Čís. 1088.

Beztrestnost dle §u 18 tr. zák.
Není potřeba, by vrchnost měla již určitou vědomost o vině pachatelově, stačí pouhé podezření půtahy odůvodněné.
Lhostejno, že pachatel nemohl včas nahraditi škodu pro překážky na vůli jeho nezávislé.
Náležely-li věci, odňaté jedním zlodějským útokem, různým osobám, nutno nahraditi škodu celkovou.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1923, Kr I 1148/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 23. června 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 171, 173, 174 II. c), 176 II. a) tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. stěžuje si obžalovaný do toho, že mu nebyl přiznán trestnost vylučující důvod účinné lítosti ve smyslu §u 187 tr. zák. Jeho stížnost je však bezdůvodná, nalézací soud posoudil věc úplně ve shodě se zákonem. Pokud jde o krádež spáchanou v noci na 7. srpna 1920 v D. v Sasku na ujmu Vilibalda G-а, zjišťuje rozsudek, že trestní oznámení pro krádež bylo u československého četnictva učiněno již 8. srpna 1920, a že bylo při tom podezření vysloveno proti obžalovanému, jenž nahradil škodu teprve dne 9. srpna 1920. Nelze uznati správnou námitku stížnosti, že předpoklad soudu, že československé četnictvo zvědělo o zavinění obžalovaného již dne 8. srpna 1920, spočívá na všeobecném podezření četnictva proti obžalovanému a že takové všeobecné podezření nestačí dle zákona, by vyloučilo omluvní důvod §u 187 tr. zák. Dle četnické zprávy udal G., čině dne 8. srpna 1920 u četnictva v M. oznámení pro krádež, na něm spáchanou, že pachatelem jejím jest asi obžalovaný, poněvadž byl v rozhodné době viděn v blízkosti domu, kde krádež se stala. Tento údaj stačí však dle zákona úplně, by odůvodnil podezření úřadu proti obžalovanému a vyloučil použití §u 187 tr. zák. Předpis tento sluší vykládati ve spojení s doplňujícím jej předpisem §u 188 tr. zák. Dle prvého odstavce tohoto §u jest pachatel beztrestným, učinil-li poškozený vrchnosti oznámení o krádeži, na něm spáchané, aniž mohl byť i jen ze vzdálených půtahů poukázati na pachatele, tento však škodu nahradil dříve, než vrchnost o jeho pachatelství nabyla vědomosti. Dle tohoto předpisu sluší proto za to míti, že ku vyloučení možnosti náhrady s účinkem §u 187 tr. zák. není třeba, by vrchnost měla již určitou vědomost o vině pachatelově, že naopak stačí pouhé, půtahy odůvodněné podezření. Tomu však je tak zde, kde poškozený označil za pachatele obžalovaného a podezření své odůvodnil poukazem na přítomnost obžalovaného v rozhodné době poblíž domu, poškozeným obývaného. Tvrzení stížnosti, že obžalovaný nahradil škodu již dne 8. srpna 1920, je v odporu se zjištěním soudu nalézacího. Beztrestnost dle §u 187 tr. zák. byla proto v tomto případě právem vyloučena. To se však stalo důvodně i ohledně krádeže spáchané ku škodě Karla L-а. Vycházíť ze zprávy četnictva ze dne 18. srpna 1920, že četnictvo, tedy vrchnost v §u 187 tr. zák. zmíněná, zabavila u obžalovaného část věcí L-ovi odcizených; ostatní pak část věcí nebyla poškozenému vrácena ani náhrada za ně poskytnuta ani ještě dne 24. srpna 1920, kdy svědek L. byl v záležitosti krádeže, na něm spáchané, u okresního soudu v H., tudíž vrchnosti, v §u 187 tr. zák. výslovně jmenovanou, vyslýchán. S tímto stavem věcí, jejž nalézací soud béře za prokázaný, je v rozporu tvrzení stížnosti, že obžalovaný část odcizených věcí nahradil ihned po činu a dříve, než vrchnosti o zavinění obžalovaného zvěděly, a nelze proto k němu přihlížeti. Tím je též odňata půda další námitce stížnosti, že obžalovaný nemohl zbývající věci proto vrátiti, že tenkráte byly hranice mezi Saskem a československou republikou přísně uzavřeny, nehledíc k tomu, že tato okolnost by byla pro použití §u 187 tr. zák. bez veškerého významu. Neboť účinná lítost je dle zákona opodstatněna jen tehdy, byla-li škoda pachatelem skutečně a včas úplně nahražena. Nahodilosti jakéhokoli druhu, kterými je úmysl pachatelův, škodu nahraditi, zmařen, zabraňují tomu právě, by lítost se stala účinnou. Zůstává v takovém případě při dobré vůli, škodu nahraditi, avšak bez skutečné náhrady škody, která je dle zákona předpokladem beztrestnosti. Než beztrestnosti dle §u 187 tr. zák. vadí hlavně tento další důvod. Dle zjištění rozsudku a obsahu spisů odcizil obžalovaný všechny věci, náležející jak G-ovi, tak L-ovi, v uzamčeném obchodu G-ově jedním útokem, který vznikl z téhož podnětu a úmyslu a spadá místně i časově v jedno, takže dle všeobecných zásad trestního práva jde tu ve skutečnosti o jednu krádež a jeden čin trestný, spáchaný na G-ovi, z jehož držení (§ 171 tr. zák.) věci byly odcizeny, byť i věci náležely vlastnicky osobám různým. V takovémto případě nelze krádež rozčleňovati ve více samostatných krádeží podle majitelů odcizených věcí a zkoumati otázku beztrestnosti v každém případě zvláště; krádež takovou dlužno naopak s právního hlediska považovati za čin jednotný a nedílný a je dle toho přípustno vysloviti beztrestnost dle §u 187 tr. zák. jen tenkráte, byla-li nahražena úplně celková škoda. O tom, že tato celková škoda nebyla obžalovaným nahražena v době zákonem požadované, nelze ani v nejmenším pochybovati.

Citace:

č. 1088. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 61-62.