveno jinak. O směnkách ustanoveno bylo ve vyrovnání firmy R. v bodě 4. toto: »Směnky, z nichž mimo vyrovnávající se firmu a její dva veřejné společníky Jana a Vincence R-a jako příjemce jsou zavázány ještě jiné osoby jako akceptanti, vydatelé, indosanti nebo jinak směnečně, nevrátí se po zaplacení kvóty, nýbrž poznamená se na nich, že pohledávka z akceptu nebo žira proti firmě R. a jejím dvěma veřejným společníkům jest úplně zaplacena. Směnky, na nichž firma R. a její veřejní společníci nejsou akceptanty, nýbrž vydateli nebo žiranty, zůstanou sice v rukou věřitele, ale odepíše se částka zaplacené kvóty a podpis firmy a veřejných společníků se škrtne.« Tato ustanovení vyrovnání jdou dále nežli § 60 (2) vyr. ř. Zákon má v § 60 (2) vyr. ř. na mysli závazky veřejných společníků jako takových, t. j. pokud ručí za závazky společnosti, nikoli tedy závazky, jež společníci převzali samostatně, nikoli z důvodu zákonné záruky za dluhy společnosti. Vyrovnání firmy R-ovy nerozeznává však závazky společníků jako takových za dluhy společnosti a jejich samostatné závazky, a bez takového rozlišení stanoví, že zaplacením kvóty zaniká i závazek společnosti i jejích společníků ze směnky. Bylo by po případě věcí výkladu vyrovnání, zda ono ustanovení bylo zamýšleno jen jako důsledek a provedení zásady § 60 (2) vyr. ř., či zda mělo míti v zápětí i zánik samostatných závazků ze směnek podepsaných veřejnými společníky. Ale touto otázkou není potřeba se zabývati a také není třeba řešiti otázku účinnosti zmíněných ustanovení vyrovnání pro samostatné závazky veřejných společníků, které vlastně nespadají do vyrovnání společnosti a na něž se také po zákonu nevztahují účinky vyrovnání společnosti, ježto jednak žalobní nárok se opírá o směnečný závazek jen žalovaného a není tvrzeno ani zjištěno, že šlo o směnku podepsanou firmou, jednak žalobní nárok jest i jinak opodstatněn. Proto také nemá význam, uvádí-li odvolací soud, že se vyrovnání společnosti netýká samostatného závazku žalovaného a v rozporu s tím zase uvádí, že žalobní pohledávka jest přihlášena k vyrovnání a jest shodná se žalobní pohledávkou. Žalobou uplatňuje žalobce oddělné právo podle § 11 vyr. ř., ježto žádá uspokojení své pohledávky jen ze zástavy, navrhuje odsouzení žalovaného k zaplacení pod exekucí na zastavené předměty. Toto právo na oddělné uspokojení není vyrovnáním dotčeno (§ 46 vyr. ř.). Lze přisvědčiti dovolateli, že právo na oddělené uspokojení jest právem odlišným od pouhého osobního závazku ze směnky, ovšem jen pokud se týká účinku vyrovnání. Jinak i věřitel krytý zástavou zůstává věřitelem osobním, ale slevu vyrovnací nelze namítnouti potud, pokud žádá její uspokojení jako důsledek práva oddělného, ze zástavy. Zákon nevylučuje, by směnečný závazek nebyl pojištěn zástavou. Zástavou může býti zajištěna i pohledávka směnečná (§§ 447, 449 obč. zák.). Zaplacením kvóty sice zaniká osobní závazek, ale, pokud jest zajištěn zástavou, trvá po tuto zástavu dluh dále, a oddělný věřitel, i směnečný, může žalovati za účelem uplatnění oddělného práva celý dluh, omezí-li se na dobývání jeho ze zástavy. Zákon nebrání, aby nebyl uplatněn dluh směnečný pod exekucí na zástavu a nepřikazuje, že směnečný dluh k vůli realisaci zástavy by nemohl býti žalován a muselo býti žalováno z případného obecnoprávního důvodu a nevylučuje také, že by žaloba směneční nemohla býti omezena co do exekuce na zástavu, tedy, by byl uplatněn směnečný nárok jen jako nárok oddělný, pokud jest kryt zástavou (srv. nál. 3420 sb. n. s.). Věřitel oddělný může uplatniti buď své právo zástavní žalobou zástavní a domáhati se trpění, by jeho pohledávka byla uspokojena ze zástavy, ale může také uplatniti i směnečný dluh, omeziv exekuci na zástavu již v žalobním žádání. Výsledek jest týž a není důvodu, by směnečnému věřiteli byla odpírána výhoda směnečného řízení, když se chce krýti jen ze zástavy a uplatniti jen své oddělné právo, S tím není v rozporu nález čís. 3852 sb. n. s., ježto tam byla předmětem rozhodování otázka jiná. Žalobce tedy právem žaloval směnečný dluh, omeziv exekuci na zástavu a dovolání nebylo proto vyhověno.

Citace:

Čís. 10919. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 42-45.