Čís. 1887.
Na základě nesporně pravého posledního pořízení lze povoliti knihovní záznam zástavního práva pro pohledávku nezletilého odkazovníka.
(Rozh. ze dne 3. října 1922, R I 1197/22.) Na základě nesporně pravého posledního pořízení, jímž byla nezl. Gertruda N-ová obmýšlena peněžitým odkazem, domáhala se pojištění této své pohledávky záznamem zástavního práva na pozůstalostních nemovitostech. Soud prvé stolice záznam povolil, rekursní soud knihovní žádost zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud uznává, že pohledávka nezletilé odkazovnice Gertrudy N-ové, pro kterou žádáno za knihovní záznam práva zástavního, jest dostatečně osvědčena závětí Gustava N-a ze dne 20. září 1921, která nepochybně vyhovuje předpisům § 35 knih. zák., ale popírá, že tu jest druhá podmínka § 36 knih. zák., totiž dostatečné osvědčení právního důvodu k zástavnímu právu. Než právního důvodu toho netřeba zvlášť osvědčovati, neboť plyne ze samého zákona, totiž z § 160 nesp. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák., dle něhož, je-li odkazovník nezletilý, odkaz má býti buďto k soudu složen nebo náležitě zajištěn. Že byl odkaz k soudu složen a tím vyhověno § 160 nesp. pat. a zůstavitelovu příkazu, universální dědička Julie L-ová v rekursu ani netvrdila, zbývá tudíž jen zajištění odkazu, jehož soud i z moci úřední musí dbáti. O tom pak, že vklad po případě záznam knihovního práva zástavního, jest náležitým zajištěním, nelze pochybovati. Pokud rekursní soud vytýká, že musí dědičce býti ponecháno právo, voliti způsob zajištění, stačí poukázati k tomu, že dědička dle spisového záznamu ze dne 16. srpna 1922 odepřela jakékoliv zajištění odkazu. Ostatně lze se touto otázkou zabývati jen v případném sporu o spravení záznamu, nikoli však při vyřizování knihovního návrhu.