NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 7294.

Vyjevovací přísahu podle § 47 ex. ř. lze ohledně pozůstalostního jmění uložiti pozůstalosti zastoupené přihlásivším se dědicem.
(Rozh. ze dne 7. září 1927, R I 704/27.) — Čís. 7294 —
Soud prvé stolice uložil k návrhu vymáhajícího věřitele pozůstalosti po Janu Z-ovi, zastoupené dědičkou Růženou Z-ovou, by složila vyjevovací přísahu podle § 47 ex. ř. Rekursní soud napadené usnesení zrušil. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Stěžovatel učinil v exekučním řízení, zahájeném k jeho návrhu proti pozůstalosti po Janu Z-ovi, zastoupené dědičkou Růženou Z-ovou, návrh podle § 47 ex. ř., by povinná strana předložila seznam svého jmění a vykonala přísahu o tom, že její výpovědi jsou správné a úplné a že ze svého jmění nic nezamlčela. Rekursní soud nevyhověl návrhu jednak z důvodu, že Růžena Z-ová nemůže býti doháněna k vyjevovací přísaze, pokud jde o její vlastní jmění, ježto jí pozůstalost nebyla dosud odevzdána a jako dědička, přihlásivší se ze zákona výminečně, ručí za dluhy pozůstalostní jen jměním pozůstalostním, jednak proto, že nelze, pokud jde o jmění do pozůstalosti patřící, postupovati proti ní podle § 47 ex. ř., nýbrž jen podle předpisu čl. XLII. uvoz. zák. k с. ř. s. S těmito názory nelze souhlasiti. Prvý spočívá na nesprávném pojetí věci rekursním soudem a je již proto mylným, že stěžovatel podle obsahu svého podání domáhá se jen toho, by straně povinné, t. j. pozůstalosti po Janu Z-ovi, zastoupené dědičkou Růženou Z-ovou byla uložena přísaha podle § 47 ex. ř. ohledně jmění pozůstalostního, ale nežádá výkon této přísahy na Růženě Z-ové ohledně jejího vlastního jmění. Názor druhý nemá opory v zákoně. Návrh stěžovatelův opírá se o ustanovení § 47 druhý odstavec, podle něhož má dlužník k návrhu věřitele předložiti seznam svého jmění a vykonati přísahu, že jeho výpovědi jsou správné a úplné a že ze svého jmění nic nezamlčel, když výkon exekuce zůstal bez výsledku. Tak tomu jest i v tomto případě, když z hodnoty zabavených věcí vychází jasně na jevo jich nepostačitelnost, by byla z výtěžku uspokojena pohledávka stěžovatelova. Jde o otázku, zda může býti také pozůstalosti, zastoupené dědicem, uložena přísaha podle § 47 exekučního řádu. Zákon nerozeznává v osobě dlužníka. Stíhá proto povinnost ta každého dlužníka, ať jest jím osoba fysická nebo právnická a rovněž, je-li dlužníkem pozůstalost. I když zákon v § 47 ex. ř. neřeší otázku, kdo za právnickou osobu má vykonati tuto přísahu, lze přece nalézti o tom vysvětlení v zákonech, platících i pro exekuční řád. Na prvém místě přichází v úvahu ustanovení § 373 c. ř. s., platící podle § 78 ex. ř. i pro exekuční řízení, podle něhož jsou povolány k tomu ony fysické osoby, jež jsou oprávněny zastupovati právnickou osobu. Co se pak týče otázky zastoupení pozůstalosti, řeší ji ustanovení § 547 obč. zák., podle něhož dědic, přijav dědictví, představuje se zřetelem k němu zůstavitele a posuzuje se proti třetí osobě za jedinou osobu se zůstavitelem. Přijetí dědictví děje se přihláškou dědickou (§ 799 obč. zák.), čímž se povolaný dědic stává účastníkem pozůstalosti (§ 120 nesp. říz.) a nabývá nároku, by mu byla odevzdána. Osobou takovou, k dědictví se přihlásivší a stavší se tak zástupcem pozůstalosti po Janu Z-ovi, jež jest vlastním dlužníkem, jest v tomto — Čís. 7295 —
případě Růžena Z-ová. Byla jí proto vyjevovací přísaha podle § 47 ex. ř. prvním soudem k návrhu stěžovatelky uložena právem. Správnost této úvahy dotvrzuje posléze i ustanovení § 100 konk. ř., jímž jest stanoven způsob výkonu vyjevovací přísahy uložené podle tohoto ustanovení úpadci. Neboť podle něho jest přísahu tuto, jde-li o úpadce, jenž jest pozůstalostí, vykonati dědicem buď zůstavitelem jmenovaným neb po zákonu k dědictví povolaným a se přihlásivším.

Citace:

č. 7294. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 49-51.