NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 349.

Zabírání budov: 1. * Zabírá-li se budova dle zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., musí nejpozději v nálezu zabíracím býti rozhodnuto o nároku na vyloučení bytu vlastníkova ve smyslu § 1, odst. 2. — 2. * Zabrání odporuje zákonu, není-li současně rozhodnuto o náhradním objektu dle § 2. (Nález ze dne 6. března 1920 č. 126.)
Prejudikatura: nálezy ze dne 24. ledna 1920 č. 445, sbírky č. 312 a ze dne 23. února 1920 č. 1361, sbírky č. 341.
Věc: Albán Schachleiter v Praze proti ministerstvu veřejných prací v Praze stran zabrání budovy kláštera Emauzského.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem ze dne 22. srpna 1919 č. j. 8/E-9/1 ai 1919 m. č. 259872 zabrala zemská správa politická v Praze na základě zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. budovu kláštera v Emauzích v Praze 2, protože pro konkrétní účel, t. j. umístění konservatoře a nejvyššího účetního kontrolního úřadu není vhodných místností a protože je možno ústav bez poškození účelu, kterému budova ona až dosud sloužila, vhodně umístiti v budově jiné, třeba v jiném místě.
Zároveň bylo vysloveno, že o ponechání místností dle zákona ze zabrání vyloučených, o náhradním objektu k umístění ústavu a o náhradních nárocích má představenstvo kláštera zahájiti jednání se zemskou správou politickou.
Ministerstvo veřejných prací naříkaným výnosem nevyhovělo stížnosti představenstva kláštera a potvrdilo rozhodnutí v odpor vzaté z jeho důvodů.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vytýká vadnost řízení, kterou spatřuje v tom, že zákonem stanovené předpoklady pro rozhodnutí o zabrání nebyly před jeho vynesením zjištěny, že zejména nebyl byt vlastníku vyhrazený na základě konaného šetření určen, dále že nebyla splněna podmínka § 2 zák. z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. stran přidělení vhodných náhradních místností. Dále vytýká stížnost nezákonnost naříkaného rozhodnutí opakujíc námitky v řízení správním uplatňované.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto: Zákonem z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. zmocněna byla státní správa, aby zabírala k užívání budovy zcela nebo z části, a to pro účely veřejné a v zájmu veřejném i pro účely obytné a pro přesídlení uživatelů budov zabraných.
Zabrání podrobeny jsou všeliké budovy v celku i v částech vyjma obytné domy nájemní, byt vlastníka zabrané budovy v rozměru přípustném dle nařízení o zabírání bytů obcemi (a dle zákona ze 30. října 1919 č. 592, jenž dle svého § 33 vstoupil na místo nařízení tohoto) a konečně byty i jinaké místnosti podle tohoto nařízení (zákona) zabrané.
Tímto ustanovením vymezeno jest oprávnění státní správy co do předmětu zabrání, a překročení těchto mezí bylo by nezákonným zásahem do práv jednotlivců.
Jde-li tedy o budovu, v níž jest byt vlastníka, je nezákonné zabrati budovu celou, ježto by zabíráno bylo nad meze zákonem stanovené.
Zabrání bude v takovém případě ve shodě se zákonem jen tehdy, když nejpozději nálezem zabíracím bude ze zabrání vyloučen »byt vlastníkův v rozměru přípustném«, leda že by úřad současně nalezl právem, že místnosti, jichž ponechání se vlastník z tohoto titulu domáhá, nemají povahy bytu vlastníkova.
Zabírání bytů obmezeno jest však i v jiných směrech. Zejména musí dle § 2 zákona ze dne 11. června 1919 býti dosavadnímu uživateli zabrané budovy, nedojde-li ke zvláštnímu ujednání, přiděleny místnosti, třebas v jiném místě, které mají pokud možno hověti účelům, jimž sloužily místnosti zabrané. Mimo to náleží dle § 4, odst. 5 majetníku neb užívateli zabrané budovy nebo její části přiměřená náhrada, při jejíž stanovení musí býti vzat zřetel na veškeré hospodářské újmy, jež majitel neb uživatel utrpí, a dále i náhrada nákladu vzešlého přesídlením při zabírání a vrácení budovy, jakož i náhrada všeliké jiné prokázané majetkové újmy, vzniklé přesídlením.
Tím jest jasně vyslovena zásada, že újma, zabráním budovy způsobená, má býti nahražena.
Jest proto jen důsledkem této zásady, když zákon v § 1, odst. 1 výslovně dovoluje zabrání jen tehdy, je-li možno dosavadního užívatele bez nenahraditelné hospodářské újmy jeho povolání vhodně umístiti jinde.
Zákon nechrání však dosavadního užívatele jen od újmy hospodářské. Jde-li o budovy, jichž užívají ústavy, nedovoluje (§ 1) zabrání budov takových, kdyby účel, jemuž budova až dosud sloužila, byl přesídlením ústavu do budov jiných poškozen.
Stejně jako nenahraditelná újma hospodářská jest tedy po zákonu právní překážkou zabrání i poškození nehmotných, ideálních účelů ústavních, o němž arci nemůže býti řeči, když dosažení účelů ústavních bude následkem přesídlení vyžadovati toliko většího nákladu, kterýž dle zásady obsažené v předpisech svrchu uvedených sluší nahraditi.
Zabrání budovy nebo její části jest tedy po zákonu přípustno, pokud snad nedojde ke zvláštnímu ujednání, jen tehdy, je-li zjištěno, že dosavadní užívatel neutrpí přesídlením nenahraditelné škody hospodářské, pokud se pak týče budov užívaných ústavy, že nehmotné zájmy, jež v rámci účelu ústavního mají místo, přesídlením nebudou poškozeny.
Zjistiti, že škoda taková nenastane, není však možno dříve, dokud není určena budova náhradní, do níž dosavadní užívatel (ústav) má býti přesídlen.
Již z toho plyne, že dle úmyslu zákonodárcova musí objekt náhradní býti určen a též přidělen současně se zabráním, a že tedy jak zabrání, tak přidělení objektu náhradního státi se má jediným aktem správním. Nelze tudíž, pokud nedojde snad ke zvláštnímu ujednání, za zákonné pokládati zabrání, není-li současně dle § 2 učiněno opatření o místnostech náhradních.
Ve sporném případě byla zabrána budova kláštera v Emauzích, aniž rozhodnuto o nároku na vyloučení »bytu vlastníkova«, jehož se strana jak v řízení před první stolicí, tak v řízení opravném domáhala. Vytýká tedy stížnost vším právem, že naříkané rozhodnutí jest v tomto směru nezákonné.
Stížnosti sluší však dáti za pravdu též potud, pokud vytýká, že budova klášterní byla zabrána, aniž současně bylo rozhodnuto o náhradním objektu dle § 2, neboť zabírací nález v příčině objektu náhradního toliko přislibuje vyjednávání, neobsahuje však opatření, jehož zákon, jak svrchu bylo vyloženo, vyžaduje.
Z těchto důvodů bylo nutno zrušiti naříkané rozhodnutí pro nezákonnost. Leč naříkané rozhodnutí trpí mimo to i vadou formální. Vycházíť z předpokladu, že jest možno ústav (klášter) umístěný v zabírané budově bez poškození účelu, kterému budova ona až dosud slouží, vhodně umístiti v budově jiné, třeba v jiném místě.
Avšak strana označila v řízení správním zcela určité účely ústavní a snažila se dokázati, že tyto účely přesídlením kláštera budou poškozeny. Žalovaný úřad prostě popřel, že poškození řečených účelů nastane, aniž se vůbec vyslovil o konkrétních okolnostech stranou tvrzených, a aniž si byl zjednal jakýkoli podklad, o který by se jeho vlastní stanovisko dalo opříti. Nemá tedy předpoklad žalovaného úřadu, že účely kláštera přesídlením poškozeny nebudou, ve spisech správních žádné opory, v čemž dlužno spatřovati podstatný nedostatek řízení.

Citace:

č. 349. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 187-190.