NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 9399.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
Byl-li služební poměr zrušen řádnou výpovědí, nelze přiznati podíl
na zisku, byl-li ve výpovědní době podnik pasivním.
Obchodní pomocník pozbývá nároku na placenou dovolenou, neuplatní-li nárok na dovolenou včas.
Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91
sb. z. a n.).
Po skončení služebního poměru lze se vzdáti nároku na odměnu za
práci přes čas. (Rozh. ze dne 21. listopadu 1929, Rv 2 102/29.)
Žalobce byl zaměstnán jako sazeč v závodu žalovaného od září 1926 do 22. února 1928, kdy dostal výpověď. Žalobou, o níž tu jde, domáhal se na žalovaném zaplacení podílu na zisku za výpovědní dobu (od 23. února 1928 do 30. června 1928), odměny za práci přes čas, jakož i úplaty za to, že po celou služební dobu u žalované neměl dovolené. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatel brojí proti zamítnutí žalobního nároku na 5% podíl ze zisku a dovozuje nesprávnost názoru prvního soudu poukazem na ustanovení § 29 (2) zákona o obch. pom., z něhož prý plyne, že se nárok zaměstnance stává splatným jeho výstupem ze služby, čímž jasně dává na jevo, že nelze plat za výpovědní lhůtu počítati podle toho, co se v závodě zaměstnavatelově udá po dni výpovědi. Pro tento úsudek nemůže však odvolatel z ustanovení § 29 (2) cit. zák. nic dovoditi. Neboť, i když podle zmíněného zákonného ustanovení jest celý plat dospělým ihned po zrušení služebního poměru a jest zjištěno, že podíl na zisku jest součástí platu, není tu přece předpokladu pro použití §§ 29 a 31 zák. o obch. pom. na tento případ a pro přiznání tohoto nároku žalobci, poněvadž bylo zjištěno, že služební poměr byl zrušen řádnou výpovědí (nikoli propuštěním), a bylo dále ujištěno, že za dobu, za kterou odvolatel tento nárok uplatňuje, t. j. od výpovědi 23. února 1928 do 30. června 1928 byla tovární oddělení žalované firmy, v nichž žalobce před výpovědí pracoval a na jejichž zisku měl míti podíl, pasivní. Služební poměr žalobcův nebyl zrušen propuštěním, nýbrž řádnou výpovědí a nebylo proto zapotřebí prováděti důkaz o tom, že žalobcovo propuštění bylo bezdůvodným. Pokud se odvolání zabývá zamítnutím nároku na odměnu za práce přes čas, nelze rovněž s jeho vývody souhlasiti. Jest sice zjištěno, že žalobce práce přes čas konal, jest však také zjištěno, že měl týdenní mzdy 700 Kč a že žalobce měl podle smlouvy vykonávati veškeré sazečské práce při sazečském stroji, že se při sjednání smlouvy o práci přes čas nemluvilo a že právě vzhledem k této době pracovní byla sjednána tak vysoká týdenní mzda. Z toho zřejmo, že odměna za práci přes čas jest již ve smluvené odměně za veškeru práci. Bylo dále zjištěno, že žalobce tuto mzdu bez námitek přijímal po celou dobu pracovní a že při vyúčtování svých nároků na konto tohoto nároku nic nežádal. Předpisy zákona čís. 91/18 nezakazují, by smluvní strany odměnu za práci přes čas nepaušalovaly, a poněvadž ze skutkového zjištění plyne, že si obě strany byly toho vědomy, že ujednaná týdenní mzda zahrnuje v sobě odměnu za práci přes čas, nemá žalobce právo žádati za tyto práce přes čas odměnu. Kromě toho jest sdíleti i názor prvního soudu, že sе žalobce tohoto nároku po výpovědi při konečném vyúčtování svých nároků vzdal, a bylo proto odvolání v tomto směru shledáno neopodstatněným. O nároku na placenou dovolenou, který byl žalobci přiznán jen za dobu jednoho týdne, dovozuje odvolání, že, když zaměstnanec neobdrží dovolenou, která mu podle zákona přísluší, je tím zaměstnavatel na úkor zaměstnance obohacen, a že, když zaměstnanec byl za roku bezdůvodně propuštěn, má nárok na alikvotní část dovolené. Jest souhlasiti s právním názorem prvého soudu, že se tento žalobcův nárok musí posuzovati podle předpisů zákona o obchodních pomocnících a že zákon o obch. pom. nemá ustanovení obdobného § 10 zák. čís. 67/25 a že důsledkem toho pozbývá zaměstnanec nároku na placenou dovolenou, neuplatní-li nárok na dovolenou včas, t. j. v dorozumění se zaměstnavatelem a hledíc k době přiměřené provozovacím poměrům v závodě. Žalobce nemůže však tento nárok uplatniti ani podle zák. čís. 67/25, poněvadž, jak shora bylo zjištěno, byl jeho pracovní poměr zrušen řádnou výpovědí proto, že odmítl pracovati s novými siuami, což jest důležitým důvodem, opravňujícím zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 27 zák. čís. 20/10 k okamžitému propuštění zaměstnance ze služeb. V takovém případě neměl by žalobce ve smyslu ustanovení § 11 zák. čís. 67/25 nároku na placenou dovolenou, kdyby se jeho služební poměr měl posuzovati podle předpisů zákona o placené dovolené zaměstnanců. Žalobce se ostatně tohoto nároku po výpovědi při konečném vyúčtování svých nároků vzdal.
N e j v y š š í soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce posouzena byla sporná věc odvolacím soudem
správně, dovolací soud schvaluje věcí i zákonu vyhovující důvody napadeného rozsudku. Ustanovení § 29 (2) odst. zákona ze dne 16. ledna
1910, čís. 20 ř. zák. o obchodních pomocnících mluví sice o »zrušení«
služebního poměru, ale činí tak v souvislosti s odstavcem prvým, že se
totiž ustanovení to vztahuje na případ, když zaměstnavatel propustí zaměstnance bez důležitého důvodu nebo když jest zaměstnavatel vinen
předčasným zaměstnancovým vystoupením ze služby. Odvolací soud
právem poukazuje k tomu, že dovolatelův poměr služební nebyl zrušen
propuštěním, nýbrž řádnou výpovědí. Proto nedopadá svrchu citované
ustanovení a rozhoduje zjištění, že za dobu od výpovědi, od 23. února
1928 do 30. června 1928, byla tovární oddělení žalované firmy, ve kterých dovolatel před výpovědí pracoval a na jejichž zisku se měl podle
služební smlouvy súčastniti, pasivní.
Nároku na odměnu za práci přes čas nelze se sice platně vzdáti, aniž
lze ve přijímání mzdy bez námitek po dobu služební spatřovati mlčky
uskutečněné vzdání se nároku na zaplacení práce přes čas, to však jen
za trvání služebního poměru, tedy v době, ve které by uplatňování takového nároku bylo spojeno pro zaměstnance po případě s těžkou újmou
existenční, nikoli po ukončení služebního poměru, kdy zaměstnanec může
takový nárok uplatniti bez obav hrozící újmy.
I pokud jde o dovolatelovy nároky na náhradu za dovolenou, vyložil
již odvolací soud správně a výstižně, proč dovolateli nelze vyhověti. Stačí tedy, bude-li dovolatel odkázán ke správným důvodům rozsudku i po této stránce, ač ovšem nelze souhlasiti s důvody, že by ani podle zákona o placené dovolené čís. 67/25 sb. z. a n. neměl dovolatel nárok na placenou dovolenou.

Citace:

č. 9399. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 691-694.