NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12429.

Zákon, ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., o ručení za škodu z provozu silostrojů.
Jde o přepravu auta ve smyslu § 4 zák., bylo-li auto připevněno k jinému autu a jím vlečeno. Lhostejno, že vlečené auto řídil jeho majitel.
(Rozh. ze dne 10. března 1933, Rv I 1586/31.)
Na žalobcově osobním autu porouchal se za jízdy magnet, takže žalobce nemohl pokračovati v jízdě. Žádal proto žalobce o pomoc Josefa F-a, jenž jel kolem s nákladním autem Ervína K-a. Josef F. vzal do vleku žalobcovo auto, připojiv je k nákladnímu autu lanem. Za vlečné jízdy narazilo žalobcovo auto, řízené žalobcem, na telegrafní tyč a poškodilo se. Od místa této nehody bylo žalobcovo auto dopraveno nákladním autem domů. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na Josefu F-ovi a na Ervínu K-ovi náhrady škody z poškození auta najetím na telegrafní tyč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: V souzeném případě nejde o dopravu ve smyslu § 4 aut. zák. Auto druhého žalovaného, nedopravovalo auto žalobcovo, jež zůstalo v držbě a v moci žalobcové. Auto druhého žalovaného dalo žalobci k použití hybnou sílu, jíž žalobce použil. Ručení podle § 4 aut. zák. předpokládá, že dopravce má dopravovaný předmět v moci, že může s ním nakládati. Zvýšené ručení podle automobilového zákona bylo zavedeno, ježto měla býti řidiči věc svěřena. V souzeném případě dal žalobce motorem druhého žalovaného vléci svůj vůz,jejž ostatně sám řídil. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil mimo jiné z těchto důvodů: Odvolací soud má za to, že vlek auta jiným autem jest dopravou ve smyslu § 4 aut. zák. Okolnost, že vlečené auto bylo řízeno jeho majitelem a doprava se dála jen tím způsobem, že auto žalovaného táhlo auto žalobcovo, nevylučuje pojem dopravy ve smyslu cit. místa zákona, an vlekoucí automobil ovládá vlečené auto, jež jest svěřeno řidiči vlekoucího auta, takže tu jde o ručení ve smyslu § 4 aut. zák. Jde dále o to, zda jsou tu další podmínky tohoto ustanovení zákona. V tom směru dospěl odvolací soud k názoru, že mezi stranami nebyla sjednána úplata za odvlečení auta z místa nehody.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
V základní otázce, zda v souzeném případě šlo o přepravu osobního auta dovolatelova po rozumu § 4 aut. zák., schvaluje dovolací soud názor odvolacího soudu. Nesejde na tom, že přepravované auto se nedostalo do bezprostřední moci prvého žalovaného, a že je při přepravě řídil dovolatel. Rozhodným činitelem, který umožnil přepravu, byla právě činnost prvého žalovaného tím, že dodal pohonnou sílu ze svého nákladního auta, k němuž bylo připevněno osobní auto dovolatelovo, a že tímto způsobem bylo vlečeno. Lze připustili, že zákon má především na mysli případy, kdy věc, vzavší škodu, byla na silostroj naložena, tedy na silostroji přepravována, ale není rozumného důvodu, proč by měl jinak býti posuzován případ, když věc byla silostrojem vlečena. I tu platí tytéž úvahy, jimiž se zákonodárce dal vésti při ustanovení § 4 aut. zák.

Citace:

Čís. 12429.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 359-360.