NPD documents search: Všehrd, 13 (1932) - Francouzský průmysl a sociální pojištění.

— Fr. Trávníček: Jazyk a národ.
— Praha, 1930. Jednota čs. matematiků, ss. 78 ih 8. (Sb. před. a rozprav, II. 2.) Kč 15. — Je vhodno zaznamenati tyto dvě práce, první historikovu, druhou filologovu, které svým tématem se blízce stýkají a pro nás mají význam pro řešení otázky československé státní jednoty. Kroftova i Trávníčkova kniha vznikly z přednášek, určených širší veřejnosti, ale obě nejen se opírají o bohátý literární i pramenný aparát a právě svým společným tématem mají pro. nás specielní význam. Krofta postupuje v rozboru historie československé jednoty chronologicky. Snad obecně nejzajímavější je důkaz Kroftův, že odtržení Slovenska od českých zemí nebylo, jak se obyčejně říká, tisícileté, nýbrž že trvalo pouze devět století, neboť teprve sv. Štěpán připojil Slovensko trvale k Uhrám, kdežto v X. stol. aspoň západní jeho část byla opanována českými knížaty. Stejně tak zajímavý je poukaz, že o křesťanskou kulturu se zasloužily české vlivy, poněvadž pěstoun sv. Vojtěcha, Radla (Anastaziuis, Astrik), se stal prvním biskupem ostřihomským. Krofta se snaží co nejpřesněji zvážiti styky českých zemí se Slovenskem, a proto podrobil všechny styčné body kritice: tak sluší vzpomenouti zvláště jeho hodnocení kolonisačních právních prvků na Slovensko, stejně jako vnikání českomoravského horního práva a hlavně kulturních proudů husitských a pak v době pobělohorské proudů evangelických. Velmi jest si však vážiti hutného podání snah XIX. stol. po bližším semknutí českých zemí se Slovenskem, kde se líčení Kroftovo stýká s právě vydávanými Dějinami Tobolkovými (srov. Všehrd, XIV. 106). Tuším, že Krofta kromě toho nalezl správnou formu i pro vysvětlení, proč leckdy ve víru politických zápasů za bytí a nebytí národní ať ta, či ona strana na čas musila upustit od vytoužené československé jednoty a spravedlivě tak uzavřít historii této episody našeho státního života.
Jestliže Krofta životnost čs. jednoty prokazuje zhodnocením chronologicky seřazených jevů, práce Trávníčkova, jako studie filologická, staví si problémy jednotlivých pojmů pro pochopení skutečnosti. Nás ovšem s tohoto stanoviska nezajímá ani tak důležitý úvod o jazyce a národu indoevropském a o baltsko-slovanské a praslovanské jednotě, stejně jako základní kapitoly o počátcích samostatného vývoje čs. národa a o kulturních vlivech. Ale tyto stati jsou především nezbytné pro pochopení dalších výkladů a kromě toho je v nich shrnuto leccos pro právní historii pro výklady terminologické, takže v tom se přibližuje Trávníčkova práce dřívější práci Jankově (O pravěku slovan.). Trávníčkova práce se stýká s Kroftovou v VI. kapitole (Čs. otázka). A tu je nejdůležitější nesporný důkaz, že čeština i slovenština jsou dvě jazykové formy jednoho a téhož národa. Trávníček poukazuje především, že slovenština si zachovala starší vývojovou podobu, takže je nesmírně blízká staré češtině, a pak vtipně vystihuje hlavní důvody, kde se hledá mezi slovenštinou a češtinou veliká přerva: nesmíme srovnávat totiž slovenštinu s dnešní spisovnou češtinou, která je vlastně jen jediným (středočeským) nářečím, a podobně ani nesmíme češtinu srovnávat se spisovnou slovenštinou, protože je to také jen jediné slovenské nářečí. Jako čeština není jednotná a má mnoho dialektů, tak je tomu i ve slovenštině (k tomu srov. velmi názornou mapu čs. nářečí od téhož autora v Ottově Slovníku Nové doby [dodatcích] ve sv. II, I). Trávníček zařazuje slovenštinu do genetického vývoje slovanských jazyků a zjišťuje, že geneticky je čeština shodná se slovenštinou, tedy že jde o jazyk jediný a jednotný. Ale třebas Trávníček přesně vyhraňuje vědecky filologické pojmy, není z tohoto stanoviska proti spisovné slovenštině, brání se jen vytvoření umělého spisovného jazyka československého. Právě proto, že se staví na genetickou basi, opřenou o vývoj historický i rozbor filologický, přeje si do budoucna, aby oba spisovné útvary, i čeština i slovenština na sebe ponenáhlu působily a tak se i ponenáhlu sbližovaly, když politický vývoj nás na tak dlouhou dobu od sebe rozdělil.
Obě studie tedy play dují pro československou jednotu, aniž by přezíraly historické i jazykové skutečnosti, jak se vyvinuly. Proto nám právníkům jsou jistě sympatické, že potvrzují naše stanovisko: i když si přiznáme, že vskutku jsou podstatné závady v kulturním životě, kde se nepodařilo dosud všude nalézti uspokojivé řešení a patrně bude je nutno hledat s velkým sebezapřením dlouhou ještě dobu, na poli právním naprosté vyrovnání jazykové je již provedeno. A tak českoslovenští právníci mají s tohoto hlediska jen jediný veliký úkol, který byl formulován i s místa odpovědného ministra: zapomenout na vše, co nás zlobou věků rozdvojovalo a za to vyzdvihnout činorodou prací všechny prvky, jež nás spojují. A tento účel výhodně podpoří obě zmíněné práce.
Ča.

Citace:

Fr. Trávníček: Jazyk a národ.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 5, s. 203-204.