NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 347.

Řízení před nejvyšším správním soudem: * Usnesení ministerstva zabrati určité majetkové objekty bývalého uherského eráru z titulu vlastnického práva jest pouhým prohlášením strany, jež přezkoumávati není nejvyšší správní soud příslušným (§ 2 zák. o správ. soudě).
(Nález ze dne 3. března 1920 č. 1478.)
Věc: Alexander Jusztusz v Berlíně (adv. Dr. Baštýř z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy stran zabrání lázní Sliač a uplatnění předkupního práva.
Výrok: Stížnost se odmítá pro nepříslušnost nejvyššího správního soudu. Důvody: Podle stanov ze dne 12. června 1893 založil Jiří André Lenoir, rodák města Kasselu v Hesensku, chemik a majitel lázní Sliač, nadaci k výchově sirotků bez ohledu na vyznání a domovskou nebo státní příslušnost rodičů, věnovav jí původně peněžitý kapitál, později pak darovací smlouvou ze dne 25. října 1893 také lázně Sliač. Správa nadace náleží městské radě residenčního města Kasselu. U příležitosti tohoto darování lázní Sliač a aby dosaženo bylo schválení uherské vlády, potřebné ke knihovnímu převodu práva vlastnického k lázním těm na nadaci, prohlásila městská rada v Kasselu jako správkyně nadačního jmění listinou ze dne 27. července 1898, že zavazuje se nemovitosti ty nadaci náležející a v obvodu království uherského ležící, jakmile se jí naskytne vhodný kupec, prodati a že neponechá si jich tudíž na věčné časy jako nezcizitelné jmění. Zároveň zřídila královskému uherskému státnímu eráru k realitám těm právo předkupní a svolila správa nadace ke knihovnímu vkladu tohoto práva předkupního a dále práva výkupního na dotyčných nemovitostech, kterážto práva byla pak na nemovitostech těch knihovně vložena.
Dne 13. února 1918 uzavřena byla mezi městskou radou Kasselskou co správkyní nadačního jmění a stěžovatelem jako nezmocněným jednatelem zakládané akciové společnosti »Lázně Sliač« se sídlem v Budapešti smlouva kupní, jíž nadace prodala lázně ty s přísl. jmenované akciové společnosti za 2100.000 K za určitých ve smlouvě uvedených podmínek.
Listinou ze dne 3. června 1918 prohlásil král. uh. erár svými zástupci, že uvedenou kupní smlouvu přejímá v celém obsahu mocí svého práva předkupního jako kupující. Správa nadace přijavši toto prohlášení k vědomosti uznala uh. erár jako kupce smluvního a svolila už nyní toutéž listinou, aby reality, o něž jde, při splacení kupní ceny 2100.000 korun bez dalšího dotazu u správy nadace jako prodávající byly na jméno král. uh. eráru knihovně přepsány.
Kupní cena byla uh. min. zemědělství složena a bankou valutována dnem 12. srpna 1918. Dopisem ze dne 2. listopadu 1918 správa nadace poslala uh. min. zemědělství odvolávajíc se na jeho přípis ze dne 3. října 1918 žádané prohlášení způsobilé ke knihovnímu převodu lázní Sliač.
Smlouvou uzavřenou mezi uherským erárem s jedné a stěžovatelem s druhé strany dne 3. prosince 1918 prohlásil pak uh. erár, že vzdává se za určitých, ve smlouvě té přesně uvedených podmínek vykonaného práva předkupního ve prospěch stěžovatelův, což tento přijal.
Dopisem ze dne 2. ledna 1919 prohlásilo město Kassel v zastoupení nadace uherskému ministerstvu zemědělství, že toto vzdání se práv předkupních uherským erárem ve prospěch stěžovatelův béře na vědomí, že uznává zrušení smlouvy uzavřené s uherským erárem na základě práv těch dne 3. června, resp. 17. července 1918 a poukazuje současně vrácení kupní ceny uherským erárem složené.
Nařízením ministra plnomocníka pro Slovensko ze dne 24. května 1919 č. 4431 byly lázně Sliač vzaty ve vnucenou správu na základě zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. zák. a n. a § nař. č. 2900/16 M. E. a stěžovatel jako držitel lázní byl vyzván, aby lázně ihned odevzdal kuratoriu a aby předložil kupní smlouvu lázní se týkající, ježto československý stát jako nástupce býv. rak. uh. státního eráru zamýšlí přivésti k platnosti knihovně zjištěné právo předkupní. Vyzvání tomuto vyhověl stěžovatel svým právním zástupcem podáním ze dne 12. června 1919 s výhradou svého právního stanoviska, že právo předkupní uherskou vládou jednou vykonané nelze vykonávati nyní po druhé, když uherský erár se ho opět vzdal. Proti zavedení vnucené správy stěžovatel nebrojil žádaje jen, aby vedena byla pokud možno účelně a se šetřením jeho práv.
Stěžovatel, maďarský státní příslušník, nabyl domovského práva v obci Rybarech na Slovensku dne 30. dubna 1919.
Město Kassel podalo proti zevedení vnucené správy námitky k presidentu republiky československé.
Na to vydal žalovaný úřad obě naříkaná rozhodnutí a to:
1. rozhodnutí ze dne 29. srpna 1919 č. 4454 toho znění, že podle usnesení ministerské rady ze dne 26. srpna 1919 zabírají se bez náhrady pro republiku československou lázně Sliač v župě Zvoleňské na Slovensku s veškerým příslušenstvím, jako vlastnictví bývalého uherského státního eráru a sice z toho důvodu, ježto bývalý uherský státní erár vzdal se vlastnictví jejich ve prospěch osoby třetí (stěžovatele) se zřejmým úmyslem poškoditi zájmy republiky československé v době, kdy následkem přesunu mocenských poměrů na Slovensku nebyl více k tomu oprávněn. Vzhledem k tomu považuje vláda republiky československé za neplatnou smlouvu trhovou ze dne 13. února 1918, kterou dosavadní knihovní vlastnice lázní Sliače, Nadace bratří Jiřího a Konráda Lenoirů v Kasselu prodala tyto lázně stěžovateli resp. jím representované zakládané akciové společnosti a má též za daných poměrů za bezpředmětnou a pro ni za bezzávaznou lhůtu 12 neděl, stanovenou svého času pro bývalý uherský státní erár k uplatnění předkupního práva na lázně ty; a
2. rozhodnutí ze dne 6. září 1919 č. 4480, kterým dodatkem k rozhodnutí předchozímu účastníkům sděleno, že ze svrchované opatrnosti, aby vyhnula se případným rekriminacím se strany zájemníků, opírajícím se snad o okolnosti, jež byly by s to, aby měly vliv na stanovisko zaujaté rozhodnutím prvním, uplatňuje tímto republika československá jako právní nástupce uherského státního eráru podle usnesení ministerské rady ze dne 26. srpna 1919 v dané lhůtě 12 neděl od předložení notářsky ověřeného opisu smlouvy ze dne 13. února 1918, kteréžto předložení stalo se dne 18. června 1919, právo předkupní na lázně Sliač, vyhražené bývalému uherskému státnímu eráru prohlášením městské rady města Kasselu jako správkyně nadace ze dne 27. července 1898 a prohlašuje, že na základě zmíněného práva předkupního přijímá jako kupující smlouvu trhovou ze dne 13. února 1918 a vstupuje v ni na místo Alexandra Jusztusze. Magistrát města Kasselu se žádá, aby toto prohlášení vzal na vědomí.
Proti oběma těmto rozhodnutím podal Alexandr Jusztusz stížnost domáhaje se jejich zrušení pro nezákonnost.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnosti té uvážil takto:
Vzhledem k §§ 4 a 21 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, jenž nejvyššímu správnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti dbal mezí své působnosti, bylo nejdříve zodpovídati otázku, zda tento tribunál jest pro záležitost, o niž jde, příslušným.
Dle § 2 téhož zákona smí nejvyšší správní soud jen tehdáž vpustiti se v přezkoumání věci, je-li tu nějaké »rozhodnutí« neb »opatření« správního úřadu.
Slovem »rozhodnutí« nebo »opatření« nejsou zahrnuty již všechny projevy nebo všechny úkony od správních úřadů pochodící, nýbrž — jak plyne obzvláště z § 5, jenž žádá, aby sporná záležitost naříkaným výrokem byla definitivně skoncována — možno pod pojem »opatření« neb »rozhodnutí« subsummovati jen ony výroky úřadů správních, jimiž s konečnou platností a s účinkem právní moci buď obsah a objem sporných práv se deklarují nebo právní sféra stran se určuje.
Lze tudíž u nejvyššího správního soudu naříkati jen onen výrok správního úřadu, jenž pocházeje od poslední správní instance v konkrétním případě příslušné, tvořiti může v zásadě titul exekuční.
Zkouší-li se na podkladě těchto premis příslušnost nejvyššího správního soudu k projednání stížnosti Alexandra Jusztusza, dospěje se k následujícím výsledkům:
Pokud jde o výnos ze dne 29. srpna 1919 č. 4454, jest předmětem sporu otázka, zda stát československý smí bez náhrady ujati se vlastnictví lázní Sliač.
Naříkaný výnos, jenž spočívá na kladném zodpovědění této otázky, odvolává se v podstatě na to, že lázně Sliač staly se »vlastnictvím bývalého státního eráru uherského«, a že vlastnictví toto přesunem mocenských poměrů na Slovensku přešlo eo ipso na republiku Československou, tak že pozdější vzdání se tohoto vlastnictví erárem uherským ve prospěch osoby třetí, Alexandra Jusztusza, jest vůči státu československému neúčinné.
Jest tudíž předmětem sporu mezi státem československým a Alexandrem Jusztuszem otázka práva vlastnického k nemovitostem, jichž souhrn tvoří lázně Sliač, tedy otázka práva soukromého. Titul, z něhož si stát československý toto právo pro sebe odvozuje, jest výkon práva předkupního (tedy zase práva soukromého), jež erár uherský pro sebe provedl a jež vedlo ke »koupi«, tedy ke smlouvě soukromoprávní, kterou erár uherský vlastnictví lázní zmíněných pro sebe zjednal. Tvrzení, že vzdání se tohoto vlastnictví resp. upuštění od práv výkonem předkupního práva založených, bylo neúčinné, opírá se jen o to, že erár uherský událostmi mezitím nastalými pozbyl vůbec těchto soukromých svých práv a tím i legitimace s nimi disponovati.
Jeví se tudíž poměr právní, který tu je mezi stěžovatelem a státem československým co do otázky vlastnictví k lázním Sliač, se všech stránek jen poměrem soukromoprávním, který nemohl karakteru veřejnoprávního nabýti ani tím, že subjektem jeho je na jedné straně stát jako korporace veřejnoprávní, ježto stát, země, obec nebo jiná veřejnoprávní osoba právnická jest co do soukromého práva vlastnického každému jednotlivci rovna, ani tím, že československá republika odvozuje svůj vstup v právo bývalého státu uherského z titulu přesunu mocenských poměrů na Slovensku, poněvadž, třebas i tento přesun nebylo lze posu zovati dle práva soukromého, přece právo vlastnické, kterého domněle tímto přesunem bylo nabyto, zůstalo týmž, jakým bylo dříve, dokud patřilo státu uherskému, t. j. právem čistě soukromým.
Je-li tomu tak, pak nemůže v naříkaném výnosu vůbec spatřováno býti nijaké rozhodnutí neb opatření právní moci schopné a exekvovatelné a to již proto, že otázku soukromého vlastnictví, která tu jest jedině spornou, nemůže rozhodovati ani ministerstvo veřejného zdravotnictví a veřejné výchovy ani ministerská rada.
Naříkaný výnos může býti proto pokládán jen za pouhé prohlášení státu jako strany, jen za sdělení právního stanoviska, které vůči Alexandru Jusztuszovi, jenž si činí nárok na lázně Sliač, zaujímá stát jako domnělý vlastník lázní těchto.
Ministerstvo nevystupuje tu jako orgán rozhodovací — k roz-
hodování nemělo tu žádné kompetence — nýbrž jen jako representant vlastníka, za nějž mluví a jehož právní stanovisko odůvodňuje.
Že tomu tak jest, vyplývá i ze stylisace tohoto výnosu, zejména z obratu »považuje smlouvu trhovou ze dne 13. února 1918 za neplatnou« nebo »má za bezpředmětnou a pro ni za bezzávaznou lhůtu 12 neděl k uplatnění předkupního práva«, které jasně ukazují na to, že ministerstvo nechtělo tu vykonávati nějakou pro sebe vindikovanou moc rozhodovací neb opatřovací, nýbrž sděluje jen své náhledy, které zamýšlí uplatniti Vůči Alexandru Jusztuszovi jako subjekt právní.
Není proto také možno ani v obratu »zabírají se bez náhrady« spatřovati nějaké »rozhodnutí« neb »opatření« úřadu právem kognice nebo impéria nadaného, nýbrž jen projev o zamýšlené disposici s objektem, jako s objektem soukromoprávní moci státu podléhajícím.
Není-li však ve výnosu ze dne 29. srpna 1919 č. 4454 možno spatřovati nijaké rozhodnutí neb opatření dle § 2 zák. shora citovaného zdejšímu zkoumání podléhajícího, tím méně lze takové opatření shledávati ve výnosu ze dne 6. září 1919 č. 4480, který není ničím jiným, než projevem vůle osoby, jež má se za oprávněnu vykonati soukromé právo předkupní, že tohoto práva používá.
Jest i tu toliko prohlášení eráru jako soukromoprávního subjektu, které se dle výkladu shora podaných vymyká veškerému přezkoumání nejvyššího správního soudu.
Bylo proto stížnost pro nepříslušnost odmítnouti, aniž bylo třeba se obírati formelní otázkou, jaký účinek právní by měla okolnost, že stížnost proti usnesení ministerskou radou učiněnému jest řízena pouze proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a veřejné výchovy.

Citace:

č. 347. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 181-185.