NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 16778.

Přípustnost započtení pohledávky proti peněžnímu ústavu za příročí a přímo před jeho povolením.
Věděl-li dlužník peněžního ústavu v době nabytí vzájemných pohledávek, že peněžní ústav je neschopen platiti a že žádal již za povolení příročí, nelze ony vzájemné pohledávky započísti ani před vyhlášením příročí.
(Rozh. ze dne 4. března 1938, Rv I 134/37.)
Srov. rozh. č. 16713 Sb. n. s. — Čís. 16778 —
Žalobci Františka a Ida K. se domáhají žalobou, aby žalovaná D. G. banka, zapsané společenstvo s ručením omezeným v Ú., které bylo povoleno dne 2. října 1935 příročí, byla uznána povinnou vydati žalobcům výmazné prohlášení, podle něhož by byli oprávněni k výmazu zástavního práva vloženého podle úvěrní listiny z 19. prosince 1930 pro úvěrovou pohledávku žalované banky na usedlosti připsané žalobcům ve vložce č. 2045 pozemkové knihy Ú. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud zamítl žalobu.
Důvody:
Podle § 5, odst. 1, druhé věty, zák. ze dne 10. října 1924, č. 240 Sb. z. a n. se započtení vzájemných pohledávek a dluhů za příročí nevylučuje za týchž podmínek, jako tomu je v soudním mimokonkursním vyrovnacím řízení.
Vyrovnací řád jedná v §§ 22 a 23 o započtení vzájemných pohledávek ve vyrovnacím řízení. Podle § 23 vyr. ř. není ve vyrovnacím řízení kompensace přípustná, nabyl-li dlužník osoby, která se vyrovnává, vzájemné pohledávky sice před zahájením řízení, avšak věděl-li, nebo musil-li věděti v době nabytí vzájemné pohledávky, že jest nezpůsobilá platiti.
Žalobci sami připustili, že v době uplatnění započtení, t. j. 28. září 1935 věděli, že žalovaná je neschopná platiti. Je nesporno, že žalobci vkladních knížek nabyli teprve dne 28. září 1935, a z dopisu jejich právního zástupce ze dne 28. září 1935, jehož pravost a správnost byla uznána, lze míti za to, že Josef W. postoupil žalobcům téhož dne s vkladními knížkami také své kontokorentní konto u žalované ve výši 23567 Kč 50 h. Žalobci věděli proto již v době, kdy vzájemných pohledávek nabyli, že žalovaná jest nezpůsobilá platiti. Nebyla proto kompensace za vyrovnacího řízení a tedy ani za příročí přípustná.
Jde nyní o to, zda se kompensace před povolením příročí dopouští, když žalobci v době nabytí vzájemných pohledávek již věděli, že žalovaná je neschopná platiti.
Při řešení této otázky nutno uvážiti účel dotčeného zákona. Jeho účel vyplývá již z názvu zákona samého, který zní: Zákon o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů. Podle důvodové zprávy k řečenému zákonu chce předložená osnova chrániti jednak věřitele, aby zůstali ušetřeni ztrát, které zpravidla povstávají, octne-li se peněžní ústav v kritické situaci, jež jej nutí k překotnému likvidování aktiv, jednak peněžní ústavy, aby se nenechávaly úplně na pospas zneklidněných věřitelů, zejména vkladatelů, nýbrž aby se jim poskytl čas, aby mohly vzniklou nedůvěru působivým způsobem rozplašiti, anebo, jsou-li skutečně vážně ohroženy, aby mohly svou likvidaci připraviti tak, aby se aktiva mohla co nejlépe zpeněžiti a věřitelům se tak dostalo nejen stejnoměrného, ale i co možná nejpříznivějšího uspokojení. Kdyby dlužníci peněžního ústavu, který jest v takové finanční situaci, postupovali tak, jak to nyní učinili žalobci, mohl by zamýšlený účel zákona o příročí býti ohrožen, ba i zmařen (§ 879 obč. zák.).
Třeba zákon nemá v tom směru žádného ustanovení, nutno v takových případech postupovati v duchu a v intencích zákona na ochranu peněžních ústavů a jejich věřitelů. Není-li kompensace za příročí povolena, když dlužník peněžního ústavu nabyl vzájemné pohledávky před povolením příročí a v době jejího nabytí věděl neb věděti musil, že peněžní ústav je nezpůsobilý platiti, musí to obdobně také platiti za jinak stejných podmínek o kompensaci přímo před povolením příročí, nemá-li býti účel vzpomenutého zákona zmařen.
Posuzuje-li se rozepře s vyloženého právního hlediska, které odpovídá úmyslu zákonodárce, není žalobní nárok důvodný, zejména uváží-li se, že žalobci nabyli pohledávek žalované přímo před povolením příročí a toliko ve zřejmém a nepopřeném úmyslu zjednati si možnost započtení s pohledávkou žalované zajištěnou na jejich nemovitosti.

Citace:

č. 17072. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1047-1048.