NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 1048.

Násilí dle § 190 tr. zák. směřuje k donucení k neprodlenému vydání věci nebo k neprodlenému jejímu odebrání, kdežto násilí dle § 98 písm. a) tr. zák. nese se k vynucení budoucího vydání věci.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1922, Kr II 720/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Brně ze dne 5. října 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §§ 190, 194 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Proti výroku, odsuzujícímu stěžovatele pro zločin loupeže, dovolává se stěžovatel zmatků § 344 čís. 6 a 11 tr. ř. Onen důvod spatřuje stížnost v tom, že nebyla dána porotcům vedle hlavní otázky na zločin loupeže i eventuelní otázka na zločin vydírání, což soud porotní vůči dotyčnému návrhu obhajoby při porotním přelíčení odůvodnil tím, že nevyšly na jevo okolnosti, které by poukazovaly na skutkovou podstatu vydírání. To vším právem. Kdežto vydírání ve smyslu § 98 a) tr. zák. předpokládá použití násilí za účelem vynucení nějakého konání, snášení neb opomenutí jakéhokoli druhu, má § 190 tr. zák. v případě skutečného násilí na zřeteli použití jeho za účelem zmocnění se cizí movité věci. Zmocnění to státi se může přímým odebráním této věci, neb násilným vynucením neprodleného její vydání (loupežné vydírání). I zmocnění se cizí movité věci předpokládá v případě násilného odebrání donucení odpůrce k dopuštění tohoto odebrání (nestalo-li se, čehož však dle § 190 tr. zák. netřeba, násilím, vylučujícím všelikou vůli majitelovu), v případě vynucení jejího neprodleného vydání v donucení majitele k určitému konání. Rozdíl mezi obojími skutkovými podstatami, z nichž ona § 98 a) tr. zák. jako všeobecnější ustoupiti musí skutkové podstatě dle § 190 tr. zák. jako podstatě zvláštní, omezené na určité konání nebo dopuštění, totiž na vydání neb odebrání movité věci, spočívá tedy, jde-li o násilné zmocnění se cizí movité věci v tom, že bude tu loupež, šlo-li o okamžité zlomení vůle ohroženého a donucení k neprodlenému vydání věci neb o neprodlené její násilné odebrání, vydírání ale tehdy, neslo-li se násilí k vynucení budoucího jejího vydání. Ježto v tomto případě neposkytlo trestní řízení nijakého podkladu pro eventualitu, že stěžovatel použil násilí proti Václavu V-ovi za tím účelem, by pozdější, budoucí vydání peněz nebo nějaké movité věcí na něm vynutil, nýbrž šlo jen o násilné vynucení okamžitého vydaní peněz, jež Václav V. měl při sobě a zmocnění se cukrovinek, nebylo tu podkladu pro navrženou eventuální otázku na vydírání.

Citace:

Čís. 13576.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 624-624.